Ve Spojených státech se spoléháme na očkování, učitelé jsou prioritní skupina, říkají české maminky

Jitka Brejlová, Seattle: Neustálé změny nejsou pro děti dobré

Žijeme v aglomeraci města Seattle, asi sto padesát kilometrů od kanadských hranic a pět kilometrů od sídla firmy Microsoft. Oba s manželem jsme programátoři, já jsem specialistka na vzdělávání, a společně vedeme akademii programování ve školách, naše děti (dcera 12 a syn 15 let) studují na nižší střední a střední škole. Seattle byl prvním na území USA, kde se loni v únoru covid vyskytl, a tak to byl i první stát, který zavřel školy.

Na úvod musím říct, že jednotlivé státy a školní okrsky tu mají obrovskou míru autonomie. Zároveň se opatření, která státy přijímají, velmi liší podle toho, zda jsou vlády republikánské („červené“) a tudíž dávají méně opatření, nebo demokratické. Stát Washington je velmi „modrý“, demokraté tu vyhrávají na celé čáře. V opatřeních určitě patří mezi přísnější.

Jaro ve školách bylo poměrně chaotické a odehrávalo se víceméně v režimu opakování a samostudia. Rodiče to ale celkem v pohodě „skousli“, protože se obecně usuzovalo, že tento režim potrvá jen chvíli, a spíš vyvíjeli tlak na administrativu, aby se školy otevřely v září. Chvíli to tak vypadalo, ale nakonec se většina okrsků rozhodla jít spíš bezpečnější cestou. Ve spolupráci s Microsoftem dokonale vyladili Teams pro užívání ve školách, udělali na tom obrovský kus práce. Zároveň běžel mezi rodiči dotazník, kde se vyjadřovali, zda chtějí mít dítě komplet na distanční výuce, nebo zvolí hybridní režim, kdy by se děti střídaly ve školách ve skupinách vždy na dva dny v týdnu. Pak se ale čísla nakažených začala opět zvedat a školní rok 2020/21 jsme všichni zahájili online.

Školy jsou otevřené pouze pro děti zdravotníků, policistů a podobných profesí, děti tam chodí po malých skupinkách a v respirátorech, zbytek se učí doma. Je třeba říct, že školy a kostely v USA plní také roli záchranné sítě pro chudé rodiny, což platí i teď za covidu. Například sdružení rodičů ve školách vybírá peníze na takzvaný „batůžkový program“, kdy sociálně slabé děti dostávají ve škole zdarma snídaně a obědy a v pátek ještě batůžek jídla na víkend. Teď je to potřeba ještě víc než předtím.

Online fungují i některé aktivity a nepovinné předměty. Dcera navštěvuje pěvecký sbor a mají pravidelné zkoušky, kdy jednotlivé hlasy cvičí společně a učitelka jim to potom namixuje, aby se slyšeli jako celek. Syn si zase ve škole vyzvedává občas sady materiálů na biologická laboratorní cvičení a dělá pokusy doma v kuchyni.

Náš distrikt zastává názor, že dětem nesvědčí časté změny. I když jsme se několikrát dotkli situace, kdy reprodukční číslo bylo i nižší než 1, přesto padlo rozhodnutí, že děti zůstanou doma, dokud nebudou čísla stabilně nízká. Teď čísla nakažených hodně klesají a navíc nová administrativa prezidenta Bidena tlačí na očkování, buduje vakcinační centra a shání vakcíny, takže doufám, že na tom třeba na podzim budeme lépe než teď. Postupně se připravuje návrat předškoláků a prvňáčků, kteří by měli chodit do školy pravděpodobně v režimu pondělí – středa a úterý – čtvrtek. Protože distrikt nechce nic uspěchat a školy zase zavírat, bude se čekat několik týdnů, než by případně následovaly další ročníky.

Nepočítám s tím, že by se mé děti do konce školního roku podívaly osobně do školy, a jak to bude dál, se uvidí. Na druhou stranu vím, že máme výhodu dvou soběstačných teenagerů a práce, kterou můžeme komplet dělat z domova. Lidé, kteří musí chodit do práce osobně a mají menší děti, to mají samozřejmě mnohem složitější. Naše děti možná ztratily něco málo z výuky, ale získaly hodně samostatnosti. Vidíme tedy na pandemické situaci spíš klady: máme na sebe víc času, pořád děti někde nerozvážíme, společně vaříme a chodíme na procházky tady u nás na pláži.

