Film Válečnice je hollywoodský kýč. Dějinné trauma otrokářství nezachránily ani elitní bojovnice
Špičkové bojovnice, které působily do devatenáctého století v africkém Dahomejském království, ohromovaly svou silou a obratností. Jejich fascinující příběh si vysloužil hollywoodské zpracování s prvotřídním obsazením. Film Válečnice je od 13. října i v českých kinech. Šanci postavit se čelem k bolavému tématu otrokářství a kolonialismu ale snímek utopil v naivním vyprávění plném klišé.
Celou svou kariéru točí americká režisérka Gina Prince-Bythewood filmy věnované multikulturnímu i multietnickému soužití a využívá k tomu mnoho různých žánrů a přístupů – především těch, které jsou zrovna v módě. Nejinak je tomu nyní, ale ještě nikdy neměla k dispozici tolik prostředků a tak hvězdné obsazení – vedle oscarové Violy Davis jsou to herečky a herci na vzestupu Lashana Lynch, John Boyega či Sheila Atim. V historickém velkofilmu Válečnice (The Woman King) dostala režisérka příležitost vyprávět příběh skutečných „dahomejských Amazonek“, tedy skupiny ženských válečnic, jež se ve své rodné zemi mezi sedmnáctým a devatenáctým stoletím těšily velkému respektu.
Prohlédněte si fotografie z filmu Válečnice v galerii:
Sledujeme příběh mladé ženy Nawi (Thuso Mbedu), jež je přijata do elitní ženské vojenské jednotky a trénuje pod vedením zkušené válečnice Nansici (Viola Davis). Ta se má brzy stát královnou a vládnout jako rovnocenná partnerka krále Ghezy (John Boyega). Celá země ale čelí tlaku sousední mocnější říše a také evropských obchodníků s otroky, jimž se Dahomejové musejí podrobovat. Ženské bojovnice to na rozdíl od Ghezy nehodlají jen útrpně snášet.
Zločinci z Evropy a oběti z Afriky
Tvůrci se v rozhovorech chlubí, že si navzdory radám a preferencím studia prosadili, že Válečnice zpodobní účast černých Afričanů na obchodě s otroky. V populární debatě jde o ne zcela probádané téma, jež je navíc často zneužíváno k relativizaci zločinů evropského kolonialismu. „Kdo byl nejvíc nadšený z prodávání lidí? Černí lovci otroků! Šach mat!“ Tento banální argument sice nemá šanci uspět v odborné diskuzi, na veřejnosti má ale určitou intuitivní sílu, a je tedy důležité, aby se jím zabývali i mainstreamoví progresivně smýšlející umělci a překročili binární uvažování evropských zloduchů a afrických obětí.
Válečnice připouští, že národ Dahomejů se aktivně účastní otrockého obchodu. Potud snímek opravdu dělá něco ne zcela běžného. Velmi záhy ale naráží na hranice mainstreamového vyprávění. S tématem se nedokáže vypořádat na komplexnější rovině, než že proti otroctví kladná hrdinka s ahistorickou vehemencí nahlas protestuje a vede se svým králem dialogy o tom, jak špatné je prodávat lidi a jak důležitá je hodnota svobody.
Film Válečnice dělá pro africké království Dahomej (dnešní Benin) totéž, co třeba Schindlerův seznam udělal pro svého titulního hrdinu. Obrušuje vší silou nepříjemné hrany ve jménu narativu, který je podle tvůrců důležitější než historická realita. To je rozhodně validní přístup, na jaký má umělec právo. Údělem fikční kinematografie není vzdělávat o historii. Vždy je ale nutné ptát se, co ve scénáři prošlo změnou a proč. Obzvlášť pokud se chceme bavit o „poselstvích“ a „významech“ díla, jež nás nabádá, abychom jeho teze aplikovali v našem světě. Což Válečnice rozhodně dělá.
Hollywood zjednodušuje a zkresluje realitu
Steven Spielberg přetvořil podle mnohých bezcitného obchodníka v komplikovaného antihrdinu, který nakonec pochopil cenu lidského života. Protože v tuto chvíli Oskar Schindler nikde nekandiduje na politickou funkci ani neprodává merchandising se svou tváří, je nakonec relativně neškodné z něj udělat nezaslouženě světce. Film možná popírá biografická fakta života konkrétního člověka, ne však historickou realitu jako takovou. Situace s Válečnicí je o řád komplikovanější, její změny totiž zasahují na systémové rovině do celého zobrazeného prostředí. A dělá to způsobem typickým pro hollywoodský film.
