Stipendistka Madla: V Americe tráví studenti nad domácími úkoly i několik hodin. Bez auta jsou odepsaní

„Americká školní hodina“ na mojí škole ve Websteru ale neměla klasických 60 minut. Ani našich 45. Každý blok má 51 minut a pak pětiminutovou přestávku. Hodiny proto končily třeba v 9:39, 11:36 nebo 14:24. Otec je na mém domovském gymnáziu v Hořovicích zástupcem ředitele a připravuje rozvrhy. Na místě jeho amerického protějšku bychom nechtěli být ani jeden z nás. 

Angličtina, matematika, 3D nebo fotografování

V Americe si navíc studenti sestavují rozvrh podle sebe. Vybírají si předměty, které je zajímají, a nechodí do jedné třídy. Proto pak vznikají situace jako „máme spolu španělštinu, znám tě z hodin biologie“. Každý student si může na začátku roku od deváté do dvanácté třídy říct, že letos bude chodit na fyziku, angličtinu i francouzštinu a k tomu si zapíše ještě evropskou historii a třeba fotografování. Mezi jediné požadavky patří povinné hodiny angličtiny, matematiky, předmět z oblastí „social a nature studies“, kam patří například psychologie či historie, potažmo chemie nebo biologie. Zbytek si může vybrat podle svého.

V USA mohou mít střední školy třeba i tři nebo čtyři tisíce studentů. Na mojí dočasné střední škole jich bylo 1600. V porovnání s hořovickým gymnáziem se 350 žáky tak pro mě byla i tak obrovská. A stejně velké se nám otevřely i možnosti, kdy jsme například na začátku roku všichni vyfasovali laptopy. Finance tedy nechyběly. Kromě fotografování si místní středoškoláci mohli vybírat například ze švédského stolu šesti desítek volitelných předmětů, jako je sochařství, malba a kresba nebo 3D tisk. Vzhledem k tomu, že jsem byla výměnný student a nešlo mi o to získat co nejvíce bodů kvůli přijímacímu řízení na univerzitu, mohla jsem si zvolit cokoli, co mě bavilo. Vyhrály to forenzní vědy – předmět v českých podmínkách nevídaný. 

Jediné, co zahraničním studentům moje škola nařizovala, byla nezáživná rétorika. Bylo potřeba se na ní dlouho připravovat a šlo převážně o veřejné proslovy nebo připravené debaty – strany si k vybranému tématu připraví argumenty a obhajují je. Podobné jako debatní kroužky, ale obecnější.  

Co mě na americkém vzdělávání fascinovalo, byla až skličující volnost a rozsah toho, co se může na jedné škole vyučovat. Studenti se nevyhnou základní matematice a angličtině, když je hodiny nebaví, vytrpí si dějepis a pak si mohou tři hodiny malovat. Oni jsou samozřejmě instruováni k tomu, aby si střádali bodíky. Aby si brali takzvané „college classes”, což jsou předměty na univerzitní úrovni. Aby dělali zkoušky z pokročilých předmětů (takzvaných AP, Advanced Placement), které si mohou nechat uznat na univerzitách. Aby se chtěli dostat na tu „dobrou univerzitu“, aby se pak dostali do toho „hezkého korporátu“. Ale když chtějí, tak absolvují i s desítkami hodin malování bez širšího všeobecného záběru. Systém to umožňuje a všichni absolventi mají nakonec tu samou střední školu, ale s naprosto odlišnými předměty. V určité formě je podobná indoktrinace i u nás, kdy od učitelů slyšíme „tohle se naučte, to bude u maturity“, ale v mnohem menší míře. A mě nakonec předmět typu forenzní vědy vrátil k tomu, že jsem měla z učení radost. 

Hravá fyzika i povinné dobrovolnictví  

Najít v Česku mezi kantory na jedné škole čistokrevného fyzikáře s aprobací se rovná objevení jednorožce nebo pokladu kapitána Kida. Fyzikáři jsou v Česku ohrožený druh a spíše jich ubývá. Na škole v USA jsme měli na můj oblíbený předmět štědrou dotaci – pět hodin týdně oproti zpravidla dvěma českým. Navíc se skvělou učitelkou. Pokud bych to porovnala s tuzemskou výukou, probírali jsme v podstatě to samé, ale díky více hodinám jsme témata mohli probrat daleko detailněji a zajímavěji, než to umožňují podmínky u nás. Bylo více pokusů, více příkladů ze života a celkově byly hodiny hravější. Americká učitelka Metz Miller společně s mojí učitelkou fyziky Sutrovou na hořovickém gymplu jsou důvodem, proč jsem šla studovat matfyz a fyziku chci učit. Společně s rodiči, kteří jsou oba učitelé, jsou mými vzory. 

Komunita je v zámoří pojem, na který se dbá. Jeden z požadavků, které jsem musela splnit v rámci FLEX stipendia, bylo dobrovolničení. To hraje v USA velkou roli a není problém si sehnat místo, kde se dá pomoci. Já jsem byla například jako doprovod na sportovním dnu pro postižené děti, kde jsem jednoho chlapce provázela po stanovištích. Ve škole byla i speciální místnost, kde studenti mohli vyrábět nejrůznější věci od motivačních citátů po menší výbavu do mateřských škol nebo ozdoby na stromeček do domova pro seniory. 

