Mikuláš přiletěl letadlem. Jak české děti v Portugalsku drží tradice

„Půjdem spolu do Betléma, du-u-dla-aj, du-u-dla-a, du-u-dla-aj dá,“ nese se chodbou dětskými hlasy spolu s vůní svařáku. Přípravy na Mikulášskou besídku pro děti i rodiče v České škole Faro právě začaly.

Šišky, sobi, koledy

Ve třídě se za zpěvu koledy netrpělivě vrtí zhruba dvacet dětí. Nejmladší žačce jsou teprve dva roky a sedí ještě mamince na klíně. Nálada je sváteční i plná očekávání. Za pár hodin má na návštěvu dorazit Mikuláš spolu s anděly i čertem. Některé děti se na tuto návštěvu vyzdobily a na hlavách se jim třesou sobí rohy. Červená je barvou dne. „A teď hymnu školičky,“ volá na děti Kateřina Klugová, jedna z jejích zakladatelek a učitelek.

Na okolních stolech mezitím čekají na svou vánoční úpravu šišky a jablka s kandovaným ovocem. Dnešní den má kromě zážitku a nadílky také udržet české tradice v podvědomí dětí z (polo)českých rodin, od Česka vzdálených tisíce kilometrů. „Naše škola není jenom o výuce, stejně jako se naše vztahy s rodiči neomezují pouze na formální setkání. Všichni řešíme podobné problémy, podporujeme se, jsme si místní rodinou, protože většina z nás je od svých českých rodin daleko,“ popisuje Kateřina. Společně s Radoslavou Žaludovou stála v roce 2014 u založení školy. „Česko, Česko, Portugalsko, vzdálenost je veliká, my však všechno překonáme s dopomocí jazyka,“ ozývá se ze třídy sloka z hymny školy.

Po ní přichází na řadu tvorba. Šišky s jablky se pod rukama dětí začínají proměňovat ve vánoční stromečky a základnu plnou kandovaných dobrot. Devítiletá Leonor soustředěně nanáší na jednu z šišek zelenozlatou barvu a u toho plynule česky odpovídá na otázky. „Letos jedeme na Vánoce za babičkou do Česka. Je to teprve podruhé. První Vánoce si nepamatuju, měla jsem jenom rok.“ Maminka na ni doma mluví česky a tatínek portugalsky. „Do školy budu týden chodit i v Česku. Už tam mám i kamarádky. Jsme v kontaktu přes telefon,“ vysvětluje.

Komplet český tým 

Zatímco děti tvoří, za dveřmi s výstražnou cedulí Zákaz vstupu se chystají hlavní hrdinové dne. „Ten zákaz je tady kvůli dětem, aby nepřišly o překvapení,“ vysvětluje učitelka Veronika Rosová a urguje čertici, aby si pro věrohodnost nasadila nejen rohy, ale i paruku. Studentu Ondřejovi zase pomáhá s proměnou na Mikuláše. Zkušenosti má s touto rolí Ondřej už z loňska. „Přiletěl jsem do Fara speciálně kvůli této akci,“ povídá a v reakci na můj údiv dodává: „Tak zní oficiální verze. Pravda je, že letos jsem tu už počtvrté. Strávil jsem v Portugalsku Erasmus a zamiloval si ho. Mikulášská besídka byla dobrým důvodem k další návštěvě.“ Stejně jako on, čertice i oba andělé pocházejí z Česka.

Na přípravy se přichází podívat i česká konzulka z velvyslanectví v Lisabonu Anna Syková. „Mikulášské besídky patří k akcím, které pravidelně navštěvujeme i podporujeme. V Portugalsku jsou celkem tři české školy – ve Faru, Lisabonu a Portu. Příští týden přinese Mikuláš nadílku dětem do rezidence velvyslance České republiky v Lisabonu,“ popisuje.

