Francouzský dobrovolník v české školce: domlouváme se gesty a přes internetový překladač

Maxime, v mateřském centru v Kroměříži se staráte o děti předškolního i školního věku. Nejste na to sám, ale stejně – jak s nimi komunikujete, když neumíte česky a ony neumí francouzsky?

Hodně gestikulujeme, děti se nestydí mě vzít za ruku a ukázat mi, co mi chtěly říct. Nějaké základní věci v češtině už navíc umím, různá slova a fráze, která se v práci opakují. Třeba „chceš pomoct? nebo umýt ruce, spát, jíst, co to děláš“. Včera jsem měl například tuto konverzaci s jednou holčičkou. Já: včera ty ne na angličtina. Ona: rýma (směje se). Nebo používáme Google Translator. Když lidé kolem mě něco říkají opakovaně, třeba paráda, tak jo... hledám si to pak ve slovníku, a tak se učím. Je to lepší než kurz češtiny s učitelem.

Do Česka jste přijel loni v září a zůstanete tady do července. Umožnil vám to Evropský sbor solidarity, která podporuje výjezdy dobrovolníků do vybraných zemí. Proč jste jel sem k nám?

Spíš než pro Českou republiku jsem se rozhodl pro nabídku Klubíčka. Našel jsem ji na stránkách projektu. Vystudoval jsem sociokulturní animaci, což člověka kvalifikuje pro práci s dětmi a dalšími skupinami, jako jsou staří lidé nebo lidé s postižením. Mateřské centrum v Kroměříži slibovalo prostor pro vlastní iniciativu, to mě lákalo. Taky jsem se chtěl přiučit, jak se taková organizace vede. Mým snem je totiž jednou založit vlastní asociaci, neziskovku, která bude pomáhat znevýhodněným lidem nebo pracovat s dětmi.

Projekt hradí i Váš pobyt a cestu tam a zpět…?

Ano, je to projekt Evropské unie a ta uděluje grant organizaci, která dobrovolníky přijímá. Klubíčko si zažádalo a já jsem od nich dostal peníze na dopravu, mám zdarma ubytování a dostávám peníze na jídlo a nějaké kapesné. Celkem to je asi osm tisíc korun měsíčně. Stravuju se celkem skromně, dokážu nějaké peníze ušetřit a za ně cestuju. Byl jsem v Krakově, ve Vratislavi, také ve Vídni a pět dní v Budapešti.

A co Česko?

Byl jsem v Praze a v Karlových Varech, chci jet do Českého Krumlova a do jednoho národního parku, který leží někde na jihovýchodě. V červenci jsou prázdniny a já odjíždím až na konci měsíce, takže budu mít čas se někam podívat.

Jaký je váš denní a týdenní program v Klubíčku? Co přesně s dětmi děláte?

Dopoledne jsem v dětské skupině, od půl deváté do půl jedné. V ní jsou děti od tří do šesti let. Pracují s nimi dvě české učitelky a já. Od dvou do čtyř dvakrát až třikrát týdně máme volnočasový klub pro větší děti, od osmi do dvanácti let. Dělám s nimi hlavně různé sporty, nejvíc fotbal, frisbee a taky petanque, to je francouzská hra. V úterý odpoledne máme kroužek lidových tanců. Tam také pomáhám. Vyberu a nacvičím nějaký tanec a pak ho zkoušíme s dětmi. A ve čtvrtek od tří do pěti vedu lekci francouzštiny pro děti. Učím pět dětí základům jazyka hravou formou.

Co děláte po večerech?

Nic moc, Kroměříž nemá bohatý noční život (směje se). Většinu času trávím s Marie, druhou dobrovolnicí, která pracuje v Klubíčku a je taky z Francie. Uděláme si večeři, někdy jdeme do nějakého podniku na skleničku, ale to není moc často.  

S dětmi jste pracoval již ve Francii, hlavně na letních táborech. Když srovnáváte zážitky z Česka s těmi francouzskými, vidíte nějaké výrazné rozdíly?

Řekl bych, že učitelky tady v mateřském centru jsou o něco přísnější než francouzské učitelky, nebo určitě přísnější, než bych byl já. Co pro mě není problém, pro ně už je. Často slyším slovo „Pozor!” (směje se). Na druhou stranu je tu mnoho zajímavých aktivit, které děti rozvíjejí. Ve Francii se toho děti hodně učí už ve školce a výuka je podle mě příliš teoretická.

Zažil jste během svého pobytu něco nepříjemného?

