Jak je na tom naše fakulta rok po útoku? Snad na to odpovídám na nějaký čas naposledy, píše Eva Lehečková
„Budu upřímná: nejraději bych už nikdy nenapsala jednu jedinou větu odpovídající na oblíbenou otázku Jak je na tom filozofická fakulta? Je čím dál obtížnější do jedné věty shrnout různé prožitky a postoje takřka desetitisíce lidí. I proto, z pudu sebezáchovy a asi v jediné možné „metodě“, vycházím i v následujících řádcích od sebe. A doufám, že jsou to na delší dobu k tomuto tématu moje veřejná slova poslední,“ píše v komentáři k prvnímu výročí tragické střelby na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy děkanka Eva Lehečková.
Už téměř tři roky sloužím Filozofické fakultě Univerzity Karlovy jako její děkanka. Nejsem profesionální manažer – v tom smyslu, že si teď vůbec nedovedu představit, že bych s takovou radostí a energií pracovala pro jinou instituci. Znám ale spoustu jiných děkanů a děkanek fakult veřejných vysokých škol v naší republice, kteří jsou také neprofesionálními manažery ve stejném kladném slova smyslu: jsou za všech okolností oddanými ambasadory a fanoušky svých škol, i v situacích, kdy musejí prosazovat nepopulární manažerské kroky. Velmi si podpůrné sítě těchto lidí vážím a pokorně se z jejich zkušeností, které spolu sdílíme, učím. Všichni si někdy klademe otázky Mám to ještě zapotřebí? Proč já to vlastně dělám? Pokud je vezmeme jako poctivý dotaz, můžeme získat i pro sebe překvapivé odpovědi.
Takže proč stále vedu filozofickou fakultu, i když ty nároky na mě mnohdy v posledním roce překročily síly, které jsem měla, i hranice mých schopností?
