Tchajwanské děti se učí od rána do večera, říká Gabriela Sun. Pro naše děti to tak nechceme

Na Tchaj-wanu není úplně běžné mít víc dětí. Země se potýká s neuvěřitelně nízkou porodností. Důvodů je hodně, na prvním místě nejspíš budou skutečně astronomické ceny nemovitostí. Lidé tady obecně věří, že je dobré a vhodné nemovitost vlastnit, navíc nájmy jsou dost nestabilní a výpovědní lhůty krátké. Roli hraje také to, že stát mladé rodiny příliš nepodporuje. To se tedy pomalu mění, protože si vláda uvědomuje, že se řítí do demografické katastrofy. Nicméně to stále nestačí a spousta mladých lidí děti vůbec nechce, nebo mají maximálně jedno. My jsme se s manželem rozhodli, že spíš chceme děti a bydlet v pronájmu, než se stát vlastníky bytu, kde budeme žít sami. 

Kdo má babičku, vyhrál v loterii

Nic jako mateřská nebo rodičovská dovolená tady nefunguje. Pouze lékařky, zdravotní sestry a učitelky mají několikaměsíční placené volno, a pokud o vás zahraniční firma nechce přijít, nabídne třeba šestiměsíční volno, ovšem neplacené. Jinak je to čistě na rodině, jak si poradí. Už proto tu není běžné zůstávat s dětmi dlouho doma, navíc Tchajwanky bývají velmi vzdělané, emancipované a schopné, takže samy se často chtějí vrátit do práce brzy. Stát poskytuje pouze přídavky na děti, které před čtyřmi lety u dcery byly v přepočtu asi 1 500 korun – a to v zemi, kde jsou ceny podobné nebo vyšší než v Česku. Co si pamatuji, stačilo nám to asi na dva týdny na umělé mléko, a to bylo celé. V rámci propopulační politiky státu se pak přídavky zvedly a nyní jsou v přepočtu asi pět tisíc.

Matky se tady tedy vracejí do práce tak brzy, jak to jen jde. V mnoha případech péči o dítě přebírají prarodiče. Kdo tady má babičku, ten vyhrál v loterii, protože běžná pracovní doba trvá klidně do sedmi do večera. Kdo babičku nemá, ten buď musí zůstat doma bez peněz, nebo zapsat dítě do jeslí. Ty existují soukromé nebo státní, ale obojí je pořádně drahé – státní klidně deset tisíc, soukromé dvakrát tolik. Míst ve státních jeslích je málo a rodiče se musejí prokázat pracovní smlouvou. Já jsem před porodem pracovala jako učitelka angličtiny ve školkách a odpoledních kurzech pro děti, a ještě než se děti narodily, domluvili jsme se s manželem, že s nimi budu několik let doma. I proto jsme se o jesle ani nepokoušeli. 

Od tří let – a v soukromých i od dvou – pak můžete dát dítě do školky. Ty jsou také státní i soukromé, a také to není úplně levná legrace. Do státní školky tu funguje takový loterijní systém, kdy se přihlásíte a čekáte, jestli budete mít štěstí. My jsme to ani nezkoušeli a rovnou jsme vybírali ze soukromého sektoru. V momentě, kdy jsme dceru zapsali, její přídavky začaly rovnou chodit školce a my doplácíme v přepočtu asi dva tisíce včetně jídla, což je velmi férová cena. 

Angličtina ve školce je zakázaná, ale stejně se všude učí

Už ve školkách se tady ukazuje to, že Tchajwanci jsou posedlí vzděláním, a to hlavně z té výkonové stránky. Zkrátka chtějí, aby se jejich dítě co nejvíc učilo, zejména v oblastech, které mohou do budoucna přinést dobrou práci a tím vysoký příjem. Angličtina, matematika, programování – to jsou věci, za které rodiče neváhají utratit vysoké částky. Není výjimkou, že už předškoláci chodí po školce ještě na extra angličtinu a v sobotu mají kurz matematiky. Přitom, a to je zajímavé, je tu angličtina ve školkách oficiálně zakázaná. Většina dětí je tu automaticky bilingvních, mluví od narození čínsky i tchajwansky, což je vlastně jazyk vzešlý z pevninské čínštiny. Vláda sice zakazuje anglické školky, ale rodiče o ně tolik stojí, že tu je samozřejmě angličtina ve školkách všude. Když se ohlásí inspekce, uklidí se anglické učebnice a další materiály a anglicky hovořící učitelé jsou doma. Inspekce odejde a dál se jede při starém. Všichni to vědí, je to taková šedá zóna.

