K čemu jsou první dámy na světě

Postavení první dámy je podobně neukotvené v Česku i jinde po světě. Nejedná se o funkci ústavního činitele, není nikým volena a její fungování nemá oporu v zákonech. Je to v mnoha ohledech pochopitelné – prezident nemá povinnost být ženatý. Ba co víc, může být ve sňatku i s mužem; ve Spojených státech amerických platí možnost uzavřít sňatek s osobou jakéhokoliv pohlaví. Stejně tak v minulosti funkci prvních dam zastávaly dcery či snachy amerických prezidentů, byl-li prezidentem vdovec, někdy dokonce i sestry (například Mary Arthur McElroy, sestra prezidenta Chestera Arthura).

Práci první dámy si navzdory absenci náplně její funkce dovedeme představit snadno – ať už se jedná o tu v Česku, nebo v Americe, očekává se od ní charitativní činnost, doprovod manžela nebo partnera na oficiálních setkáních a vůbec ozdobná funkce po dobu jeho mandátu. Je to dnes už přežitek? Ponižující? Sexistické? Možná. Ostatně vzpomeňme na Joachima Sauera, manžela německé kancléřky Angely Merkel. Pracuje jako kvantový chemik na Humboldtově univerzitě v Berlíně a akcím pro partnery a partnerky hlav států se vyhýbá. To je v ostrém kontrastu s tím, jaké kariérní ústupky musely udělat Dagmar Havlová nebo Livia Klausová, když se staly prvními dámami.

První jmenovaná až do sňatku s Václavem Havlem působila jako herečka především komediálních rolí. Ovšem tím, že se provdala za prezidenta, si v očích veřejnosti pohoršila – Havel měl přeci držet smutek za svou první manželku Olgu, která zemřela rok předtím. Ladislav Špaček, Havlův tehdejší tiskový mluvčí, sice v knize Deset let s Václavem Havlem uvedl, že taková lhůta nemá opodstatnění ani ve znalci etikety Jiřím Guthovi-Jarkovském, nicméně i tak poradil novopečené první dámě, aby se zprvu držela stranou a poté se zapojila do charitativních aktivit, aby si na veřejnosti polepšila.

Ivana Zemanová měla naproti tomu kariéru spjatou se svým manželem ještě předtím, než se stal prezidentem. Na začátku devadesátých let opustila vysokou školu, aby mohla Miloši Zemanovi dělat sekretářku. Nedlouho poté se vzali a narodila se jim dcera Kateřina. Protože si střeží soukromí, je těžké zjistit, čemu všemu se od té doby až do zvolení Miloše Zemana do prezidentské funkce věnovala. Jisté je mimo jiné to, že byla zaměstnána ve společnost Mold Vin CZ patřící Zemanovu příteli Zdeňku Zbytkovi. Na Pražském hradě nakonec pobývala ještě předtím, než se stala první dámou, a to jako produkční odboru kultury Správy Pražského hradu.

Nepracuj, jinak si nenajdeš manžela

I americké první dámy musely občas opustit svá povolání. Michelle Obama, která dlouhá léta působila jako advokátka, se své profese po nástupu do Bílého domu vzdala. Jacqueline Kennedy dokonce opustila stáž v časopise Vogue hned první den, ještě předtím, než se stihla setkat se svým pozdějším manželem, jelikož jí bylo řečeno, že pokud se jako dvaadvacetiletá svobodná žena bude věnovat kariéře, manžela si nesežene. Nancy Reagan, vystudovaná herečka, se objevila před kamerou naposledy ve svých 41 letech, nicméně hrála podle svých slov jen proto, že „nenašla muže, kterého by si chtěla vzít“, tudíž lze její odchod považovat za dobrovolný.

Ještě před několika desetiletími bylo v USA běžné, že ženy opustily svá povolání ihned po svatbě, pokud si to rodina mohla dovolit, tudíž se některé první dámy rozloučily s kariérou ještě předtím, než se jejich manželé ujali funkce. Hillary Clinton, která se stala první dámou USA v roce 1993, byla dokonce první manželkou prezidenta USA, jež pracovala až do doby, než byl její manžel zvolen hlavou státu. Jako první z prvních dam také absolvovala postgraduální studium, a to v oboru práv se zaměřením na práva dětí.

Jak vznikla funkce první dámy USA

Jak ale vůbec došlo k tomu, že se funkce první dámy objevila? V Americe to rozhodně nebyl jev, který by se s demokraticky volenými prezidenty pojil od počátku. Martha Washington, Abigail Adams a Martha Jefferson žily tehdy běžný život bělošek z vyšší společnosti – řídily domácnost a nezapojovaly se do veřejného dění.

Zlom přišel až s Dolley Madison, manželkou čtvrtého prezidenta USA Jamese Madisona. Tato velmi společenská žena zvala do Bílého domu politiky obou velkých stran státu, tedy republikánů a demokratů, aby se mezi sebou družili a navazovali spolupráci. Z dnešního pohledu se může jednat o samozřejmost, v tehdejší době to však bylo maximum, kterého ženy mohly dosáhnout. Volební právo neměly, o vlastní kariéře si mohly nechat zdát, a pouze se od nich očekávalo, že budou vzornými manželkami a matkami. Tak proč nevyužít postavení manželky prezidenta Spojených států amerických? řekla si zřejmě Dolley Madison.

