Stinné stránky pražské hromadné dopravy a hledání ústavních soudkyň. Vybíráme pět událostí týdne
Pražská MHD se řadí k nejlepším na světě. Tvrzení, které často slýcháme od dopravního podniku i politiků, nyní stvrdil průzkum turistického průvodce Time Out. Neznamená to však, že se obejde bez problémů: řada nástupišť nebo dopravních prostředků totiž není navržená tak, aby mohla dobře sloužit i lidem s postižením, starším osobám nebo třeba rodičům malých dětí. Jaké další události nás v uplynulém týdnu v redakci webu Heroine.cz zaujaly? Přinášíme vám náš pravidelný přehled.
Má Praha skutečně tak skvělou hromadnou dopravu?
Foto: Shutterstock
Praha má druhý nejlepší systém hromadné dopravy na světě. Alespoň podle nového průzkumu od společnosti Time Out, která vydává turistické příručky. Zapojilo se do něj 20 tisíc obyvatel 50 různých měst: na otázku, jestli jsou s možnostmi veřejné dopravy spokojeni, odpovědělo kladně 96 procent Pražanů. Na první příčce se umístil Berlín a do první desítky se z evropských metropolí dostaly ještě Kodaň, Stockholm a Amsterdam. Špatně si nevedla ani asijská města – jako třetí nejlepší zvolili respondenti Tokio a velkou míru spokojenosti prokázali také obyvatelé Singapuru, Hongkongu, Tchaj-peje a Šanghaje.
Zprávu, která je jistě pro Pražský dopravní podnik dobrou vizitkou, nadšeně sdílel také náměstek primátora a bývalý primátor Prahy Zdeněk Hřib. Není pochyb, že se doprava v Praze může pyšnit nejrůznějšími výhodami, oproti vítěznému Berlínu má ale stále co dohánět. A to především v dostupnosti pro skupiny obyvatel, jako jsou lidé na vozíku, lidé s pohybovými omezeními nebo rodiče s kočárky. Například na pražském Hlavním nádraží se eskalátory zdaleka nevyvezete na všechna nástupiště. Podle průzkumu socioložky Kariny Hoření, která o životě s dětmi ve velkém městě psala pro web Heroine.cz, představuje pro 24 procent pražských rodičů hromadná doprava bariéru například při běžné cestě s dětmi k lékaři. Problémy způsobuje hlavně nedostatek nízkopodlažních spojů a bezbariérových stanic metra. Praha je bezpochyby skvělé místo pro život a pohyb v něm. Stále to ale platí především pro osoby bezdětné, mladé a bez hendikepu. Nestálo by za to s tím něco udělat?
Reakce na obálku Respektu ukazuje, že větší citlivosti se učíme všichni
Časopis Respekt tento týden uveřejnil obálku nového čísla, na kterou se okamžitě snesla kritika. Kreslený obrázek odkazující na text o popularitě Tik Toku a možné hrozbě ze strany Číny skrze tuto sociální síť totiž obsahoval karikaturu čínského prezidenta Si Ťin-pchinga, která otevřeně pracovala s nevhodným stereotypem ohledně Asiatů. Zarážející zkratka se dotkla mimo jiné řady lidí z tuzemské vietnamské komunity. Šéfredaktor Respektu Erik Tabery se za obálku promptně omluvil a následně uveřejnil rozhovor s blogerkou Do Thu Trang právě o rasistických stereotypech.
Přešlap Respektu v redakci webu Heroine.cz neotevíráme proto, abychom se dodatečně svezli na vlně rozhořčení: chyby se stávají i v těch nejopatrnějších médiích, interpretace se mohou různit napříč redakcí i samotnými čtenáři a novináři jsou nakonec jen lidé, kteří se někdy pletou nebo neodhadnou situaci. Silné emoce, které obálka vyvolala, lze však přetavit do pozitivního východiska – jako společnost totiž evidentně začínáme určitá témata vnímat s mnohem větší citlivostí a ohleduplností, než tomu bylo dřív. Pokud se takové smýšlení dostane do mainstreamu i díky chybám, které jednou můžeme udělat všichni, pak je to ve výsledku jedině dobře.