Kateřina Matthews, Cleveland: Rozdíly mezi chudými a bohatými budou ještě výraznější

Naše rodina žila dlouho na hranicích s Mexikem a kousek od moře, odkud jsme se přestěhovali na břeh Erijského jezera a hranice s Kanadou. Oba s manželem tady pracujeme v typicky počítačově-kancelářských profesích a máme třináctiletého syna v sedmé třídě.

Když loni vypukl covid, ocitly se děti doma se svými chromebooky, které jim už před nějakou dobou nakoupil školní okrsek, a do konce školního roku své učitele už ani nezahlédly. Podobně jako na dalších místech USA jsme i my dostali v létě dotazník, zda si pro syna přejeme na první pololetí školního roku distanční výuku, nebo ho pošleme osobně do školy. Vzhledem k tomu, že oba pracujeme z domu, neměli jsme v podstatě důvod syna posílat do školy a zůstal tedy doma, i když mě mrzí, že přichází o sociální interakce, které samozřejmě jako puberťák potřebuje.

Teď jsem ale za naše rozhodnutí opravdu ráda. Ti, co si zvolili docházku do školy, to mají opravdu náročné. V podstatě jsou tři úrovně opatření podle toho, jaký je zrovna v oblasti výskyt infekce. Školy otevřely později než v září a do konce listopadu chodily děti v hybridním režimu – část v pondělí a ve středy, druhá v úterý a ve čtvrtek. Po Díkůvzdání, kdy se samozřejmě i přes prosby politiků a lékařů sešly celé rodiny, šla čísla zase nahoru, takže školy zase zavřely a otevřely až v půlce ledna, opět pro hybridní výuku. Kdybych byla dítě, nebo rodič malého dítěte, zbláznila bych se z toho, a vůbec nevím, jak to ti lidé zvládají.

Před pár dny přišel mail, že v našem státě Ohio budou učitelé očkováni prioritně, takže vše nasvědčuje tomu, že by se větší část dětí mohla začít do škol vracet v březnu. My jsme se upsali k dalšímu pololetí distanční výuky a příští rok uvidíme. 

Co se mi na distanční výuce opravdu hodně líbí – a doufám, že už to zůstane navždy – jsou online třídní schůzky, kdy jsem si navolila v rezervačním systému desetiminutová setkání s jednotlivými učiteli. Mezi nimi jsem uvařila večeři a to poslední jsem v klidu absolvovala už se sklenkou červeného v ruce. To už mi, prosím, nechte napořád.

Když jsem se během schůzek ptala, zda mají učitelé pocit, že se děti něco naučily, odpovídali mi, že lépe se daří dětem z onlinu než z hybridu. Nevím, možná je to tím, že vidí své učitele denně, i když jen na monitoru, a ne jen dvakrát týdně. Možná je to i tím, že distanční výuku volily spíš bohatší, vzdělanější rodiny, které mohou dětem víc pomáhat a podpořit je. Pokud opravujete auta nebo sedíte za kasou, potřebujete dát děti do školy, děj se co děj.

V USA státy dávají školám částku na každého žáka, ale poměrně zásadním příspěvkem do jejich rozpočtu jsou daně z nemovitostí, které platí lidé žijící v daném okrsku. Takže tam, kde bydlí chudí lidé, se platí menší daně a škola má na vše méně peněz. Zatímco náš průměrný okrsek si dětem mohl dovolit koupit laptopy a žákům bez připojení je pořídil, mnoho dětí vyrůstajících v chudých oblastech takové štěstí nemá. Nevím, jak se tyto rozdíly do budoucna podaří aspoň trochu vyrovnat.

Jana Finch, York: Díkybohu za basket v rouškách!

York leží ve státě Pensylvánie, zhruba sto padesát kilometrů severozápadně od hlavního města USA Washingtonu, D.C. Naše děti tu chodí do státní školy – syn do sedmé třídy, dcera do čtvrté. Manžel pracuje ve firmě, která vyrábí chladicí systémy. Já jsem byla dlouho doma s dětmi, což tu není tak běžné jako v Česku; je to dáno tím, zda si rodina může finančně dovolit přijít o jeden plat, protože rodičovský příspěvek neexistuje. Jako učitelka češtiny pro cizince na vysoké škole jsem po přestěhovaní do USA v našem městě stejně žádné pracovní příležitosti neměla. Zrovna když jsem začala víc přemýšlet o tom, že si nějakou práci najdu, přišel covid a já jsem teď opravdu vděčná, že mám čas se věnovat dětem.

