„Symfonie o novém světě není román o hrdinství, ale o schopnosti přežít s čistým štítem.“
Píše francouzsky o zapomenutých kapitolách české historie, vymýšlí jazykové novoty a sklízí za to literární ceny. „Překročení zeměpisných hranic pomáhá překročit i hranice vnitřní,“ říká spisovatelka a malířka Lenka Horňáková-Civade, která teprve ve Francii zjistila, proč Češky na rozdíl od Francouzek nemusí být feministky.
Vystudovala jste ekonomii a výtvarné umění, ale prorazila jste jako spisovatelka. Jak se to seběhlo?
Pocházím z rodiny čtenářů a nikoli umělců. Faktem je, že překročení zeměpisných hranic mi před lety pomohlo k překročení hranice vnitřní. Jako by se člověk více nadechl a přesáhl sám sebe. Zpravodaj Českého rozhlasu ve Francii, kterého pobavily moje historky, mě kdysi ponoukl, abych je sepsala a nabídla českému nakladatelství. Poslala jsem jim tehdy asi patnáct stran a dočkala se odpovědi, že když napíšu dalších sto padesát, tak to vydají. Z toho vznikla první knížka Provence jako sen a po ní přišly další.
Lenka Horňáková Civade
Česko-francouzská spisovatelka a malířka (*1971). Narodila se v Prostějově, od roku 1998 žije ve Francii. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou, provdala se za divadelníka Jean-Louise Civade. Na pařížské Sorbonně absolvovala kresbu a malbu, její díla jsou zastoupena ve sbírkách v Austrálii, Německu, Velké Británii, Belgii, Francii a České republice. V roce 2010 vydala svůj první román Provence jako sen, později následovaly knihy Lanýže, Priority Praha-Paříž a Pohlednice z kavárny. Jejím francouzsky psaným debutem byl román Marie a Magdalény o silných ženách na pozadí kolektivizace moravského venkova, ve Francii za něj v roce 2016 získala literární cenu Prix Renaudot des Lycéens. Její druhá francouzsky psaná kniha Grófka získala cenu Prix Richelieu de la francophonie – vrací se v ní k osudům lidí, kteří si za minulého režimu zvolili život v emigraci.
Po několika českých knihách jste se pustila do psaní francouzsky. Bylo to pro vás těžší?
Bylo to svým způsobem nevyhnutelné. Když jsem do Francie přišla ve svých v jednadvaceti letech, neuměla jsem francouzsky ani slovo. Jak jsem se ten jazyk učila, postupně mě utvářel jako dospělou ženu, manželku, matku. Každý, kdo mluví více jazyky, ví, že v jiném jazyce je někým jiným – v každém jazyce máme trochu jinou morálku, jiné vidění světa, jiné reference. Jinak se stavíme k debatám, smějeme se jiným věcem. Psát francouzsky mi dalo svobodu, nabídlo odstup od věcí a možnost vyjadřovat se svobodněji, než bych se vyjadřovala v češtině. Svoboda vzniká v limitech a omezeních. Když píšu francouzsky, spousta věcí mi pod ruku přichází sama od sebe, některá vyjádření se mi zdají přesnější nebo hezčí než v češtině. Je pro mě velká radost vědět, že i ve francouzštině dokážu vyvolat emoci nebo zvědavost. To je opojný pocit, asi jako když vám v mozku bublají perličky šampaňského. Ale i tak je to těžké, moje francouzština je jiná než rodilých mluvčích. Když si někdy nevím rady, alibisticky si vyberu to, co se mi hodí. Nebo si vymyslím nový výraz a občas to projde.
Nemají francouzští nakladatelé tendenci vás jazykově umravňovat?
Francouzština je i přes svou poměrně pevnou vnitřní strukturu v tomto ohledu hodně štědrá. Je zvyklá na jazyk lidí přicházejících z bývalých kolonií i z ciziny, nechá se snadno ochočit. Francouzi skrz tu jinakost, kterou mají kolem sebe, zjišťují, jak si jejich jazyk žije svým vlastním způsobem. Něco je únosné, ať už jsou to nové vazby, pořekadla nebo jazykové hříčky, a Francouzi to postupně přijmou nebo pofrancouzští, a něco ne. Je to přirozený vývoj jazyka.
Čím jste do francouzštiny svojí jinakostí přispěla vy?
Ve francouzštině například existuje výraz „vzít odvahu do hrsti“ a já jsem to zkomolila na „utíkat s odvahou v náručí“. To se nakladateli líbilo. Těžko se mi ale pracovalo třeba s metaforou „být jako kůl v plotě“. Té představě Francouzi nerozumí, vůbec nic jim to neříká, a přitom mně se ta metafora do románu Marie a Magdalény, který se odehrává na venkově, moc hodila. Úplně jsem před sebou viděla obraz osamoceného kůlu, odsouzeného k tomu být sám. Aby si to francouzští čtenáři dokázali představit, musela jsem tu metaforu vlastně dotvořit do obrazu, z něj by to bylo patrné.
