Pohovor na Oxford testuje vaše reakce, když jste se znalostmi v koncích, prozrazuje studentka z Česka

Lákaly vás přírodní vědy už na základní škole?

Víceméně ano. Na prvním stupni jsem tedy měla různé představy o své budoucí profesi, chtěla jsem třeba být bytovou designérkou, protože jsem chodila na výtvarku a ráda malovala; pak mě samozřejmě inspirovali i moji rodiče – táta je učitel matematiky a zeměpisu a máma lékárnice. Kromě toho mě to už odmala táhlo k medicíně, sledovala jsem seriály Byl jednou jeden život a později Dr. House a říkala jsem si, že chci být lékařkou. I proto jsem nakonec šla na šestileté gymnázium. Tam jsem se pustila do soutěží a olympiád, studovala knihy o molekulární biologii a medicíně a začala se víc orientovat tímto směrem.

Jak se vám v olympiádách dařilo?

No, říkala jsem si – chci být lékařkou, budu potřebovat biologii, tak jsem se přihlásila na biologickou olympiádu. Když jsem se pokusila v osmé třídě poprvé, nedopadlo to moc dobře, protože jsem sice znala hodně z molekulární biologie a genetiky, ale nebyla jsem vůbec připravená třeba na poznávačku rostlin nebo živočichů. Řekla jsem si ale, že chci uspět, a tak jsem se snažila tyhle věci doučit. V deváté třídě už jsem skončila v krajském kole třetí, a to mi v podstatě změnilo život.

V čem?

S ostatními úspěšnými účastníky z krajských kol Chemické a Biologické olympiády nás pozvali na Letní odborné soustředění Běstvina, kde jsem se setkala se spoustou mladých lidí, které také zajímala biologie. Ti mi začali vykládat o možnostech, o kterých jsem předtím ani neslyšela, jako jsou různé stáže na výzkumných pracovištích nebo o programu Středoškolská odborná činnost. Získala jsem od nich tipy na korespondenční semináře, na literaturu... Skočila jsem do toho po hlavě. O rok později jsem se dozvěděla o projektu Otevřená věda, který pořádá Akademie věd ČR a který nabízí středoškolákům možnost zapojit se do reálného výzkumu v laboratořích. V patnácti letech jsem tedy začala jezdit do Olomouce a zapojila jsem se do výzkumu v oblasti fyziologie rostlin. A tak jsem zjistila, že mě hodně zajímá věda a výzkum.

Už v té době jste se nejspíš mezi spolužáky dost vymykala. Podporoval vás někdo ve škole, nabízel vám třeba nějaké aktivity navíc?

Ne, všechno to v podstatě vycházelo jen z mojí vlastní iniciativy. Kdo mě ale podporoval odjakživa ve všem, byli moji rodiče, ale já sama jsem chodila s nápady, co chci vyzkoušet. Moc jsem si přála studovat v zahraničí, ale věděla jsem, že buď získám stipendium, nebo to prostě nepůjde, a abych mohla mít stipendium, musela jsem mít už v ruce nějaké výsledky. Také mě hodně podporovala komunita lidí kolem olympiád, Středoškolských odborných činností a moji školité výzkumných projektů.

Jak se vám dál dařilo skloubit projekty a běžnou výuku ve škole?

Moje absence ve škole průběžně narůstaly. Po projektu v Olomouci jsem pak jezdila do laboratoře do Prahy, kde jsem se věnovala výzkumu mozkové mrtvice, potom i do Brna, kde jsem se věnovala strukturní biologii enzymů. Napřed jsem byla pryč jeden dva dny v týdnu, ale bylo toho čím dál víc a od poloviny třetího ročníku už jsem měla individuální vzdělávací plán. Dva nebo tři týdny v měsíci jsem pracovala v Brně v laboratoři a bydlela tam v podnájmu a týden v měsíci jsem pak byla doma a psala ve škole písemky. Učila jsem se z učebnic a poznámek svých spolužáků a paradoxně to bylo jednodušší, než když jsem seděla do odpoledne ve škole a po večerech pracovala na svých projektech a neměla přitom čas na kamarády ani na koníčky. Měla jsem navíc pořád dobré známky, takže to šlo. Navíc jsem před sebou měla tu metu studia v zahraničí!

