Je tohle normální?

Vyrostla jsem na sídlišti v Českých Budějovicích. Náš panelák stál až na kraji, hned vedle něj byl rybník a les. V létě jsem usínala za zvuku kvákajících žab a v zimě jsme na tom zamrzlém rybníku s dětmi bruslily. Se psy se chodilo do lesa a hned za rybníkem začínala malá obec, kam jsme chodili s rodiči do místní pizzerie na těstoviny Krakonoš, což bylo všechno, jen ne italské jídlo. Do školy jsem to měla pěšky pár minut, děti z paneláků byly výborná parta, nic mi nechybělo.

Jen na zastávku autobusu to bylo trochu dál. Jednou z neodmyslitelných součástí ranního postávání při čekání na autobus bylo sledovat, jak tam s námi postává i on. Říkalo se mu Bohuna. Byl to chlápek okolo čtyřicítky a znalo ho celé sídliště, vlastně asi i nějak pokoutně celé město. Bohuna měl rád mladé chlapce. Kromě toho, že si je po ránu na zastávce okatě prohlížel, si je taky často zval k sobě domů, odchytával je u svého domu, když se vraceli z fotbalového tréninku, nebo v autobuse, když se mu prostě zrovna zalíbili.

Živil se jako malíř pokojů a ty, kteří ho neznali, nalákal tím, že u něj můžou dělat brigádu. Když pak přišli k němu domů, rychle zjistili, o jakou brigádu mělo jít a že s malováním to nemá nic společného. Někteří utekli, jiní zjistili, že se takhle dá vydělat pár stovek. Historky o Bohunovi se tradovaly roky, střetnul se s ním můj tehdejší o pět let starší kluk i moji spolužáci. Všichni věděli, co Bohuna dělá, nebo o co se snaží, ale nikomu to nepřipadalo divné. Byla to součást sídlištního folkloru. Zpětně mě z toho mrazí. Tehdy to bylo normální.