Čert děti nestraší, rodiče to nechtějí

S blížícím se polednem houstne na chodbě spolu s očekáváním také provoz. Mísí se tady děti, rodiče i učitelé. Je tu plno. Kateřina s Veronikou navádějí hloučky zpátky do třídy. Po uvítacím slově a proslovu konzulky dobíhá ještě honorární konzul Paulo Neves a za ním už vchází do třídy za doprovodu čerta a dvou andělů Mikuláš. Nese si s sebou Nebeskou knihu, ve které má zapsané pochvaly i doporučení pro každé z dětí. Usedá na trůn a děti spouští koledu, jejímž nácvikem začaly dnešní školní den. Následuje hymna české školy.

„Jak jste se sem dostali?“ zaznívá po ní z hloučku dětí. „Já letadlem,“ obrátí kvapně Mikuláš, „andělé po svých, mají křídla; a čert sem přistál rovnou z pekla.“ Odpověď, zdá se, zvědavce uspokojila. Potom už si Mikuláš jedno po druhém volá děti. Ptá se, zda je pravda, co o nich píše jeho kniha.

Menší děti jsou nervózní a často se zmůžou jenom na pokývání hlavou nebo pokrčení rameny. Některé se ani nepustí maminek a před Mikuláše předstupují společně. Bojácné děti chlácholí nejen andělé, ale i čert. Strašit je nechce. Již před začátkem probíhala na chodbě na téma čert diskuze maminek. „Ze strašení si děti odnesou jen trauma,“ říká jedna z nich. Její holčička patří ve třídě k nejmladším.

Dnes se ale čerta nikdo bát nemusí. Všechny děti dostávají pochvalu a některé doporučení, na čem by mohly do příštího roku zapracovat. „Mám tady napsané, že by ses mohla více věnovat studiu. Můžeme se o to pokusit spolu, v tom se potřebuju zlepšit i já,“ utěšuje asi osmiletou holčičku Mikuláš a loučí se s ní s nadílkou.

Když od něj desetiletá Maya slyší, že by mohla více cvičit na kytaru, vrhá na maminku Tatianu vyčítavý pohled. „Jak víc cvičit,“ ptá se jí káravě po návratu s nadílkou v ruce. „Co jsem tam měla napsat, když jste dokonalé děti?“ odpovídá Táňa. Ač je původem z Ruska, na její češtině to jde sotva znát. Patří se svým českým manželem k několika párům bez portugalské polovičky. „U nás doma to je někdy jak v Babyloně. My na děti mluvíme česky, ony často odpovídají portugalsky a Mayu navíc baví angličtina, takže chce mluvit i anglicky,“ popisuje Táňa.

Maya patří mezi dětmi už k těm zkušenějším a nejen svému o dva roky mladšímu bratrovi, ale i ostatním dětem při hodinách často pomáhá. „Naší nejstarší slečně je už 14 a stejně jako několik starších dívek nám během výuky už spíše asistuje s menšími dětmi. Mají mezi nimi často mladšího sourozence,“ popisuje učitelka Katka. 

Po Mikuláši vánočka

Úroveň češtiny dětí se ve třídě velmi liší. Některé mluví plynule, jiné znají jen pár slov. S Mikulášem ale zvládly všechny pohovor v češtině. Od dvou sourozeneckých párů se dočkal i tanečního a pěveckého představení. Na závěr dostávají od učitelek nadílku i rodiče, nadepsanou Všem dobrým lidem. Mikuláš i s doprovodem odchází a všem se trochu uleví.

Ve vedlejším sále už čeká občerstvení. Každý z rodičů něco přinesl a tradiční české chuťové buňky mají hody. Smažené řízečky, bramborový salát, chlebíčky, bábovka, vánočka i voňavý svařák s pěknou porcí ovoce a koření. Děti si hrají s dárky z nadílky, rodiče diskutují, všichni vypadají spokojeně a Kateřině září oči. „Akce měla být původně komorní, ale nakonec se nás tady sešlo skoro šedesát. Někteří rodiče jsou tady poprvé. Mám moc velkou radost,“ uzavírá.

Je vidět, že do české školy ve Faru, malého ostrova českého jazyka i kultury na jihu Portugalska, se chodí s radostí. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.