Nebolí tě ruka? Tak nebrousíš pořádně. O práci se dřevem, vůlí i vlastními limity s vedoucím řezbářské dílny na Hané

„S každým zrozením se pojí i riziko. Dřevo je uzavřená, tajemná hmota, z níž se rodí forma. Práce s ním je vnitřně zatěžkávací, protože ji nelze zvrátit. Pořád se učím, pořád hledám. Jako když se člověk setká s něčím novým, ten proces provází pnutí, bázeň, určitá míra nejistoty i strachu. Ne z toho, že se to pokazí, ale jestli se mi podaří naplnit svou představu. Dřevo je jedinečný materiál a strom je zároveň i bytost. Dub solitér starý stovky let s sebou nese svědectví, příběh času,“ přibližuje svůj vztah k tvorbě ze dřeva Ladislav Grossman, vedoucí řezbářské dílny pro děti v Náměšti na Hané. Už šestým rokem s nimi v tamní farní dílně sdílí své zkušenosti s tímto tvůrčím procesem – i to, že bez vůle a ochoty vkročit do diskomfortu se neobejdou. 

Když grafik Ladislav Grossmann v roce 2018 otevíral nabídku kurzů grafiky a malby, keramiky a řezbářství, netušil, jaký ohlas práce se dřevem vyvolá: „Bylo to nečekané a úplně nové. Nikdo tady nic takového nedělal. Počáteční zájem o keramiku časem opadl, nabízí ji téměř každá škola i školka. Z původní nabídky mi zůstala jedna skupina na malbu a grafiku a aktuálně tři na řezbářství.“ 

Kurzy jsou primárně určené pro děti, ale věkem limitované nejsou a občas se tady potkají předškoláci i gymnazisté. V dílně se sejde maximálně deset dětí. Obzvláště nováčci vyžadují intenzivní individuální péči. „Občas se mi ale přihlásí i dospělý. Pokud zvládnete řeči puberťáků, varuju je, klidně přijďte,“ popisuje Ladislav. Začínající řezbáři se sem sjíždí z okolních vesnic i z Olomouce.

Začátky vyžadují čas

První úkol bývá ostrouhání tužky. Naučit se pracovat s nožem je základ. „Děti si občas myslí, že budou hned vyřezávat figurky do betlému, ale když vezmou nůž, ani neví, kde je ostří. Mně to neřeže, říkají mi. Tak se podívej, kde máš ostří, odpovídám.“ Pro většinu to je cesta od úplných začátků. Musejí se naučit zkoordinovat ruce, nasadit nožem správný úhel a taky jej pevně držet. Tím stráví i několik kurzů. „Čeho si cením, je jejich chuť,“ říká Ladislav.

Důležité je vnímat pohyb a sladit prsty. „Někdy mají děti malé ručky a chybí jim síla, potom jim vyrábím nože na míru,“ vysvětluje řezbář. „Dostanou svůj nožík, o který se starají. Mají k němu kůži, do které si ho zabalí, můžou si ho u mě nechat nabrousit. Nesmí jim spadnout na zem, aby se neztupil. Každý nůž má svá specifika a je dobré se naučit pracovat se svým nástrojem,“ popisuje. 

Jako další přichází na řadu sekyrka. Děti se učí, jak osekat kůru, dát dřevu základní formu, rozpoznat místo, kde půjde odštípnout. „Nekupuju předpřipravené polotovary, pracujeme se syrovým dřevem. Nůž a sekera jsou základní nástroje, které lidi mají doma. Chci, aby s nimi děti byly schopné pracovat a samy si něco ze dřeva vyrobit,“ vysvětluje řezbář.

I zranění je škola

„Ten moment, když se nůž sveze z kousku dřeva a zaboří se do prstíku, tím si prošel každý. Je to druh iniciace, setkání se zraněním a krví,“ přibližuje Ladislav. „Každý to snáší jinak. Jednou si holčina během kurzu probodla dlaň japonským nožem. Jak padal, snažila se ho chytit. Vylila tři dlaně krve, ale naštěstí neomdlela. Po chvilce krvácení přestalo. Dávám si pozor, ale nejde vše uhlídat. Rodiče s tím počítají. Pořezání je taky škola. I já se někdy pořežu. Člověk si pak alespoň na chvíli dává větší pozor.“

Obzvláště zimy jsou v ateliéru náročnější, ale pro děti i tak zážitkem. „Někdy je pro ně ta hodina a půl kurzu dlouhá. Jsou unavené, obzvláště po odpoledním vyučování nebo plavání. O to víc v zimě, když se brzy stmívá. V ateliéru je studeno, ale to děti moc nevnímají. Mají radost, že můžou přiložit do kamen. Některé z nich dosud ani nevěděly, jak kamna vypadají,“ vypráví řezbář.