Škole obecně se v Americe věnuje hodně času. Aspoň v té naší to tak bylo, nejde to generalizovat pro všechny. Kamarádka byla v malém městečku v Arkansasu a na celé škole bylo jen 40 studentů. Další kamarád byl na podobně velké škole, jako jsem byla já, a byl zoufalý, protože vzdělávání bylo na úrovni základní školy. Rozdíly mezi jednotlivými školami jsou propastné, natožpak rozdíly mezi 50 americkými státy. Moje střední oproti tomu připomínala rozlohou spíš menší městskou část Prahy. Bazén, hřiště na fotbal, lakros, baseball, softball, nebo dokonce na golf. Měli jsme běžecké dráhy, haly pro basketbal i volejbal nebo třeba divadlo. Škola je pro místní prostorem pro setkávání. Když se hraje nějaký zápas, přijdou se podívat nejen skoro všichni studenti, ale i jejich rodiče a vzájemně se podporují. Je to společenská akce, ne jen obyčejné utkání. 

Jako možná budoucí učitelka přicházím na to, že oba vzdělávací systémy jsou hodně odlišné a nejde říct „vezměme si z Ameriky toto a udělejme to u nás“. Pár věcí k inspiraci by se ale určitě našlo. I když už to zní jako klišé, v Česku se opravdu hodně bifluje a učí se fakta. V USA to v takové míře není, ale zase se hodně píší eseje. Vyhledávají se informace, následně se ověřují, učí se, jak vyjádřit vlastní názor. S odstupem dvou let ale vnímám, že ani to pro dnešní svět nestačí, a je třeba mít i všeobecný rozhled. 

Milovaný sport za cenu spousty sežraného času

Američtí středoškoláci můžou po škole strávit klidně několik hodin přípravou na další den, protože musí například napsat zmíněnou esej klidně na dva předměty najednou. Pro mě to bylo vyčerpávající, protože jsem se kromě školy věnovala časově náročný sportům. Volejbalový trénink každý den, dvakrát týdně utkání. Pak skončila sezóna, takže jsem v zimě lyžovala a znovu – i tři tréninky do týdne a k tomu až dva závody. Spolužáci „student athlete“ absolvovali to samé, protože na univerzitách na sportovce slyší a pro některé je sportovní stipendium i jedna z mála možností, jak se na vysokou školu vůbec dostat. Takže mají především dvě možnosti. Buď se zaměřují na jeden hlavní sport, odchodí sezónu ve škole a pak začne ještě klubová soutěž, která přidává další pomyslné bodíky k dobru pro přihlášku na univerzitu. Nebo se zaměřují na víc sportů a na podzim hrají například fotbal, v zimě basketbal a na jaře se věnují přespolnímu běhu. Aby to všechno stíhali, většina teenagerů má auto. Celá společnost je jimi posedlá a až na nich závislá, autem se jezdí všude. I přes ulici, protože přechodů je poskrovnu. 

Já jsem auto neměla. Už jen proto, že jsem přijela jako patnáctiletá a své „sweet sixteen”, jak říkají Američané, jsem oslavila až během školního roku – a moji noví kamarádi mi uspořádali skvělou party. Nicméně na rozdíl od nich jsem za sebou neměla autoškolu, ve výsledku jsem tak byla ve škole do půl čtvrté a navazoval mi trénink do půl sedmé. Než jsem se dostala domů, bylo najednou osm a stačila jsem se umýt a najíst, abych mohla v devět začít dělat úkoly, se kterými jsem skončila klidně i o půlnoci. Když to porovnám s Českem, tak tady úkoly prakticky nemáme. Šokovalo mě, kolik práce doma musíme odvést. Ve škole by to pak mělo být jen o aplikování domácí přípravy a znalostí. Učitel je pro studenty spíš maják než knihovna znalostí, které chce do studentů nasypat. 

Domů vládním speciálem a s majáčky

Téměř osmiměsíční pobyt v Americe nebyl mojí první zkušeností se studiem v zahraničí. Zhruba půl roku jsem díky rodinným známým strávila v Jihoafrické republice. Obě cesty mi daly strašně moc. Přitom rozhodování o cestě do USA odstartovalo míjení školní nástěnky, kde byla nabídka „Na rok do Ameriky zdarma?“, a já si řekla „jo, to určitě, to je nějaký hoax“. Ale vyhledala jsem si, co je stipendium FLEX, že je velmi oficiální, sponzorované americkým ministerstvem zahraničí a nemám se čeho bát. Takže jsem si řekla, že to zkusím, a jestli má kdokoli podobnou příležitost, měl by se jí rozhodně chopit. Ať už na střední, nebo na vysoké škole v rámci Erasmu, jakkoli. Výměnný pobyt v zahraničí je skvělá zkušenost, díky které objevíte své schopnosti i limity. Mně původní roční pobyt zkrátila pandemie covidu. 

V Česku byly už tehdy zavřené školy a v Americe se to ještě pořád bralo na lehkou váhu. Rodiče, jelikož jsou oba učitelé, už byli tou dobou oba doma, ve Státech to šlo hodně pomalu. My jsme si v rámci stipendia mohli vybrat, jestli poletíme slovenským speciálem z Washingtonu, nebo ne. Rozhodli jsme se, že ano, a letěli do Bratislavy, kde nás vyzvedli brněnští hasiči. Bylo to docela napínavé, protože měl let zpoždění a narychlo jsme ještě ve Washingtonu hledali hotel. Během covidu to bylo dost složité. Na letišti v Bratislavě nás postříkali dezinfekcí, která připomínala spíš naředěnou slivovici, a až na hranice s Českem jsme měli policejní eskortu s majáky. Pobyt tak pro nás skončil o zhruba tři měsíce dřív. Proto se chystám ještě vycestovat na magisterském studiu. 

A doporučuji to i obráceně, vzít nějakého výměnného studenta k sobě jako hostitelská rodina. To jsme udělali v roce 2016, byl u nás Luis z Venezuely a říkali jsme mu Lojza. Občas k nám ještě přijede na návštěvu, protože na VŠE studuje mezinárodní vztahy. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.