Mé děti se díky Workaway naučily plavat a malý Ital ochutnal makovec

První semínko touhy stát se dobrovolníkem s dětmi zasela přednáška jedné české rodiny se čtyřmi dětmi. Dlouhodobě cestovali obytným autem po Evropě a přitom pracovali jako dobrovolníci na farmách, které objevovali přes platformu WWOOF. Širší nabídku dobrovolnických pozic nabízí i web Workaway. Na vlastní kůži jsem s dětmi vyzkoušela obojí. 

Před dvěma lety jsem se syny (dnes jim je 10 a 7) strávila celkem 20 dní na českých ekofarmách a letos v létě jsme se díky Workaway vypravili do italské rodiny. Zatímco WWOOF sdružuje jen farmy a každá země má svůj vlastní web, druhý portál nabízí daleko více různorodých projektů (včetně hlídání domů, tzv. house-sitting) po celém světě. 

Léto na statku se synům líbilo

Synům se život na statku zalíbil. Záměrně jsem vybírala rodiny s podobně malými dětmi. I když jsem si mohla vybírat z necelé padesátky podniků, místa jsme našli rychle. Synové krásně vpluli do poklidného života na rodinném hospodářství a hned navázali letní přátelství. Více či méně pomáhali a viděli, jak se vyrábí kozí i ovčí sýry. Dodnes se na farmy ráda vracím, a tím si zachovávám rovnováhu mezi městským a venkovským životem. 

Letos jsem chtěla vyzkoušet, zda se děti domluví jinak než česky. Původně jsem chtěla jet do anglicky mluvící rodiny, ale protože mě lákalo moře, své nároky jsem upravila. Na jaře jsem si všimla webu Žít s dětmi na cestách, který vytvořili manželé Martin a Tereza Krajíčkovi. Jsou to ambasadoři platformy Workaway. Šíří mezi lidmi povědomí o životě v zahraničí a české zájemce podporují a ukazují jim, jak i oni mohou podobně cestovat. Dokonce k tomu sepsali e-book, který pomáhá lidem vyvrátit jejich obavy i strachy. Dodali mi potřebné informace a impuls a já se v květnu na web Workaway také zaregistrovala.

Rozmyslete si dobře, kam chcete jet

Na začátku jsem měla trochu obavy z toho, jak se synové se svou základní angličtinou domluví. Bála jsem se, že na mě budou úplně závislí. Naštěstí se to nestalo.

Pokud se také odhodláte, potřebujete alespoň mírně pokročilou znalost angličtiny. V tomto jazyce probíhá veškerá komunikace: od registrace přes vytvoření profilu až po domlouvání se s hostiteli. Výhodou je, že mnozí hostitelé také mají angličtinu jako druhý jazyk, takže nemluví zdaleka dokonale. Nemusíte se tedy cítit trapně, když občas uděláte chybu. Bývají to otevření lidé, zvyklí na dobrovolníky z celého světa. 

Díky zvýhodněnému členství jsem za registraci na 15 měsíců zaplatila 49 euro (2 osoby platí 59 euro). Za to se mi naskytla příležitost oslovit více než 50 000 kontaktů ve 170 zemích světa. Důležité je mít dobře vyplněný profil s fotkami a přesnou představu, do čeho chcete jít. Doporučuju si dobře rozmyslet, jaký typ pomoci můžete nabídnout, co umíte speciálního, zda chcete bydlet u rodiny, na farmě, nebo chcete pomoci neziskové společnosti. A samozřejmě, zda pojedete sami nebo s dětmi, protože to výrazně zužuje výběr. Některé projekty nejsou pro děti vhodné. Můžete si dokonce vybrat i placené pozice. Čekejte ale minimální hodinovou mzdu a nutnost zařídit si pracovní povolení.