Hledání tvořivosti

Důležitou součástí práce v řezbářské dílně je otevřenost k vlastní tvořivosti i setkání s vlastními limity. „Chci, aby si děti vyzkoušely své možnosti. Aby do tvůrčího procesu vstoupily samy. Jsou zvyklé, že když něco neví, hned se jim řekne, co mají dělat. Snažím se jim pomoct, aby samy dospěly k tomu, co chtějí a mohou dělat, a taky jim dodat odvahu. Často cítím, že si kvůli posuzování a škatulkování naučeném ve škole nevěří. Kolem nás je v různých oblastech spousta šablon. Já jim věci ukážu, ale šablony jim nedám,“ popisuje Ladislav.

Děti se tak setkávají se situací, ve které si nevědí rady. Vidí, že někomu se daří lépe, a někdy se i rozpláčou. „Myslí si, že jim to nejde, ale jim to nějak jde. Tvořivost mají v sobě, ale její hledání je bolestivé. Vždy je chválím, i ty, co poprvé řežou tupou stranou. Pokaždé je co pochválit, protože mají chuť vyrábět a něco tvořit. Dělají, co nedělá každý, a já si jich za to vážím a také jim to říkám. I ony si uvědomují jistou míru své výjimečnosti,“ dodává. 

Někdy jsou nápady dětí nerealizovatelné. „Společně si sedneme, probereme jejich představu, hledáme podobu. Někdo chce například vyřezat veverku nebo želvu. Holky z vesnice rády dělají ovečky, kočky a králíky. To jsem já ale nikdy nedělal. Říkám jim to na rovinu, že na způsob musíme přijít společně. Jsem samouk, učím se s nimi,“ vysvětluje řezbář a dodává, že na realismu rozhodně netrvá: „Mám moc rád dětskou originální formu mladších dětí. Ty starší už mají realističtější vidění, více se poměřují, pod vlivem školy a toho, co by mělo a nemělo být, jsou k sobě kritičtější.“

Nejde pořád jenom řezat

Po fázích hledání podoby a tvarování dřeva přichází další výzva – finální úpravy a s nimi i tříbení vytrvalosti. „Někdy za mnou určité nátury přijdou, že se jim to už dělat nechce. A co bys chtěl dělat?“ ptám se. Pokud neví, nechám je si se dřevem sednout a přemýšlet, klidně celou hodinu, dokud nepřijdou alespoň s jednou věcí, která by se dala vylepšit. Součástí tvorby je i hledání, co odřezat, kde to zabrousit,“ vysvětluje Ladislav. 

Aby děti práci dotáhly do cíle, musejí se podvolit úkolu, který vyžaduje čas a pěstování vůle. Bez ochoty jít do diskomfortu to nejde. „Mně už to stačí, tvrdí mi. Ale mně to nestačí, odpovídám. A pokud tě nebolí ruka, nebrousíš pořádně. Z práce bolí ruce. Jsou hranice, které děti musejí respektovat. Musejí si to vydřít. Jsem k nim velmi otevřený, zažijeme hodně legrace, ale na určitých věcech trvám,“ zdůrazňuje řezbář. 

Děti ve finále vidí a cítí smysl své práce a mají radost, že něco dokázaly, dotáhly do konce, překonaly počáteční námahu i dlouhý závěrečný proces. „Když dřevo na konec napustíme olejem nebo voskem, jejich výtvory jsou opravdu pěkné a originální. Z legrace se jich pak ptám: „A dáš mi to?“ „Nedám!“ „A za kolik mi to prodáš?“ „Neprodám!“ odpovídají. Opravdu bych je koupil, věci od nich se mi moc líbí, ale nechtějí,“ líčí s úsměvem Ladislav.  

Dílna i názorová platforma

Možnost sledovat, jak dětem tvorba otevírá vnitřní prostor, představuje odměnu. „Je hezké vidět děti růst, pozorovat, jak se mění jejich projev, jak se jejich osobnost během let přetváří a ovlivňuje způsob, co a jak dělají. Překvapuje mě, jak se do procesu tvorby dokážou vnitřně ponořit, když vypnou z těch hlučných programů, které je obklopují. To jsou hezké momenty,“ popisuje Ladislav. Vnímat aktuální potřebu dětí, prostor, který společně vytvářejí a zůstat jim porozuměním na blízku pro něj představuje jeden z nejtěžších úkolů. „Přeji si dětem předat nejen tu řemeslnou a praktickou dovednost, ale snažím se s nimi otevírat i témata, o kterých se doma možná běžně nemluví. Chci pro ně vytvářet otevřenou platformu, kde mohou vyjádřit svůj názor na různá společenská témata. Od volby prezidenta až po válku na Ukrajině. To je moje výzva.

Vybavuji si svou zkušenost. Když jsem byl malý, věnoval se mi v mineralogickém kroužku pán, co neměl děti. Dodnes na to vzpomínám. Vytvořil ve mně nesmazatelnou stopu. Mnoho věcí z dětství člověk docení až mnohem později. Platí to i pro předky a jejich příběhy, které nás ovlivnily,“ uzavírá Ladislav Grossman. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.