Proč jste vlastně chtěla do zahraničí a jak jste zvolila zrovna Oxford?

Přišlo mi, že studium v zahraničí bude skvělá zkušenost. Jsem hodně zvídavá, ráda cestuju, poznávám nové lidi a lákal mě i špičkový výzkum, kterým je Oxford proslulý. Z cizích jazyků dobře mluvím jenom anglicky. Mohla bych asi do USA, jenže mi to tehdy přišlo hodně daleko a jejich vysokoškolský systém se mi zase tolik nelíbí, protože se začnete specializovat až po několika letech. Zvolila jsem tedy Británii. Věděla jsem, že abych mohla vůbec žádat o stipendium u různých nadací, musím se dostat na některou z těch nejlepších škol. Proto jsem dala přihlášku na tři školy v Londýně, na Oxford a do Edinburghu.

Jak probíhalo přijímací řízení?

Na podzim v maturitním ročníku mi můj učitel ze střední školy napsal doporučující dopis a k tomu jsem sepsala „personal statement“, což je vlastně takové vyprávění o mně. Tam jsem shrnula, proč chci jít studovat do Británie, jaké úspěchy v oboru už jsem zaznamenala, jakou mám praxi a co jsem si díky ní uvědomila a tak. Myslím, že moje tři vědecké stáže z období střední školy mi hodně pomohly a odlišily mě od spousty dalších uchazečů. V zahraničí totiž narozdíl od Česka není vůbec běžné, často ani možné, aby se středoškolský student dostal k výzkumu. K tomu jsem musela vyplnit předpokládané známky z maturity. Samozřejmě jsem napsala, že očekávám samé jedničky, ale potom bylo nutné ty samé jedničky i získat.

Tím to skončilo?

V Oxfordu navíc pořádají ústní pohovory, kam jsem jela před Vánoci. Nic takového jsem nikdy nezažila. Čekali tam na mě dva profesoři, kteří pro mě měli připravené úkoly z matematiky, chemie a biologie, a ty jsem přímo před nimi musela řešit. Nešlo ale tolik o to, co už vím. Chtěli vidět, jak přemýšlím, jak jsem schopná reagovat a propojovat věci, když už jsem právě u konce se znalostmi. Je to pohovor, na který se nedá předem připravit. Bylo to pro mě hodně náročné, i když páni profesoři byli moc milí. Poprvé jsem vyjela sama do ciziny a svojí angličtinou jsem si nebyla moc jistá, několikrát jsem se zadrhla, ale pak jsem se uklidnila a šlo to už dobře. V lednu mi potom přišlo oznámení o přijetí jak do Oxfordu, tak i na všechny tři univerzity v Londýně. Vybrala jsem si samozřejmě Oxford, a pak jsem se už soustředila hlavně na maturitu, abych si to ještě nepokazila.

Jak jste to udělala s penězi?

Peníze musíte začít řešit s velkým předstihem, nejpozději tak ve třetím ročníku střední školy, protože zájemců je hodně a musíte žádat třeba i několikrát. Já se hlásila do nadace Bakalových i Kellnerových a ve třetím ročníku mě ani nepozvali k pohovorům, což je běžné. Konkurence je u stipendií velká, máme v Česku spoustu mladých talentovaných lidí. Nakonec jsem ale měla obrovské štěstí, protože ve čtvrtém ročníku jsem stipendium získala, a to nejen od Bakala Foundation, ale i přímo na Oxfordu. Na koleji University College, kam mě přijali, totiž před lety studoval Čech jménem Pavel Klein, potom jako neurolog hodně zbohatl v USA a rozhodl se, že bude podporovat české studenty na této koleji. Jeho stipendium Andrei Klein mi hradí skoro komplet školné, z českého stipendia jsem pokryla náklady na život, takže studuji a nemám ani žádnou půjčku.

Jak vás české školství vybavilo na výuku na Oxfordu?