Tereza s Martinem upozorňují, že nejvíce lidí cestuje v létě, proto hostitelé dostávají nejvíce poptávek na jaře. Je třeba tedy hostitele oslovit s předstihem i dva měsíce. Můžete ale narazit i na profily, které hledají na poslední chvíli, protože jim například někdo odřekl. Šance je tedy stále. Připravte se ale na to, že řada hostitelů nereaguje hned, takže vás čeká dost pokusů a strávíte oslovováním možná více času, než byste chtěli.   

Co hostitel očekává? Že budete pracovat/pomáhat zhruba pět hodin denně (kromě víkendu) za ubytování a stravu (většinou tří jídla denně). Jenže tady mohou mít host a hostitel odlišné představy, proto je velice důležité si vše ujasnit dopředu, nejlépe v rámci videohovoru. 

Já jsem měla štěstí, velmi rychle jsem si vybrala italskou rodinu a ona nás. Několikrát jsme si volali a také představili své děti. Mí synové se uklidnili a začali se těšit na jedenáctiletého kluka Pepe, kterému jsme měli dělat 14 dní společnost v jejich prázdninovém domě u moře. Hostitelka Tullia mi vysvětlila, jaká bude má role, co budu dělat a kde budeme bydlet. Později jsem se jí ptala, proč si mě vybrala. Do jisté míry to pro ni byl sociální experiment. Mámu s dětmi pozvali poprvé. Zároveň jí také vyhovovalo, že jsem starší než předchozí hosté, domluvím se italsky, anglicky i francouzsky. 

Letos se u nich střídají cestovatelé, většinou páry, kterým je okolo třiceti let a působí zodpovědně. Každých 14 dní se u nich střídá někdo jiný. Překvapilo mě to, ale otec rodiny Enrico se smál a vysvětlil mi situaci: „Když nemůžeme cestovat po světě, tak lidé ze světa jezdí k nám. A cizí jsou pro nás jen první den.“ Jejich otevřenost a pohostinnost mě fascinovala. Zatímco někteří lidé mají Itálii spojenou s velkými gesty a křikem, tady vládla rodinná pohoda, svoboda a nezávislost. 

Dobrovolník není levná síla

V diskusi ve skupině Žít s dětmi na cestách jsem narazila i na negativní názor a pochybnosti. „Přijde mi, že pracovat za jídlo a kdovíjaké ubytování je v dnešní době vykořisťování. Nechápu, že to tak může fungovat. Jedná se o levnou formu cestování a poznávání, takže nejprve zaplatíte poplatek za platformu a pak cestovní náklady, které nejsou malé. Pokud však podmínky nesednou, tak se o levné cestování vůbec nejedná. Je to risk s dost velkou částkou. Dále vidím riziko i ve stravování. Přece jenom každý jí jiným způsobem, a zatímco někomu stačí čtyřikrát týdně těstoviny, jednou párky nebo sekaná, tak mně záleží na kvalitě stravy. Od cestování si slibuji, že konečně budu mít lepší, kvalitnější stravu než v ČR, kde je to vážně mizerné. Zajímám se o různé druhy cestování, protože je to i dobrodružství. Mám ale malého syna, tak zatím převládají negativa,“ píše Sandra. I Lenka píše, že by si připadala jako služebnictvo.

Vnímám obavy obou. Nepatřím mezi ty, co potřebují své pohodlí a jsem ochotna se krátkodobě přizpůsobit. Navíc mě láká komunitní život, který jsem si také zkusila. Vše záleží na dohodě. Ani můj mladší syn vše nejedl, takže měl brzy po obědě hlad. Večer jsme zase naráželi na odlišné časy, protože jsme většinou nevydrželi čekat na večeři až do půl deváté nebo pozdější hodiny. Dohodli jsme se, že kolem páté hodiny si dáme svačinu. Já jsem také několikrát vařila česká jídla, což se naší rodině líbilo. Chutnala jim bramborová polévka, štrůdl, smažený květák nebo francouzský slaný koláč. Nejvíce jsem je překvapila makovcem. Věděla jsem totiž, že se v Itálii mák neprodává a v kuchyni se používá jen jako posyp, a to jen minimálně. Od začátku jsme si připadali jako součást rodiny. Tullia nás vozila k moři, nakupovala to, co mají děti rády. Jiní hostitelé dokonce půjčují kola nebo auta nebo hosty vezmou na místa turistům neznámá. 

