Dej na to národ jak hořčici na klobásu. Co Praha a policie tolerují hokejovým fanouškům

Předesílám, že rojení cikád v Illinois prožívám více než mistrovství v hokeji. A myslím, že jejich ohlušující cvrkot by pro mě byl daleko snesitelnější než vyřvávání a troubení hokejových fanoušků po vítězství českých hokejistů nad Švýcary. K hokeji se vyjadřovat nebudu. Nerozumím mu, nesleduji ho, je mi naprosto cizí jako cokoliv masového. Kolektivní sporty pro mě byly vždycky spjaté se šikanou úrovně základní školy. Chci se vyjádřit k tomu, co je doprovází – nájezdy hokejových fanoušků.

Ustavičné mašírování příšerně hlučných lidí pod okny bytu, kde jsme se pokoušeli usnout, trvalo nepřetržitě zhruba od desáté večer do dvou hodin ráno. Rušení nočního klidu nikdo neřešil. Samozřejmě, zklidňovat zhruba patnáctitisícový dav jinak než vodními děly, dýmovnicemi nebo výstřely poplašňáku pravděpodobně nelze. Leda zamořením rajským plynem. Proč ale ožralou radostí mají trpět ti, kteří ji sdílet nechtějí?

Bakchanálie bez mystiky

Lidem, kteří po sobě stříkají šampaňské, polévají se pivem, skáčou do omdlení, řvou a troubí na vuvuzely, se odpouští podezřele moc. Policejní složky je dojemně doprovázejí ve vlacích a pak kolem nich shovívavě postávají na náměstích a v arénách, zatímco cestou z hlavního nádraží stačí nepochopitelně buzerovat bezdomovce povalující se po lavičkách, že se povalují… Možná by pomohlo, kdyby měli na tvářích namalované české vlaječky nebo kdyby si kolem krku omotali hokejovou šálu. Jenže bezdomovci smrdí nečistotou. Zatímco fanoušci především pivem a „šampáňem“. Což asi voní.

Alkohol je stejně jako hokej národní ctností. Toleruje se na rozdíl od lehkých drog, za jejichž prodej hrozí vysoké tresty. Za prodej alkoholu ne, přestože jeho dopady na zdraví jsou daleko ničivější a jeho podíl na kriminalitě „hokejového národa“ nepochybně větší než podíl drog. Tolerování alkoholu vede k toleranci násilí. Možná není náhoda, že za domácí a sexuální násilí se u nás obvykle příliš nepyká. Patří to zřejmě k té pivní a hokejové testosteronové kultuře. Zatímco jsem se převalovala na posteli, policisté zadrželi přes třicet výtržníků a záchranáři ošetřili na šedesát zraněných ze Staromáku i O2 areny. Ráno policie informovala, že oslavy proběhly v poklidu.

A co když to někoho nezajímá?

Nechtěla jsem nic jiného než spát. Pouštěla jsem si sice do sluchátek oblíbenou francouzsko-izraelskou zpěvačku Yael Naim, nicméně decibely z ulice rozvibrovaly celý dům, takže jsem jen bezmocně pozorovala chvění záclon a poslouchala dunění. V jednu chvíli jsem rozzuřeně rozrazila dvojitá špaletová okna, zakřičela na mužské hlavy pochodující ulicí hodně sprostá slova a potom zuřivě procházela bytem, kde pochopitelně nespali ani ostatní, kteří dílem museli ráno do práce, dílem do školy.

Na Starém Městě pražském se pochopitelně nežije. Tam se jen zpeněžuje odkaz předků. Ostatně byt, v němž se mi poštěstilo se rozzuřeně převalovat na posteli, byl z velké části zrekonstruován sice nákladně, ale nevkusně. Prostě na kšeft. Sliby primátorů, jak vrátí město jeho obyvatelům, jsou stejně vágní jako řeči o hokejem sjednoceném národě. Ani oslavy minulých dní nebyly přece ničím výjimečným. Bůhvíproč město zastavuje Staroměstské náměstí obřími stánky a nevkusnou výzdobou několikrát do roka, a tak se lísá do přízně obchodníkům a konzumní části společnosti. I tam je všechno české a národní.

Kanalizace nezpracované energie

O významu „chleba a her“ asi netřeba diskutovat. Na můj rozčilený post o probdělé noci na Starém Městě, který jsem připíchla na Facebook druhý den, trefně reagoval autor románu Varování, v němž přesvědčivě vylíčil tragicky nerovný souboj racionálního a magického myšlení dcery a matky, Marek Technik:

„Kdybys lidem (chci říct mužům) vzala hokej a fotbal, tak se frustrací úplně zblázní a všechno rozbijou a přestanou chodit do práce a budou mlátit ženy a děti a chlastat a páchat sebevraždy a podobně. (…) Takže fotbal a hokej je společenská nutnost – kanalizace nezpracované psychické energie, která je bez kulturní regulace nebezpečná. Je to nástroj sociálního inženýrství a nutné zlo.“

Novinářka Judita Matyášová si zas vzpomněla na vzrušené diskuse o Prague Pride festivalu, který se také koná v centru Prahy: „Proč nám furt cpete nějaké LGBT? Proč se tomu průvodu všechno podřizuje?“ Jenže, jak sama dodává, „průvod Prague Pride trvá jeden den, zato tahle hokejová akce trvala 16 dnů.“ A i když v centru nebydlí, hurónský řev si užila i pod svými okny.

Ale abychom nebyli tak škarohlídští. Rozhodně je co oslavovat. Za vstupenky byli lidé ochotni zaplatit třeba až 13 tisíc korun! Prodaly se desetitisíce maskotů Bobů a Bobků! Jen v O2 aréně diváci snědli 150 tun jídla! Prodalo se 36 tisíc klobás a k nim 880 kilogramů hořčice! Jupí! Češi, Češi, Češi! Když nevíš, co s tím, prdni na to národ jak hořčici na klobásu.