Také je celkem běžné, že si děti z takových školek nosí domů úkoly. Když jsem já učila angličtinu, tak pětileté děti už víceméně zvládaly psát latinkou, takže měly učebnice a v těch vyplňovaly cvičení. Ty menší různě vybarvovaly, spojovaly obrázky, ale prostě se v nich budoval návyk, že se musí pracovat i doma. Už když jsem v takové školce pracovala jako učitelka, hodně mi vadil ten dril, který tam děti měly. Tři hodiny angličtiny dopoledne, oběd, spánek a ještě další dvě hodiny, takže čas na nějaký pohyb nebo volnou hru byl až kolem páté odpoledne a později.

Spacáky a nádobí nosíme z domova

Když jsme vybírali školku pro naši dceru, chtěli jsme se tomuto vyhnout. Jsem ráda, že i můj manžel v tomto drží se mnou a nechce pro naše děti dril hned odmalička. Vybrali jsme tedy školku křesťanskou, která funguje vlastně podobně jako školky v Česku, jak si je pamatuji. Otevírá v 7:30, protože tady je den trochu posunutý, později se vstává a později se také chodí z práce domů, a tomu se přizpůsobují i školky. Naše školka má hezké hřiště, takže po příchodu si tam děti hrají. Pak mají svačinu, řízenou činnost a oběd. Po obědě hodinu nebo dvě odpočinek, potom zase řízenou činnost, svačinu a volnou hru, dokud je nevyzvednou rodiče či prarodiče. Většina dětí odchází kolem čtvrté; někdo domů, někdo za dalším vzděláváním.

Líbí se mi, že školka klade důraz na pohyb. Děti o trochu starší než naše Nina se třeba učí jezdit na kolečkových bruslích. Nabízejí tu také odpolední kroužky, třeba angličtinu, lego, modelování nebo další sporty. Jinak ale děti, rozhodně aspoň na tchajwanské poměry, nechávají celkem volně dýchat. Dcera si tedy už také začala nosit úkoly, ale je to většinou jen tenká knížka na přečtení na víkend, psaná čínsky, takže to s ní čte manžel a dcera potom jen nakreslí obrázek. Když je nějaké delší volno, dostaneme několik pracovních listů, kde se mají spojovat obrázky nebo něco dokreslovat. Dceru to moc nebaví, tak to většinou doděláváme na poslední chvíli.

Takovou zajímavostí, která tady funguje jinak než v Česku, je například to, že si děti nosí svoje vlastní nádobí. Každé ráno dostanou tři misky do tašky a odpoledne je zase neseme domů. K jídlu tu mívají rýži nebo nudle s něčím, až potom jedí polévku a jako dezert dostávají ovoce. Co dítě nesní, to vyhodí do kyblíku se zbytky a misky doma pořádně umyjeme. I tady už se rozmohly sušenky a bonbony, ale mám pocit, že je dětem přidělují celkem rozumně. Pravidelně také nosíme a odnášíme spacák na odpolední odpočinek.

Další zajímavý detail je, že odsud moc neznáme, že by dítě po nástupu do školky bylo neustále nemocné. Samozřejmě je tu mnohem tepleji, osm měsíců z roku kolem třiceti stupňů, zima je krátká a i tak celkem teplá. Na druhou stranu zase všude běží klimatizace, které k nějakému zdravému prostředí nepřispívají. Nicméně je opravdu běžné, že když má člověk – včetně předškoláků – rýmu a kašel, nosí roušku, aby neprskal všude okolo. Když ráno přijdeme do školky, změří dceři teplotu a pak si hned jde umýt a dezinfikovat ruce.