Maďarsko přitvrzuje v diskriminaci LGBTQ+ lidí
Minulý týden jsme v aktualitách na webu Heroine.cz kritizovali fakt, že se Česko nepřipojí k žalobě Evropské komise proti maďarskému antiLGBTQ+ zákonu. Negativní dopady diskriminační legislativy na sebe přitom nenechaly dlouho čekat. Podle serveru Seznam Zprávy teď Maďaři mohou udávat lidi, kteří projeví nesouhlas se tím, jak tamní vláda vnímá manželství a rodinu: tedy jako striktně heteronormativní instituce, jejichž hlavním účelem je v podstatě plození a výchova dětí. Podle dodatku maďarské ústavy je „základem rodinných vztahů manželství“ a „matka je žena a otec je muž“. Ti, kteří se odváží tuto interpretaci zpochybnit, se mohou dočkat udání orgánům státní správy či samosprávy, přestože skutečná podoba případných sankcí (které zákon nestanovuje) není jasná.
Vývoj v Maďarsku je vzhledem k cílům a povaze zákona do jisté míry očekávatelný, avšak o nic méně děsivý. Jak na webu Heroine.cz opakujeme neustále, diskriminace LGBTQ+ lidí, kteří mají stejné právo na život, rodinu, soukromí a vztahy jako zbytek společnosti, je naprosto nepřijatelná. Česko mělo možnost ji na evropském poli jasně a otevřeně odsoudit. Příležitost být moderním státem, který podporuje lidi všech sexuálních orientací a všechny queer osoby, ale bohužel opět promarnilo.
Většina Čechů chápe potřebu redefinice znásilnění, ukázal průzkum
62 procent lidí v Česku chápe, že k sexu je potřeba verbálního či neverbálního souhlasu. Vyplývá to z čerstvého průzkumu agentury NMS pro spolek Konsent, který usiluje o redefinici znásilnění v českém právním řádu a o osvětu v oblasti sexualizovaného násilí. Pouze 33 procent Čechů a Češek si však myslí, že v tuzemsku je zajištěna spravedlnost a že trestné činy jsou adekvátně trestány. 69 procent Češek pak věří, že sex bez souhlasu by měl být trestný. Pouhých devět procent lidí má představu o tom, jaký podíl případů znásilnění bývá nahlášen: časté představy hovoří o polovině případů, přestože ve skutečnosti se tak děje jen v 5 až 10 procentech případů.
Výzkum tak ukazuje dvě zásadní věci: problematika konsentu začíná být českou veřejností chápána lépe, než tomu bylo doposud, přestože právní rámec tuto realitu zatím neodráží. Zároveň ale upozorňuje na alarmující nedostatek důvěry ve schopnost státu zajistit dodržování nejen této legislativy, ale i veškeré další. Příčiny tohoto fenoménu by si zasloužily hlubší analýzu: ve vztahu k sexuálnímu násilí ale určitě hraje roli nízká poučenost policie a soudů, sklony k sekundární viktimizaci a všeobecně rozšířené mýty o znásilnění, které pro web Heroine.cz v minulosti vyvracela policejní psycholožka Ludmila Čírtková. Důležitým prvním krokem k obnovení této důvěry by přitom mohla být právě redefinice znásilnění a otevřenější přístup ze strany politiků.
Obsazování Ústavního soudu aneb Ženy jsou a chtějí
Foto: Shutterstock
V Česku se v současnosti vede debata o jmenování ústavních soudců. A také soudkyň: prezident Petr Pavel do funkce navrhuje mimo jiné bývalou šéfku Soudcovské unie Danielu Zemanovou, píše server iROZHLAS.cz. Pavel už se dříve nechal slyšet, že jeho cílem je soud genderově vyvážit: dosud totiž mezi 15 soudci seděla jediná žena. A to přesto, že soudkyň nižších instancí je více než mužů na stejných postech. Podle analýzy iROZHLASu z roku 2018 je přitom soudkyň celkově o třetinu více než soudců: Ústavní soud, Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud jsou ale téměř výhradně mužskou záležitostí.
České soudnictví je tak extrémně přiléhavým příkladem skleněného stropu, o němž jako o fenoménu devastujícím profesní životy žen píšeme v Heroine dlouhodobě. O neutěšené situaci v tuzemské justici se v minulosti pro web Heroine.cz rozpovídala ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková. „Především musíme usilovat o změnu v soukromých životech. Nedostatek žen ve veřejné sféře je z velké části důsledkem nespravedlivého nastavení péče o domácnost, péče o děti, péče o vlastní rodiče. Tyto oblasti jsou dnes stále automaticky spojované se ženami, což na ně klade neskutečnou zátěž, fyzickou i mentální,“ pojmenovala tehdy překážky, které ženám v nejen soudní kariéře nejčastěji brání. Situace Ústavního soudu je tak lakmusovým papírkem celkového stavu společnosti. Změnu u něj potřebujeme. Ale nejen tam.