Fráze „první dáma“ se začala šířeji používat až u Harriet Lane, neteře Jamese Buchanana. Podle serveru First Ladies sice toto spojení jako první použil někdejší americký prezident Zachary Taylor, když hovořil o výše zmíněné Dolley Madison na jejím pohřbu, označení se ovšem v tu chvíli ještě neujalo.

Situace amerických žen se samozřejmě od dob Madison i Lane razantně změnila – dnešní první dámy mají obvykle vysokoškolské vzdělání, léta kariéry za sebou a mohou se samy politicky angažovat, čehož některé z nich využívají. Hillary Clinton, kterou jsme zmínili dříve, není jen bývalá první dáma USA a právní teoretička, ale i bývalá senátorka za stát New York. I Eleanor Roosevelt, která byla první dámou ve třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století, se později stala diplomatkou v OSN. I Jacqueline Kennedy začala po rozvodu se svým druhým manželem pracovat jako redaktorka v knižním nakladatelství.

Fakt, že se žena rozhodne v průběhu života vzdát kariéry nebo ji jen přerušit, nemusí nutně nic vypovídat o postavení žen ve společnosti. Pokud má žena svobodu výběru studia i povolání, měla by mít i na výběr žít bez nich. Problém je, do jaké míry má být ten či onen vzor propagován, jedná-li se o člověka, který se ke své funkci dostal pouze rodinnou konexí, nejčastěji sňatkem.

Druhá ruka manžela

Podíváme-li se na první dámy USA, zřejmě nás nepřekvapí, že neodpovídají demografii amerických žen. S výjimkou Michelle Obama byly všechny dosavadní první dámy bělošky, ačkoliv běloši tvoří 73 % populace USA. Z prvních dam měla pouze ta současná, Melania Trump, jako rodný jazyk jiný než anglický (z prezidentů to byl jen Martin Van Buren, který byl vychován v nizozemštině), ačkoliv podle statistik 10 % obyvatel země hovoří doma jiným jazykem než angličtinou.

Některé z nich využily publicity a pozornosti, kterých se jim dostávalo, aby upozornily na problémy znevýhodněných občanů. Příkladem je Helen Taft, manželka Williama Howarda Tafta, sedmadvacátého prezidenta USA. Ta nejen otevřeně podporovala boj za volební právo žen, ale také úspěšně lobbovala za zlepšení bezpečnostních opatření na pracovištích. Michelle Obama se zase nebála otevřeně hovořit o rasismu a na sjezdu demokratů v roce 2016 řekla: „Probouzím se každý den v domě, který postavili otroci.“

Proč ale musí tyto věci sdělovat první dámy, nikoliv lidé, kteří jsou přímo u moci? Proč musela za americké pracující bojovat žena, která už pracovat nemusela, a nikdo je nevyslechl předtím? Zdá se, že první dámy jsou občas jakýmsi svědomím prezidentské funkce a dělají emoční práci, kterou by mohli vykonávat státníci, ale nedělají to. Je jednoduché vytvářet sváry mezi stranami, ale ještě těžší je znepřátelené lidi propojovat; je jednoduché vyhovět mocným, ale těžší je vyhovět bezmocným – a je snažší mluvit o diverzitě, než o rasismu.

Nové pořádky?

V roce 2021 se první dámou USA stane Jill Biden, manželka Joea Bidena. Podle anglickojazyčné Wikipedie je pravděpodobně první druhou dámou (tedy manželkou viceprezidenta), která měla zaměstnání i v době, kdy její muž vykonával viceprezidentskou funkci. Dokonce v roce 1988, kdy Joe Biden kandidoval v demokratických primárkách na prezidentský post, řekla, že bude nadále učit děti s duševním onemocněním anglický jazyk a literaturu, a letos v roce 2020 potvrdila svůj zájem setrvat na pozici vyučující na Northern Virginia Community College. Jak a jestli se bude věnovat dobročinnosti či doprovázení manžela během prezidentských cest, není jasné.

Jestli má funkce první dámy USA smysl, si musí rozhodnout Američané sami. Pravda je ovšem taková, že osudy žen v Bílém domě do určité míry odrážejí to, co společnost očekávala od žen obecně. V dřívějších dobách pouze rodinné zázemí, v pozdějších vzdělání a kariéru, ale vždy řešení mezilidských sporů a empatii. Prostě a jednoduše ty věci, které muže skoro nikdo neučí. U nás je zatím na reflexi čas; stávající poměry mají šanci se změnit v roce 2023, kdy budeme volit nástupce Miloše Zemana. Budeme od nové první dámy čekat stále jen reprezentativnost, nebo bude moci žít nezávislejší život než její předchůdkyně? A nebude to nakonec „první pán“?