Práci jsem vnímala spíše jako pomoc. Když jsem si spočítala náklady na jídlo a ubytování, které bych v sezóně musela za přímořské letovisko zaplatit, tak mi to vycházelo výhodně. Každé dopoledne jsem s dětmi procvičovala angličtinu, uklízela a vařila. Synové si dokázali se svým italským vrstevníkem hrát. Odpoledne jsme trávili u moře na placené pláži, kterou jsme měli díky rodině zdarma. Pepe nás všechny tři ohromil, ve svém věku se choval velmi vyzrále a samostatně. Jednou jsem si mu posteskla a poprosila ho, aby naučil syny plavat. To byla totiž moje největší obava – že je spláchne vlna a utopí se. Pepe jim dal brýle, ploutve a ukázal jim, co mají dělat. Za pár dní už plavali. V tu chvíli jsem byla nejšťastnější máma na světě. Za odměnu jsem vzala syny do obřího akvária v Janově.

Nové dovednosti, nové zážitky

Tereza a Martin Krajíčkovi vnímají Workaway také jako šanci něco nového se naučit: „Je to pro nás příležitost vidět, jak se žije jinde, potkávat se s inspirativními lidmi a naučit se něco nového. Ubytování může být různé. Teď jsme na azorském ostrově Flores a je to zatím nejskromnější, ale už jsme taky bydleli v luxusním perfektně vybaveném zámeckém apartmánu výměnou za 15 hodin pohodové práce týdně za nás oba! My si hodně vybíráme a vím, že někde k Workawayerům přistupují jako k levné pracovní síle,” vysvětlují. Na takovém místě by prostě nezůstávali. „Jedna hostitelka nám napsala, ať nečekáme žádné válení, že je to spíš ‚gulag style‘. Měl to být sice vtip, ale nám to zábavné nepřišlo, tak jsme se s ní slušně rozloučili. Z jednoho místa jsme odjeli dříve, protože jsme si nesedli s hostiteli. Šlo ale o vzájemnou domluvu.“

Chápu, že tento způsob cestování si každý nevybere pro jeho rizika a nejistoty. Krajíčkovi to potvrzují: „Pro mnoho lidí je to velký výstup z komfortní zóny a krok do neznáma. Zároveň se bojí, že s dětmi mají malou šanci něco najít, a tak to odkládají na později. Spousta projektů není vhodná pro rodiny s dětmi. Můžete si ale vyfiltrovat ty hostitele, kteří jsou ochotni rodinu přijmout. Někteří jim přímo dávají přednost, protože třeba sami děti mají nebo je jejich projekt na odlehlém místě. Je dobré nevrhnout se s dětmi do prvního projektu, který na vás vyskočí.“ Já ještě doporučuji mít připravený záložní plán pro případ, že se rozhodnete odjet. 

Dělat něco smysluplného

„Workaway je skvělý způsob, jak cestovat s minimálními náklady. Je to pro nás jedinečná příležitost zapojovat se do smysluplných projektů, nabídnout naše dovednosti a naučit se spoustu nového. Zároveň se potkávat s inspirativními lidmi, kteří žijí jinak. Jsme rádi, že nás děti vidí při různorodé práci a často se s námi mohou i do různých činností zapojovat,“ vysvětlují Tereza s Martinem, kteří se vrhli na house-sitting a dlouhodobě hlídají lidem jejich domy a zvířata, když odjedou. Vybírají si permakulturní a ekologické projekty a momentálně žijí na nádherném ostrově v Atlantském oceánu.

Pokud váháte, můžete napoprvé zkusit i krátkodobý pobyt v rámci ČR, nemusíte hned jezdit do zahraničí.  Pak se stanete součástí komunity a zjistíte, že je to návykové! Já už se těším na naši další cestovatelskou výzvu.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected].

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.