Tři své poslední francouzsky psané knihy jste si sama překládala do češtiny. Jaká to byla zkušenost?
Skvělá i bolestivá. Upevnila jsem si díky ní vztah ke svému mateřskému jazyku. Taky jsem zjistila, že jazyk mateřský i adoptovaný lze milovat bez hierarchie, že spolu nesoutěží, nýbrž naopak se vzájemně obohacují. Zároveň si uvědomuju, že to pomezí jazyků není nepropustná přepážka, že jí jazyky prolínají na obě strany. To souvisí i s tou zmíněnou bolestí. Musím zabít autorku a dát tak prostor překladatelce a textu v druhém jazyce, smířit se s tím, že některé věty, výrazy, obrazy jsou doslovně nepřeložitelné a musí žít po svém v novém textu. Stává se mi, že v češtině přehodím slovosled nebo použiju obraz, který je trochu posunutý, a pak se to snažím redaktorce prodat jako svůj osobitý styl. Ovšem výborná paní redaktorka všechny takové pokusy naštěstí odhalí a usměrní. Má s tím samozřejmě spoustu práce, tak si říkám, že je možná načase, abych překlad další knihy, na které pracuju, svěřila někomu jinému. Budu samozřejmě hrozně hudrovat, že sama bych to přeložila jinak. Od toho se holt budu muset naučit oprostit.
Nedávno vám vyšel nový román Symfonie o novém světě. Pojednává o reálné postavě Vladimíra Vochoče, českého konzula ve Francii, který za druhé světové války pomohl desítkám židů tím, že jim vystavil československé pasy. Jak jste se k téhle postavě dostala?
Kdysi mi o něm povídal jeden český diplomat. Začala jsem si o něm hledat podrobnější informace a zjistila jsem, že se na něj v podstatě úplně zapomnělo. Byl to úředník, který se stal hrdinou tím, že vykonával svou práci. Tvrdošíjně odmítal za protektorátu uznat zánik Československa a pozbytí jeho samostatnosti. Opíral se přitom o své principy a neochvějné přesvědčení, že to, co dělá, je správné.
Kolika lidem Vladimír Vochoč pomohl?
Přesné číslo neznám, muselo to být několik stovek lidí. Spolupracoval s americkým novinářem Varianem Fryem, který z USA přivezl seznam významných osobností, jenž sestavili spisovatel Thomas Mann a manželka tehdejšího amerického prezidenta Eleanor Rooseveltová. Fry přivezl i peníze, které měly lidem pomoct dostat se z okupovaných částí Francie i Evropy. K tomu, aby směli odjet, ale potřebovali ty správné doklady. Francie byla tehdy už částečně okupována nacisty, její kolaborantská vláda sídlila ve Vichy. Jih Francie zůstal svobodný a Vladimír Vochoč, který pracoval jako konzul na československém konzulátě v Marseille, těmto lidem vydával falešné, ale přitom platné československé doklady, ačkoliv Československo už de iure neexistovalo. Postavil se válce razítkem, v tom je síla jeho odkazu. Symfonie o novém světě není ani tak román o hrdinství, jako spíše o schopnosti přežít s čistým štítem a vztyčenou hlavou.
A falešné doklady neexistujícího Československa nikomu nepřišly podezřelé?
Vochoč se neřídil tím, co mu po uzavření velvyslanectví v Paříži diktovalo ministerstvo zahraničí v Němci okupované Praze. Prohlásil, že jeho nadřízeným je prozatímní vláda v Londýně. Když Československo přestalo existovat, začal vydávat slovenské pasy – Slovensko se tehdy stalo nezávislým státem. Němci ho několikrát žádali, aby konzulát zavřel a kanceláře i s vybavením a informacemi jim předal. Vochoč si ale nechal udělat razítko en liquidation, což byla procedura, která neexistovala. Díky ní se mu podařilo v takzvané likvidaci vydávat doklady další tři nebo čtyři měsíce, než ho v březnu 1941 francouzská policie internovala do domácího vězení, čímž ho v podstatě uchránila před zatčením gestapem.
Československo přestalo existovat, poněvadž jej v Mnichovské dohodě mimo jiné obětovalaprávě Francie. Kolik toho Francouzi vlastně o téhle své roli v našich dějinách vědí?
