„Už ani jedna.“ Smrt mladé ženy v důsledku polského potratového zákona vyvolala další vlnu protestů
„Zatím tu musím kvůli potratovému zákonu ležet. A oni s tím nemohou nic dělat. Budou čekat, až plod zemře nebo se něco začne dít, a pokud ne, mohu očekávat sepsi.” To byla jedna z posledních textových zpráv, které třicetiletá Izabela poslala své matce. Nedlouho poté byla mrtvá. Lékaři čekali příliš dlouho. V Polsku se kvůli tomu nyní strhla další vlna protestů.
Jde o jeden z nejtragičtějších a nejvíce medializovaných důsledků zpřísnění potratového zákona v Polsku za uplynulý rok. Ženu v 22. týdnů těhotenství potkaly závažné komplikace, jela do nemocnice, lékaři v souladu se zákonem čekali, než plodu přestane bít srdce, a pacientka zemřela na septický šok. Kauza se zatím vyšetřuje, ale je víc než pravděpodobné, že s jiným potratovým zákonem by Izabela nezemřela.
Jedná se o ojedinělou situaci? Spíše ne. Když se kauza objevila v médiích, ukázalo se, že podobný případ se již odehrál. O dalších nevíme a možná se nikdy nedozvíme. Kaja Godek, ultrakonzervativní protipotratová aktivistka, má ale jasno. V postu na sociálních sítích uvedla: Pokud někdo považuje neúspěch při záchraně života pacienta za důsledek zákazu patologických potratů, mohou za to feministické kruhy. Je to jasný, za všechno zlo světa můžou feministky.
Z médií by mělo vymizet sousloví „potratová turistika”. Jet stovky kilometrů do cizí země, abyste mohly přijít v šest ráno na kliniku na drahou a citlivou proceduru? To s rekreací opravdu nemá nic společného.
Pro tuto zvrácenou logiku bych při velké snaze měla nějaké pochopení, kdyby šlo o potrat bez udání důvodu do 12. týdne, u kterého by žena zemřela (co je extrémně nepravděpodobné, potraty jsou bezpečnější než porod). Izabela však již od září věděla, že dítě může mít různé vady, přesto se rozhodla těhotenství donosit.
To však některým fundamentalistickým kruhům v Polsku nestačí. Je to jen pár měsíců, co se objevila myšlenka zakázat možnost interrupce v důsledku trestného činu (incestu nebo znásilnění), a nadace Pro-Prawo do życia předložila návrh na potrestání podstoupení potratu odnětím svobody na 5–25 let nebo doživotním vězením.
Ano, čtete správně, někdo navrhl doživotí. Nevím, jaký ten návrh má šanci, chci věřit, že nulový, ale po událostech posledních let by nás překvapilo už máloco. V současné době je maximální trest za znásilnění 12 let vězení, naprostá většina případů se k soudu nikdy nedostane, a 40 % z nich je odsouzeno k podmíněnému trestu, nejčastěji na 2 až 3 roky. Za podstoupení potratu ale doživotí.
Vláda nejsou občané
Ani potratový „kompromis” z roku 1993 (který povoloval legální potrat, pokud těhotenství je následkem trestného činu, ohrožuje život nebo zdraví ženy nebo plod má vážnou embryopatologickou vadu), ani možný celkový zákaz potratů neznamená, že potraty nebudou a porodnost se zvýší. Potraty byly, jsou a budou. Porodnost za vlády strany PiS klesá a v roce 2020 byla nejnižší za desetiletí (i když důvody jsou složitější než prosté omezení reprodukčních práv).
Legálních potratů je od roku 1993 přes 1000–2000 ročně – v zemi, kde žije 20 milionů žen. I před zpřísněním zákona potrat mimo systém podstupovalo 80-150 tis. žen ročně, tzn. 200 až 400 denně. Samotné provedení potratu není trestné, takže si mnoho lidí v prvních týdnech těhotenství objednává na zabezpečených stránkách potratové pilulky. Část to dělá tajně u polských doktorů, občas stejných, kteří to v nemocnici odmítli z etických důvodů.
Mnoho z nich kvůli interrupci odjíždí do zahraničí, například i do Česka, kde si zákrok zařídí samy nebo se pro radu obrací na kolektiv Ciocia Czesia. Často si cestu samy organizují, vydávají na ni své úspory. I tak je tato situace dost stresující – co má dělat člověk, který neumí jazyk, nemá peníze, nikdy nebyl v zahraničí, nemá podporu okolí a nemůže se nikomu svěřit? I proto by mělo z médií urychleně vymizet sousloví „potratová turistika”. Jet stovky kilometrů do cizí země, abyste mohly přijít v šest ráno na kliniku na drahou a citlivou proceduru (cca 12 tisíc pro osoby bez českého pojištění)? To s rekreací opravdu nemá nic společného.