Obecně jsem člověk s pozitivním přístupem, nesoustředím se na negativní věci, protože to není moc užitečné. Jako ne moc dobrou zkušenost vidím výuku češtiny, kterou jsme my jako skupina dobrovolníků měli absolvovat, a to jako součást projektu. Online hodiny podle mě nefungovaly, výuka byla celá v češtině a já jsem tomu vůbec nerozuměl. Nemohu se naučit jazyk, aniž bych chápal základní principy. Tak jsem to vzdal.  

Při práci s dětmi se žádné problémy nevyskytly?

Někdy nebylo snadné získat od ostatních dospělých dost prostoru, abych mohl s dětmi pracovat. Někteří čeští kolegové mě považovali za dítě a neměl jsem u nich respekt. Ale zlepšilo se to. Uspěl jsem se svým návrhem organizovat pro děti odpoledne víc sportovních aktivit. Vyloženě vidím, že je to potřeba, děti jsou nabité energií a nemají, jak to ventilovat. Nakonec jsem Klubíčko přesvědčil, dokonce nakoupili víc sportovních pomůcek, takže se budu moct naučit nové sporty a pak je učit děti.

Jakým vzděláváním jste ve Francii prošel vy? Můžete klidně začít od začátku: chodil jste do mateřské školy?

Ano, u nás se tomu říká école maternelle, a chodí tam děti od tří do šesti let. Od šesti do jedenácti jsem navštěvoval základní školu. Po ní následovaly čtyři roky nižší střední školy collège a od patnácti do osmnácti jsem chodil na lycée, to je tříleté. Tam jsem studoval sociální práci.

Měl jste školu rád?

Výuka byla na můj vkus příliš teoretická. Třeba angličtina se tady u vás podle mě učí lépe a víc hodin týdně. Také tu máte hodně mimoškolních aktivit, kroužků, kde se člověk může leccos naučit. Ve Francii škola končí ve čtyři i později a ve všední den na kroužky není čas.

Šla vám škola, měl jste dobré výsledky?

Byl jsem problémový žák, hlavně jako týnejdžr, v collège jsem dost zlobil a měl hodně konfliktů se spolužáky. Mnohokrát jsem byl za trest vyloučen z vyučování a musel zůstat doma, i celé týdny. Když mi bylo patnáct, přešel jsem kvůli těmto problémům do soukromé školy, což mi hodně pomohlo. Hlavně díky tomu, že to byla škola prakticky orientovaná, to mě zklidnilo, změnilo to mou mentalitu. Měli jsme hodně praktických stáží, v pekárně, výrobně čokolády, v zahradnictví, v sociálních službách. Sociální práci jsem pak studoval na střední i na vysoké škole.

Soukromé školy bývají drahé. Vaše rodina si mohla dovolit platit školné?

Ne, nejsme na tom ekonomicky moc dobře, je nás pět sourozenců a vyrůstali jsme jen s maminkou. Ale dostali jsme nějakou státní podporu a pomohli i přátelé.

Co budete dělat po návratu do Francie?

Chtěl bych pokračovat ve studiu. Jak jsem říkal, chtěl bych si založit vlastní neziskovou organizaci. Na to potřebuju i manažerské, finanční a administrativní dovednosti. Chtěl bych se přihlásit na tříleté bakalářské studium, které se ve francouzštině nazývá „Gestion des Organisations de l'Economie Sociale et Solidaire“, zaměřené na řízení sociálních a solidárních organizací.

Nechtěl jste odjet domů dřív? Kvůli válce na Ukrajině?

Neuvažoval jsem o tom. Mám povahu, že beru věci, jak jsou. Stejně nikdy nevíme, co bude zítra. Je dobré si užít, co máme dnes. Kolem mě jsou teď dospělí, kteří jsou velmi smutní a znepokojení. Dá se to pochopit, tahle zem zažila invazi sovětské armády. Ale na druhou stranu si myslím, že když jsou dospělí nešťastní, dětem to nijak nepomůže. Ve svém srdci rozvíjím mír.

Dokážete zhodnotit, v čem vám tato zahraniční zkušenost prospěla?

Rozvinul jsem svou mentalitu, sebe jako lidskou bytost. A také jsem poznal některé vzdělávací směry, které jsem předtím neznal, například montessori.

A co vaše přítomnost dala podle vás dětem?

Myslím, že je pro ně dobré poznat někoho z cizí země, kdo nemluví jejich jazykem, a zkoušet se dorozumět. Taky si myslím, že je pro ně dobré, když je ve školce muž. Muži v předškolních zařízeních chybí. Přitom jak pro kluky, tak pro holky je důležité mít kolem sebe jak ženské, tak mužské vzory a modely chování.

Maxime Groult pochází z francouzského města Tours. Od září 2021 působí v ročním programu Evropského sboru solidarity jako dobrovolník v mateřském centru Klubíčko v Kroměříži.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.