Příběh se odehrává ve dvacátých letech devatenáctého století – tedy v době, kdy celý státní aparát Dahomejů už více než sto let závisel na intenzivním prodeji otroků a lov lidí byl integrální součástí celého systému této lokální vojenské mocnosti, bez něj by nemohl fungovat. Trvalo ještě dalších dvacet let, než okolnosti přiměly elity, aby se svých zvyků vzdaly. V posledních dekádách otrokářského byznysu se Dahomejové pokoušeli uspět s prodejem palmového oleje a vidíme to i ve filmu. Neexistuje ale žádná indicie, že by za tím stálo morální přehodnocení kulturních norem, spíš šlo o snahu přizpůsobit se proměnám trhu. Ve Válečnici ale král Ghezo mluví o tom, jak byl do obchodu s otroky zavlečen div ne proti své vůli, a kdyby bylo na něm, už ho dávno ukončí. Skutečný Ghezo se moci chopil za podpory Portugalců, aby otrokářství udržel při životě co nejdéle.
Spíš než snahu lhát o dějinách má smysl za těmito změnami hledat neschopnost mainstreamového filmu vystavět příběh, v němž se hrdinové účastní něčeho tak zjevně „zlého“. Takový film by neměli problém natočit Lars von Trier či Werner Herzog. Narušili by jím naši komfortní zónu a donutili by nás uvažovat o systémech, v nichž může být něco absolutně amorálního natolik neviditelné, že se toho dopouštějí i „hrdinky“ a „hrdinové“. Když ale vypravěči středního proudu chtějí mluvit o představitelích státu Dahomejů a jeho ozbrojených složkách jako o někom, komu máme fandit, musí otroctví představovat importovaný prvek, o jehož zkaženosti každý ví a účastní se ho jen z donucení.
„Lepší něco než nic“ už dnes nestačí
Máme tedy věřit, že kdyby byl národ Dahomejů dost silný, aby zvládl prosadit svou vůli, od otroctví by okamžitě upustil. Že nejde o problém vyžadující reorganizaci společnosti, ale vyřešilo by ho shromáždění armády a vítězství v bitvě. To je samozřejmě velmi naivní uvažování a pokus odvyprávět běžný nacionalistický příběh o utlačovaném národu, který vyřeší všechny své problémy, když se zbaví okolních vlivů.
Otroctví nemáme vnímat jako organický zločin elit na neprivilegovaných obětech, ale jako monolitní zločin páchaný na celém národu výhradně někým zvenčí. A je otázka, zdali tato lež nemůže v debatě napáchat víc škody než užitku. U Schindlerova seznamu si můžeme říct: „Je přece jedno, že Oskar Schindler byl pravděpodobně hrozný člověk, důležitější je příběh o hodnotě lidského života.“ Racionalizace skrze „Nevadí, že Válečnice zcela ignoruje historickou politicko-ekonomickou realitu otrokářství, protože alespoň vypráví příběh o národním sebeurčení,“ zní o dost méně přesvědčivě.
Válečnice je také velmi jednoduché pop-feministické dílo, ale nepřináší v tomto ohledu nic nového. Její tradičně vystavěný příběh v jádru stvrzuje nacionalistickou, a tedy patriarchální ideologii. Navíc nabízí několik silných ženských postav, které zaplňují místo dříve určené mužským protagonistům, aby v určeném prostoru řešily své individuální konflikty. To není přímo „nic“, není to ale ani „hodně“. Zvlášť při zjevné ambici tvůrců rámovat své dílo jako důležitý kulturní počin. Ve chvíli, kdy už byly natočeny i blockbustery jako Black Panther (a blížící se Wanada Forever zaměřená na ženské postavy) či hraný remake Mulan z roku 2020, už pop-feministický velkofilm ani velkofilm soustředěný na africké prostředí nejde sám o sobě vnímat jako principiálně zlomovou společenskou událost.
Snad už nastala chvíle, kdy je namístě chtít po tvůrcích, aby dělali víc než naplňovali ošuntělá schémata s argumentem, že každý má právo na reprezentaci a potřebujeme velkofilm, který bude „konečně“ pracovat s touto estetikou. Jenže je tohle správné uvažování? Opravdu by se měl točit film, který je prolezlý klišé, jen proto, že „tohle téma konečně přišlo na řadu“? Dnešní zeitgeist by pravděpodobně Prince-Bythewood s Davis, která film zároveň produkovala, umožnil natočit přemýšlivější, méně konformní dílo, kdyby se o něj pokusily. Ale ony jako by se schválně snažily natočit co nejobyčejnější hollywoodský kýč o tom, jak se ztracený potomek s rodičem najdou, společně zruší otroctví a dostanou medaili.