Ze školy do školy a pak ještě na kroužky

Jelikož se Nina narodila v říjnu, půjde do školy skoro v sedmi letech. Máme tedy ještě dost času, takže školu zatím nijak systematicky neřeším a vím spíš jen to, co mi řeknou kamarádi se staršími dětmi. Základní škola trvá čtyři roky, nižší střední také čtyři a střední škola stejně tak. Cílem všech je, aby se dostali na univerzitu, a to je možné pouze v případě, že máte dobré výsledky po celou dobu studia. Je přitom v podstatě nutností získat alespoň bakalářský titul, protože když ho nemáte, je to podobné, jako kdybyste měli v Česku třeba jen základní školu. A tomu odpovídá vytížení dětí už od raného věku.

Nastoupit byste měli do školy spádové, ale Tchajwanci běžně mění dětem trvalé bydliště, aby se dostaly někam, kde to rodič preferuje, třeba i z praktických důvodů kvůli vyzvedávání. Není mimochodem moc zvykem, aby menší děti někam chodily samy, protože je tu dost šílená doprava. Před školami sice stávají policisté, ale na každém rohu být nemohou.

Jak je tu nedostatek státních školek, tak je naopak dost státních škol. Ačkoliv je Tchaj-wan velmi hustě zastavěný, školy tu mívají hezké budovy s prostornými sportovními areály a hřišti. Co vím, moc se tu nedaří různým alternativám. Myslím, že v našem městě, které má více než dva miliony obyvatel, funguje jen jediná montessori školka a jedna na způsob lesní školky, a obě jsou plné dětí cizinců. Pak jsou tu různé mezinárodní školy, například americká, kde je výuka taky víc v západním stylu, ale tam bývá pak školné kolem padesáti a více tisíc za měsíc. 

Jinak je tady opravdu běžné, že dítě jde ráno do školy, odpoledne do anglické školy a odtamtud ještě na kroužek. Může mít třeba plavání, šachy, programování, velmi populární jsou tady i bojová umění. Když mají rodiče pocit, že se dítěti ve škole nedaří, chodí ještě na doučování. V létě mají dvouměsíční prázdniny, takže rodiče zaplatí letní školu – angličtinu, matematiku, programování. Sama jsem v jedné takové učila, aspoň jsme se snažili, aby ten režim byl trochu volnější a děti si něco i užily; brali jsme je jednou za dva týdny na celodenní výlet a podobně. Jinak to ale bylo pořád učení, jen o trochu pohodovější.

Už v první třídě se tady běžně konají čtvrtletní a pololetní testy, a co jsem viděla u kamarádek, není učiva úplně málo. Ty hodiny strávené ve škole jsou velmi dlouhé a já sama ze zkušenosti s místní univerzitou si nejsem jistá, nakolik se čas využívá efektivně. Na univerzitě například nebyly výjimkou tříhodinové přednášky, ale po hodině či dvou už všichni odpadali. Myslím si, že je tady také teprve na samém počátku systém péče o děti s různými poruchami, jako je třeba ADHD nebo dyslexie. Moc se o tom nemluví, někteří rodiče náročné projevy dětí ignorují, dokud to jde, a pak se to podle mě řeší medikací. Dají se tu najít různí terapeuti, ale většinou jsou to lidé, kteří získali svoje znalosti v zahraničí a nabízí své služby soukromě, takže nejsou hrazeny ze zdravotního pojištění, a každé to sezení stojí většinou kolem dvou tisíc. 

To všechno ale Tchajwanci dělají proto, že pro své dítě chtějí to nejlepší. Když se rozhlédnete po městech, jsou tu všude krásná dětská hřiště, která jsou každý večer a o víkendech plná. Místní rodiče s dětmi také hodně cestují. Moc si nemohou vybrat nějaké delší volno, ale víkendy tráví po výletech, na plážích, zkrátka se snaží být pospolu a užívat si ten čas, který jako rodina mají. Lidé v našem věku si tady už také začínají klást otázky, jestli všechno to neustálé učení na výkon je pro dítě to nejlepší. My budeme určitě volit školu, kde tlak nebude tak silný, a myslím, že už v tom nebudeme úplně ojedinělí.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.