Co zabilo Agnieszku T.? Těhotná žena jako politická osoba

Dne 21. prosince 2021 byla do częstochowské nemocnice přijata pacientka Agnieszka T. kvůli zvracení a zhoršujícím se bolestem břicha. Byla těhotná, čekala dvojčata. Od dva dny později, 23. prosince, první z plodů odumřel, 29. prosince odumřel i druhý. Dne 31. prosince byly oba plody mechanicky odstraněny z dělohy.

V lednu 2022 byla pacientka přeložena na neurologické oddělení (kvůli sepsi pravděpodobně v důsledku pozdě odstraněných mrtvých tkání – pozn. red.). Její stav se postupně horšil. Dne 25. ledna Agnieszka zemřela. V apelu zveřejněném na internetu její rodina prosí o podporu a solidaritu a informuje o problematické komunikaci s nemocnicí a nedostatku informací o zdravotním stavu nemocné (uživatelům internetu připomínám, že „neudělila písemný souhlas“ není totéž jako „odmítla přístup ke zdravotnické dokumentaci“!).

Na sociálních sítích to vře. Proč nebyl první plod odstraněn ihned?

Zachránila by Agnieszku selektivní redukce?

Ne. Selektivní redukce vícečetného těhotenství nespočívá v mechanickém odstranění jednoho z plodů, ale v zastavení jeho vývoje. Ponechat ho v děloze, dokud se druhý plod vyvíjí dál, je standardní procedura.

Nejdřív trochu technikálií. Existují dva způsoby, jak provést farmakologickou interrupci podle oficiálních doporučení Světové zdravotnické organizace: Užít tabletu mifepristonu a po čtyřiadvaceti hodinách buď a) v prvním trimestru čtyři tablety misoprostolu (800 μg), nebo b) ve druhém trimestru dvě tablety misoprostolu (400 μg). Misoprostol v obou případech užívat každé tři hodiny, dokud se nedostaví účinek.

Misoprostol vyvolává stahy dělohy, zkracuje čípek a změkčuje tkáně. Aplikuje se orálně, do pochvy nebo do konečníku; na první způsob aplikace reaguje organismus nejrychleji, tablety se ale musejí třicet minut podržet v ústech. V prvním trimestru stačí na úspěšné provedení interrupce již 800 μg misoprostolu a v Polsku jsou takových případů ročně tisíce – v kontextu toho, co se stalo v częstochowské nemocnici, je to důležitá informace.

Tolik k těhotenství, dál se budeme bavit o člověku.

My víme lépe, jak vás to bolí

My, propotratové aktivistky, neustále sdílíme zkušenosti s dalšími a dalšími lidmi, kteří se na nás obracejí. Proto víme, že v polských nemocnicích se pacientkám podstupujícím interrupci znepokojivě často podává jen 200–400 μg misoprostolu za 24 hodin (!) nebo se dávkování stanovuje na základě vlastní tvůrčí invence přítomného lékaře.

Naším denním chlebem je kontakt s lidmi, kteří se za každou cenu chtějí vyhnout návštěvě lékařské ordinace. Samy máme zkušenosti s povýšeným zacházením, neochotou a přezíravostí. Porodnické násilí je pochmurná realita, lékaři volají na pacientky policii, bolest žen se bagatelizuje („máte vícečetné těhotenství, to takhle bolet může,“ bylo řečeno Agnieszce). Máme tedy důvody, proč nevěřit nemocnici, která plody staré něco přes deset týdnů označuje za děti a prohlašuje, že po odumření druhého z nich „bylo okamžitě rozhodnuto o ukončení těhotenství“. Chceme vědět, jak se přesně postupovalo: jakou dávku misoprostolu Agnieszce podávali? Jak často? Jaký způsob aplikace byl zvolen, jak pacientka reagovala? Jak se během toho měnil její stav a v jakém stavu se nacházela před rozhodnutím o mechanickém odstranění plodů? Co se dělo od 29. do 31. prosince? Co to znamená, že indukce potratu „se stala možnou“?