Jak v čem. V matematice třeba výborně, musím říct, že jsem se tady už nemusela moc učit, vše potřebné pro studium biochemie jsem už z gymnázia uměla. Co se ale týče biologie a chemie, tak kdybych se jim nevěnovala mimo školu, tak bych se moc nechytala. Co jsem se ale v Česku vůbec nenaučila je psaní esejů. Eseje na našem oboru nejsou nijak názorové, ale jde o to, aby člověk velmi rychle byl schopen třeba na čtyři strany shrnout současné vědění o nějakém odborném tématu. Britští spolužáci jsou v tomto hodně napřed. Také prezentační dovednosti jsem získala všude jinde, jen ne na českém gymnáziu.

Ono asi když se chcete dostat na vyhlášenou univerzitu, tak vám moc nepomůže, když budete hodně sedět ve škole a mít samé jedničky, že?

Právě naopak. Hodně mých známých, kteří studují na prestižních školách po celém světě, mělo vlastně v Česku dost špatné známky a vysokou absenci. Když vás něco zajímá a jdete si za tím, tak to je velmi časově náročné a třeba dějepis nebo zeměpis jdou v tu chvíli trochu stranou, protože to ani jinak nejde. Měla jsem kvůli tomu ve škole občas problémy s některými učiteli, kteří to nechtěli pochopit, i když na druhou stranu mě mnoho učitelů na gymnáziu podporovalo. Přijde mi, že v českém školství je často důraz na co nejlepší známky, což vede k tomu, že se lidé učí většinu času to, co jim nejde, a netráví čas tím, v čem jsou dobří. Podle mě je sice všeobecný přehled pro život naprosto zásadní, je ale otázka, do jakých detailů člověk potřebuje zajít.

Jak se vám studuje v Oxfordu?

Je to super. Místní systém studia mi hodně vyhovuje. Máme tu třeba takzvané tutorialy, kdy napřed napíšeme nějakou práci a potom s jedním nebo dvěma spolužáky sedíme hodinu u nějakého slavného profesora, který si s námi o ní povídá, odpovídá nám na otázky. Kromě toho se samozřejmě konají i klasické přednášky nebo laboratorní cvičení. Ale nejen po akademické stránce je to tu skvělé, máme tady i bohatý společenský život, různé spolky a aktivity a navíc tu báječně funguje i česko-slovenská komunita. Není na co si stěžovat.

Jak jste se studiem daleko a co plánujete dál?

Teď jsem právě v polovině čtyřletého magisterského studia, chtěla bych pokračovat dál a získat i doktorát, ale pravděpodobně už ne v Británii, protože si myslím, že je žádoucí vyzkoušet výzkum v co nejvíce zemích. Hodně mě láká výzkum v oblasti biomedicíny, ale konkrétním podoborem si ještě jistá nejsem. Velmi mě zajímá vývojová biologie (vývoj různých orgánů), neurobiologie nebo molekulární mechanismy průběhu různých nemocí. Studuji velmi pestrý a zajímavý obor, a tak je těžké si vybrat. Zatím zkouším projekty v různých oblastech, abych si ujasnila, čemu bych se chtěla věnovat na doktorátu a dále. Jezdím i na stáže, v čemž mě na Oxfordu podporují, například jsem teď v létě strávila dva měsíce v laboratoři ve vědeckém centru ISTA ve Vídni, kde jsem se věnovala embryonálnímu vývoji páteře.

Nedávno jste vystupovala na akci jménem EduFestival, kde jste mluvila o tom, jak nalézt svůj talent už na střední. Jak ho tedy nalézt?

Podle mě je nejdůležitější zkoušet různé věci, být takový ten Yes-Man nebo Yes-Woman, jak se říká v angličtině, že zkrátka chytáte ty příležitosti, jak přicházejí. Třeba jen pro zajímavost vyzkoušet tohle a tamto a další příležitosti k vám začnou přicházet, setkáte se s lidmi, kteří vám dají šanci zkusit zase něco dalšího. Středoškoláci dnes mají obrovské možnosti. Myslím, že je potřeba být hodně aktivní a otevřený.

Hana Bernhardová se narodila ve Valašském Meziříčí, kde absolvovala šestileté gymnázium. Po maturitě zamířila na University College v Oxfordu na studia molekulární a buněčné biochemie. Absolvovala výzkumné stáže v Olomouci, Brně, Praze a Vídni. O svojí cestě na jednu z nejprestižnějších univerzit světa vyprávěla také na EduFestivalu v Praze.

Rozhovor vyšel v Akademii Lidových novin. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.