Ženské tělo není kulturní válka. Máme právo být vyděšené z omezování potratů
S každou další zprávou o omezování či zakazování potratů někde ve světě zažívají i mnohé české ženy vlnu zděšení, vzteku, smutku či frustrace. Taková reakce je naprosto adekvátní a pochopitelná. I muži, kteří potraty nechtějí zakazovat, mají někdy tendenci takové reakce považovat za přehnané – není přece důvod se bát a rozčilovat, u nás nic takového nehrozí. Ono je ale snadné se nebát, když nemáte dělohu.
Z USA přicházejí zprávy o dalších možných zákazech či omezování potratů. Podobné posuny pozorujeme v sousedním Polsku. A poslední týdny se více odhaluje, jaký vliv mají protipotratové organizace jako Hnutí pro život a Aliance pro rodinu u nás. Naše ministerstva i parlament jsou dlouhé roky ovlivňované poslanci, senátory, asistenty, poradci a lobbisty, kteří mají z ženských práv legraci, a přitom mají moc je sabotovat a bránit jim.
Jedna za všechny, všechny za jednu
„Tohle u nás není téma, to není takový problém, u nás se nic nezmění,“ je nepříjemně bagatelizující prohlášení. Někteří lidé vnímají lidská práva globálně, ne jen podle toho, co se místně dotýká konkrétně jich samých. Věc se nemusí dít v Evropě, v České republice, u mě v práci – a stejně mě může zasáhnout, naštvat a můžu se chtít proti ní postavit. Bytostně intimní a specifická věc, jako je omezování potratů, může fungovat podobně jako závazek společné obrany NATO: útok na tělesnou integritu jedné ženy je útok na nás všechny.
Pokud člověk nemá dělohu, otázka potratu je pro něj především pouze teoretická. Jakési intelektuální cvičení. Je potom snadné téma ignorovat úplně či jej odmávnout jako nedůležité.
Proč řešíte, že někde v Rusku zavraždili člověka z opozice nebo jiného dlouhé roky perzekvují? Je to daleko, vás se to nedotkne, u nás se to stát nemůže, tudíž je zbytečné se tím zabývat... To zní absurdně, že? Je přirozené, že nás věznění Alexeje Navalného či vraždy novinářů kdekoli ve světě pobuřují. Stejně přirozené je, když nás pobouří omezování jiných lidských práv mimo Českou republiku.
Myslíte si, že hrozí konec legálních potratů i u nás?
Kdo nemá dělohu, jen teoretizuje
Ponechme stranou ultrakonzervativní organizace, ve kterých proti potratům často vystupují i ženy, a mrkněme na muže v mainstreamu, kteří nejsou pro omezování potratů, ale mají tendenci ženy „uklidňovat“, že se nic neděje. Pokud člověk nemá dělohu, otázka potratu je pro něj především pouze teoretická. Jakési intelektuální cvičení. Je potom snadné téma ignorovat či jej odmávnout jako nedůležité. Označit je za zbytečné kulturní války a pobouřenou reakci žen za přecitlivělou, až hysterickou. Lidi bez dělohy nikdo nebude nutit nechat si v ní něco dlouhé měsíce růst proti jejich vůli a za nemalých zdravotních, fyzických i psychických rizik a dopadů.
Na tomto místě je nezbytné ve vší vážnosti vytáhnout figuru #NotAllMen. Existuje totiž nemalé procento mužů, kteří to nedělají. Jsou citliví, kriticky nahlížejí existující struktury, poslouchají ženy, jsou schopni pochopit, že existují prožitky, které oni sami nemají. Tihle muži jsou zděšení ze zpátečnických tendencí ve světě společně se ženami a nebagatelizují jejich děs a frustraci.
Vztek a děs jsou adekvátní reakce
Na tom, že ženy cítí ve spojení s omezováním či zakazováním potratů vztek, zděšení, frustraci či smutek, není nic přehnaného či hysterického. Muže to tolik nebere nikoli proto, že by byli více racionální, stabilní a rozvážní. Ono je to tolik nebere, protože se jich to bytostně netýká. Ať se stane cokoli, jejich tělo omezeno nebude. Pro ilustraci uvedu příklad: Když chodíte po městě sami, je váš pohyb úplně jiný, než když chodíte s kočárkem. Rozdíl v prožitcích je dán naprosto objektivně. Absence nájezdu u schodů si v jednom případě nevšimnete, ve druhém vás omezí a pochopitelně rozčílí.
A další příklad: kdyby se nyní objevil virus, který by napadal jen penis a působil okamžitou i dlouhodobou bolest, bylo by naprosto pochopitelné, že by na něj muži reagovali jinak než ženy; nejspíš s větším děsem a vynaložením mnoha prostředků k řešení situace. A kdyby ženy mužům radily „jestli tě to svědí, tak si to, zlato, namaž ibalginem“, asi by je to moc nepotěšilo.
Potřebujeme od našich chlapů podporu, ne zpochybňování
Ženská práva jsou stejně důležitá lidská práva, jako je důležitý boj Ukrajinců či Bělorusů za nezávislost na Rusku. Naše dělohy a vaginy nejsou nějaké haha kulturní války, kde se lidé hádají o podobu panáčka na semaforu. Jsou to naše těla a dění ve světě nám opakovaně připomíná, že nad nimi nemáme plnou kontrolu – to je pocit, který drtivá většina mužů systematicky nezažívá. Je naprosto pochopitelné, že v ženách zprávy ze světa vyvolávají těžké negativní emoce, a od našich chlapů bychom potřebovaly, aby náš prožitek nebagatelizovali, ale poslouchali a věřili nám, že tohle opravdu není legrace.