Je personál nemocnice obeznámen s protokoly Světové zdravotnické organizace ohledně dávkování misoprostolu? Kolik zaměstnanců je ve své každodenní praxi dodržuje?

Sex je pro privilegované

Spor je ožehavý: pokud rok staré rozhodnutí Ústavního soudu teoreticky nemělo na postup lékařů v tomto konkrétním případě vliv, dá se přesto mluvit o další oběti protipotratového zákona? Co když se ukáže, že bezprostřední příčina smrti byla jiná? Mělo by nás přesto zajímat, jak lékaři ohledně Agnieszčina těhotenství postupovali?

Podle mého názoru ano.

Musíme si totiž uvědomit, že (ne)existence debaty o reprodukční spravedlnosti určuje jisté rámce, v nichž se můžeme pohybovat při rozhodování o své plodnosti a reprodukci. Přístup k sexuální výchově, dostupnost antikoncepce, úroveň vzdělání našich sexuálních partnerů a partnerek, články v médiích, tabuizace potratů, návrhy zákonů, lékaři, u nichž hledáme pomoc, narativ o přerušení těhotenství, který je nám vnucován – to všechno ovlivňuje naše volby a rozhodnutí. Napadlo vás někdy, proč je jednodušší promluvit o užití „pilulky po“ než o „interrupci“, ačkoli je mezi časem spolknutí jedné a druhé tablety rozdíl jen pár týdnů?

Obavy z těhotenství mají politický charakter. Jen mimořádně privilegovaní lidé mají možnost vést sexuální život mimo tento kontext.

Země sevřená strachem

Nemá význam řešit, které zákonné důvody pro ukončení těhotenství se naplnily nebo nenaplnily v případě Agnieszky z Częstochowé. Za nechuť zdravotníků vůči interrupcím nemůže jen „zmrazující účinek“ loňského rozhodnutí ÚS, ale hlavně třicet let politiky vedené nad naší hlavou. Nebojíme se jen právních následků, ale především stigmatu interrupce.

Kdyby to tak nebylo, neroztrhal by profesor Dębski v dobách platnosti „potratového kompromisu“ zprávu od očního lékaře, který doporučoval ukončit těhotenství Alicje Tysiąc. Kdyby se do centra pozornosti nestavěl plod, lékaři by o Agatě Lamczak neřekli, že „pořád řeší jenom svůj zadek“. Izabela z Pszczyny mohla přežít, kdyby se lékaři rozhodli, že ji chtějí zachránit – zákon to přece všechno umožňoval! Místo toho Alicja následkem porodu ztratila zrak, Agata zemřela na ulcerózní kolitidu, také Izabelina dcera nedávno osiřela a my si začínáme uvědomovat: totéž mohlo potkat každou z nás, protože pravidla hry pro těhotné diktuje plod a jeho dobro.

Coby potratová aktivistka už měsíce uklidňuju další a další znepokojené lidi, ale pořád jich přibývá. Strach mají ti, jejichž těhotenství probíhá normálně, i ti, kteří mají komplikace; ti, kteří ze strachu neotěhotní znovu, ačkoli nechtěli vychovávat jedináčka, i ti, kteří plánují přestat používat antikoncepci až za několik měsíců, ale už dnes se mnou připravují krizové plány.

Na tom, že Agnieszčina smrt vyvolala takový poprask, tedy není nic divného. Ráda bych viděla lékaře, kteří nebudou lidem vyčítat, že se bojí, ale budou se snažit jejich strach mírnit. Místo hromady odborných příspěvků o tom, jak se měl zachraňovat plod, bych ráda viděla lavinu prohlášení: za mnou můžete po farmakologickém potratu přijít a nebát se. Nám, aktivistkám, už došly argumenty. Protože jak můžeme v současných reáliích někomu zaručit, že všechno dobře dopadne, pokud je v situaci ohrožení života pro nemocnici nejdůležitější, aby se před ní po tom všem neobjevil žlutý stan nebo dodávka protipotratových organizací?

Článek psaný pro Heroine.pl z polštiny přeložila Anna Šašková Plasová.