Osm let ve škole doma: co mě naučilo domácí vzdělávání

Učit se doma je dost jiné než učit se ve škole. Rodičům nezbývá než se přeorientovat na jiný přístup k učení obecně a také se zamyslet, jak k tomu všemu přistoupit se svými dětmi – a občas i jak se s tím vypořádat sami. Výuka byla odjakživa doménou rodičů. Raději než nechávat otázku, jak děti tráví čas, jak se učí a jak rostou, na vzdělávacích odbornících věčně diskutujících o soukromých školách, odborech nebo uniformách, měla by se jí mnohem konkrétněji věnovat společnost jako celek.  

Domácí vzdělávání je zároveň tradiční, radikální, posilující, frustrující a odhalující – nejdůležitější ale je, že nic z toho není tak úplně. Důvodem je to, že je ze své podstaty silně závislé na těch, kteří se ho účastní. To, že jsem musel v kuse trávit dlouhé hodiny se svými rodiči (jsem jedináček), pro mě byla ta nejnáročnější a zároveň nejvíc pozitivně formující část domácí výuky.

Nejtěžší bylo najít vlastní motivaci k překonávání nezdarů. Dozvídat se o předmětech a tématech, které mě zaujaly, ať už šlo o cokoliv, bylo zase to, co mě nejvíc naplňovalo. To je jen jeden z důvodů, proč není ideální soupeřit s online i offline přáteli o to, čí ratolest se toho takzvaně „víc naučí“. Nejen, že to má negativní dopad na morálku a intelekt dětí – tvoří se tak nesprávná představa o tom, co je důležité – ale především je škola doma jednou z nejlepších příležitostí, jak se vůbec dostat k mnohem zásadnějším a důležitějším srovnáním. Zkuste této příležitosti využít k nějaké skutečné alternativě.

Zjistěte, co nefunguje

Existují čtyři zásadní pravidla, na které by rodiče, kteří aktuálně experimentují s rolí učitelů, neměli zapomínat. Za prvé – nějakou dobu potrvá, než se do toho dostanete. Možná to zní jako samozřejmost, ale skutečně ani váš první (přehnaně ambiciózní) plán, ani ten druhý (už zredukovaný), a dokonce ani ten znovu poupravený třetí pravděpodobně nebude naprosto ideální. A vy si s dětmi musíte prožít tuto kombinaci omylů, naštvání a frustrace, abyste si to uvědomili.

Přijít totiž na to, co funguje, velmi často znamená nejdříve přijít na to, co nefunguje, a přizpůsobit se. Protože jsme všichni jen lidé, změna je téměř vždycky těžká. Nemůžete svým dětem jednoduše vnutit svůj ideální plán a pak být otrávení, když se ho nedokáží držet ony ani vy. Mně přišla těžká matematika, tak jsem se jí dlouho vyhýbal. Abych se ji potom naučil, začínal jsem s ní každé ráno – a můj strach se s rostoucím porozuměním postupně zmenšoval. I tak jsem ale strávil nad goniometrickými funkcemi mládí. Přijít na systém, který vám vyhovuje, nevyžaduje jenom čas, ale je potřeba také několik nezdarů a kiksů. Připravte se na to, že budete muset experimentovat, budete dělat chyby a upravovat svoje priority – a to několikrát.

Jaké knihy a časopisy leží u vás doma? Jaká témata a jaké nápady probíráte se svými přáteli, když se vidíte? Jak se chováte k ostatním lidem, které potkáváte, a jaká komunikace mezi vámi probíhá? Děti se nejvíce učí napodobováním, a to, jaké příklady jim každý den v malé míře ukazujete, jaké knihy máte na konferenčním stolku, jaké webové stránky navštěvujete a jakou práci si nosíte domů a bavíte se o ní – ať už jste právník, zubař, zdravotní sestra nebo řidička autobusu – je pro ně významnější učení než většina předmětů ve škole. Vzdělání vašich dětí závisí více na tom, o čem mluvíte u večeře, než na tom, jaký pracovní sešit pro ně vyberete. U nás doma bylo například pořád zapnuté rádio, všechno od levicové Amy Goodmanové po pravicového Rushe Limbaugha, a spousta stanic balancujících tyto dva politické protipóly mezi tím. Naučil jsem se tak o politice víc, než by mě naučili na průměrné střední škole.

Čtvrtý a poslední bod je vlastně odpovědí na opakující se otázku, jakou učebnici nebo knihu si tedy pořídit. Můžu vás ujistit, že neexistuje jediná učebnice na libovolné téma, ve které najdete vše, co potřebujete. První historický přehled, který mi můj táta, nyní starý nový levičák, koupil, byly ikonoklastické Dějiny lidu Spojených států amerických (1980) Howarda Zinna. Byl to krutě poučný příběh o americkém drancování a já ho nemohl vystát. Nevadil mi ani tak politický aspekt této knihy, ale spíše její monotónní tón. Můj táta mě i přes své politické názory přesvědčoval, že mám na toto téma číst dál. Pointou je, že Zinnovy fanatické Dějiny byly zajímavé právě proto, že byly součástí otevřeného vzdělávání. Někdy je totiž docela zdravá i trocha zaujatosti a zápalu.

Podobně jako naše země, je i naše vzdělání ve své podstatě probíhající experiment. Hlavní rabín Jonathan Sacks v úvodu své knihy Koren Siddur (2009) uvádí, že „modlitba není o tom, abychom získali, co chceme, ale abychom to zjistili.“ Pro ty z nás, kteří obyčejně svěřují vzdělávání svých dětí do rukou jiných, může být těchto pár týdnů nebo měsíců domácí výuky příležitostí pobídnout své studenty, aby zkusili něco nového, jiného a nečekaného, a zjistit, co můžeme a co bychom měli chtít – pro ně, ale i pro sebe. Naše současná společnost mimořádně selhává v podněcování nezávislosti a svéráznosti. Tyto vlastnosti nelze měřit pomocí standardizovaných testů, ale jsou pro společnost úplně stejně důležité, jako vakcína na COVID-19. Sedět několik měsíců doma v roli učitele sice může po právu vzbuzovat obavy, ale je to i obrovská příležitost, jak své děti naučit přemýšlet nezávisle a originálně.

Článek byl publikován na webu AEON pod licencí Creative Commons. Z angličtiny přeložil Michal Zlatkovský.