I my jsme si mohli vybrat, jestli se budou naše děti vzdělávat distančně, nebo půjdou do školy v hybridním programu. V srpnu se kolem toho vedlo hodně vášnivých diskusí, protože okolní školní okrsky daly rodičům vybrat mezi distančním a prezenčním pětidenním studiem, naše školní rada však neustoupila a pětidenní možnost nezavedla. Někteří rodiče se rozhodli vzdělávat děti sami doma a někteří je přihlásili do soukromých škol, kterých je v okolí několik.

My jsme si zvolili hybridní variantu, což znamená, že děti chodí do školy pondělky a čtvrtky. Děti z druhé poloviny abecedy zase docházejí v úterý a v pátek. Ve středu jsou pak všichni doma a připojují se na dvě hodiny na Zoom. Během prezenčních dní mají děti standardní režim a všechny předměty, které by měly mít. Zbylé dva dny mají samostatnou práci, ale podle mě je jí hrozně málo. Náš sedmák má práce o něco více, i proto, že je v programu pro nadané děti, takže má navíc i další úkoly a výuku přes Zoom vedenou učitelkou tohoto programu. Dcera ve 4. třídě má však v distanční dny úkoly hotové klidně za dvacet minut. Jsem tedy ve spojení s učiteli a neustále žádám o práci navíc.

V našem školním okrsku jsou děti standardně vybaveny chromebooky, s nimiž se učí pracovat od první třídy. Sociálně znevýhodněným rodinám škola pomáhala se zařízením internetového připojení. Pokud se stalo, že cokoliv nefungovalo, bylo k dispozici několik lidí, kteří s dětmi či rodiči přes Zoom komunikovali, aby se závada odstranila.

Je velké štěstí, že jsem doma a mohu dětem poskytovat podporu a pomáhat, když se něco nedaří. Mnozí rodiče musejí do práce a jejich děti jsou doma samy. Pensylvánie nemá zákonem stanovený minimální věk, od nějž můžete nechat dítě doma samotné, ale v jiných státech USA to může být problém i v tomto ohledu. Loni na jaře se neznámkovalo, ale teď už ano, a mnohé děti šly s výsledky hodně dolů. Pokud rodiče mají pocit, že dítě hybridní systém nezvládá, a obrátí se na školu, mohou si vyjednat docházku na čtyři dny. Jinak když se ve třídě vyskytne covid, jde třída či děti, které byly nejblíže pozitivně testované osobě, na deset dnů do karantény. To se naštěstí stává minimálně. Hybridní variantu zvolily zhruba dvě třetiny rodin. 

Děti v hybridním programu se dělí podle abecedy na dvě skupiny, takže u dcery ve třídě je asi osm dětí, jiné třídy mají deset nebo dvanáct dětí. Mají lavice rozestavěné s dvoumetrovými rozestupy, musejí nosit roušky a i na obědě sedí každý sám, přičemž se dívají jedním směrem na záda dětí před sebou. I na velkou přestávku chodí každá skupina ven do vyhrazeného sektoru, opět v rouškách, a nesmějí se míchat. 

Jednou z mála mimoškolních aktivit, která nám zůstala, jsou dva odpolední tréninky basketbalu týdně. Děti hrají v rouškách a rodiče se nesmějí chodit dívat na tréninky, na zápasy v počtu jeden rodič na jednu hráčku. Ale díkybohu za to! Jinou „živou“ sociální interakci děti v podstatě nemají. Syn ještě hraje na příčnou flétnu ve školní jazzové skupině, ale i tam jsou v rouškách či štítech (podle nástroje) a dodržují rozestupy.

Od března by se děti měly pomalu vracet do škol, ze začátku první stupně na čtyři dny v týdnu. Ve středu bude dál výuka pouze online a tento den bude také vyhrazen k očkování učitelů. Samozřejmě ani tady zatím není vakcíny dostatek pro všechny, ale doufáme, že příští školní rok bude už standardní.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.