Myslíte si, že ohrožení reprodukčních práv v Česku nehrozí?
Toxický vztah
Jsem Polka, přestože v Česku jsem prožila celý dospělý život. Ke svojí rodné zemi mám love-hate vztah. Na jednou stranu mě neuvěřitelné vytáčí, co se nyní děje (a to ani nezmiňuji situaci na polsko-běloruské hranici, to bych se mohla rovnou vzdát polského občanství). Za Polsko se v tomhle ohledu stydím, ale zároveň pořád vysvětluju novinářům, divákům během debat nebo kamarádům, že nejsme v Polsku všichni padlí na hlavu a nechodíme na kolenou do kostela každé ráno po snídani složené z nekvalitních potravin, které pak dovážíme do Česka.
Katarzyna Byrtek v podcastu Hlas Heroine
Zakladatelka projektu Ciocia Czesia, lektorka burlesky a také šéfredaktorka polské Heroine.pl v podcastu Hlas Heroine vysvětluje, že většina lidí v Polsku nechce přísné protipotratové zákony a jak burleskní umění souvisí s feminismem.
A zdaleka ne všichni schvalujeme zpřísnění potratového zákona. Ani já, ani 70 až 80 % Poláků a Polek. Protesty za poslední rok proběhly v desítkách měst – od Varšavy po několikatisícová maloměsta. Byly tam náctiletí a senioři. Čím dál víc lidí je pro potraty i do 12. týdne bez udání důvodu. Stejně je to s tematikou LGBT+. Ve Sněmovně přistávají návrhy zákona proti LGBT+ komunitě s zákazem pochodu Pride, a zároveň se letos v Polsku konalo rekordní množství pochodů a pro registrované partnerství je většina Poláků a Polek. Jsem zároveň progresivní i konzervativní, a v průměru nejsme méně tolerantní než Česko.
Tak jak se to všechno mohlo stát? Jak je možné, že kvůli zákonu zemřela v rukou lékařů zdravá mladá žena, která mohla žít? V komentářích na českých sociálních sítích se píše: „Když si takovou vládu zvolili, tak ať ji mají”. Bylo by skvělé, kdyby realita byla tak černobílá. Ve volbách se však nehlasovalo pro nebo proti potratům, ale rozhodující roli hrály jiné socioekonomické faktory, lživá propaganda ve veřejnoprávní televizi, politika předchozí vlády, vliv katolické církve a peníze Ordo luris proudící ze zahraničí.
Polsko má mnoho problémů, ale nejsme všichni zarytí a zaslepení katolíci. Po událostech posledních let (např. pedofilní skandály, které církev popírá) stále více lidí církev opouští, děti neposílá na lekce náboženství. Změna probíhá, krok za krokem, je pomalá, ale je vidět. Ne, nejsme fundamentalisté. Jen jsme k moci pustili lidi, kterým na demokracii nezáleží.
Jinak to nejde
Na letošním festivalu dokumentárních filmu Ji.hlava jsem vedla živý rozhovor s Martou Lempart, polskou aktivistkou se Strajku Kobiet (Stávky žen). Ptala jsem se jí nejen na události v Polsku, ale také na její motivaci, na to, kde bere sílu pokračovat, když se zdá, že se věci jen zhoršují. Její odpověď lze shrnout slovy: „Protože to jinak nejde”.
Jako příklad uvedla Argentinu, kde boj za právo na potrat trval 14 let. Ale stalo se. Polská Solidarita taky neporazila komunismus během několika měsíců, trvalo to léta. Jsem si i díky tomu jistá, že jednou bude lépe. Možná to předtím bude čtyřicetkrát horší a možná až potom se odrazíme ode dna. A budeme stejně solidární jak okolní země. Stejně jak jsme byli solidární za komunismu, kdy do Polska za zákrokem jezdily ženy ze Skandinávie.
Někteří se ptají, proč chodit na protesty, které stejně nic nezmění. Možná ne. Možná ano. Nebýt protestů, možná by nevznikla organizace Ciocia Czesia, která podporuje desítky žen měsíčně. A ani další občanské iniciativy. Mám to totiž stejně jako Marta. Nejde to jinak. Vždy jsem byla citlivá na porušování lidských práv nebo ekologii, ale toto téma samo ke mně připutovalo, i když za tím není žádná osobní story. Nikdy jsem nebyla na potratu, nikdy jsem nepodporovala kamarádku s nechtěným těhotenstvím. Můj aktivismus se zrodil z velké vlny energie, které říkáme vztek. S malou kapkou idealismu a hlubokým pocitem, že když ne spravedlivý, tak aspoň spravedlivější svět může existovat. A v něm Polsko.