Ne všichni mají ponětí o tom, co Mnichovská dohoda ve svém důsledku znamenala. Četla jsem spoustu tehdejšího tisku, z nějž čišela důvěra ve vládu a ve fakt, že tato dohoda měla zajistit mír. Francie byla po první světová válce, která se z velké části odehrávala na jejím území, naprosto vyčerpaná. Každá rodina měla své padlé nebo válkou poznamenané zraněné; internacionální pacifismus byl tehdy velice silný. Všechno, co mohlo zajistit mír, bylo lidmi považováno za přínosné. Nešlo o to někomu – nám – ublížit, ale odpočinout si od dalšího marastu. Političtí činitelé by ovšem měli mít vize přesahující krátkodobé vidění světa a ne jenom odpovídat na okamžitá přání a stav obyvatelstva. Přesto i tehdy přicházely na československé velvyslanectví v Paříži květiny a dopisy. Mnozí Francouzi tak manifestovali po Mnichovské dohodě svou soustrast se situací v Československu, vnímali, že se stalo něco špatného, nebyla to však většina.
Vladimír Vochoč v roce 2016 posmrtně obdržel ocenění Spravedlivý mezi národy Izraelským muzeem holokaustu Yad Vashem. Plakát pochází z výstavy Za hranicí povinnosti, která vznikla za podpory Velvyslanectví Izraele v Tokiu a která představuje 34 diplomatů z celého světa, kteří získali toto ocenění.
V Mariích a Magdalénách píšete o kolektivizaci moravské vesnice, v Grófce o pocitech normalizační imigrantky, v Symfonii o novém světě o konzulovi neexistujícího státu. Jak se francouzští čtenáři popasovávají s jim patrně vzdálenými českými reáliemi?
Ten historický kontext je specifický, pro spoustu čtenářů to bylo něco nového. Často jsou upřímně překvapení zeměpisnou blízkostí a zároveň hlubokou neznalostí. Čtenář je obvykle zvídavý a otevřený tvor. Z jejich ohlasů vím, že mnoho lidí intimní příběhy mých postav hluboce zasáhly. Dostalo se mi několika nesmírně dojemných reakcí francouzských čtenářek, jimž ta osobní témata, kterých jsem se v knihách dotkla, otevřela jejich vlastní Pandořiny skříňky a rozvířila hladinu emocí. „Bylo to, jako kdybyste mi vyhodila pojistky,“ řekla mi na autorském čtení jedna stará paní s tím, že četba mé knihy v ní něco odblokovala, že začala cítit potřebu vyprávět svým dětem a vnoučatům o minulosti. Jako by ty romány otevřely ticho, do nějž byla minulost do té doby zahalená.
V čem mohou Francouzky, které vyrostly ve svobodném světě, spatřovat souvislost mezi svým životem a životem na socialistickém venkově?
Těch styčných bodů, které nacházely s mými hrdinkami, byla celá řada. Na debatách se mnou mluvily třeba o tom, že i u nich v té době panovala určitá diktatura, kterou ve Francii představoval kněz, jenž každou neděli kázal morálku ze svého bidýlka. Povídaly o tom, kolik se v té době na vesnicích rodilo nemanželských dětí a jak strašně na to svobodné matky byly samy, protože společnost se k nim stavěla zády.
Vidíte nějaké zásadní rozdíly v tom, jak Francouzky a Češky žijí své životy dnes?
Dnes mají pozice vyrovnané, ale až do začátku osmdesátých let 20. století to byl markantní rozdíl. Francouzky musely těžce bojovat za svá práva, zatímco ženy v Československu měly rovnoprávnost s muži danou ústavou už od první republiky – to je ohromná věc, která ve Francii nebyla. Češky mohly volit od roku 1919, zatímco Francouzky až po druhé světové válce. Do poloviny šedesátých let nesměly mít Francouzky vlastní bankovní účet – spousta babiček ho nemá dosud. Potřebovaly souhlas manžela, aby mohly jít do práce. Odpovědnost za děti nenesli oba rodiče, nýbrž otec, atd.
Takže francouzská revoluce osvobodila francouzské občany, ale nikoliv občanky?
V podstatě ano. Volit tehdy nesměli cizinci, chudí a ženy. Cizinec se mohl stát Francouzem, chuďas mohl zbohatnout, ale žena zůstala ženou. Francouzky se dlouho bily za to, aby se staly právoplatnými občankami svého státu. Proto musely být tak militantní, tak bojovné. Ostatně i jazykově je čeština rovnoprávnější – máme univerzální slovo „člověk“. Francouzsky se „člověk“ vyjádří stejným slovem jako „muž“ – homme. A důsledkem toho je, že například dnes se ve Francii diskutuje o tom, jestli při sledování statistik domácího násilí má, nebo nemá smysl používat nově zavedené slovo feminicide ve smyslu zabití ženy. Neutrální slovo pro zabití, homicide, je totiž odvozené od slova homme, muž, tedy de facto jde o zabití muže.
Jakým způsobem se Francií prohnala vlna #MeToo?
Zdá se mi, že ve srovnání s Francií, kde #MeToo nastolilo obrovskou debatu, tohle téma v české společnosti moc nerezonovalo. Francouzská společnost je na debaty zvyklá, ráda se chápe témat, které cloumají společností, v tom spatřuju velký rozdíl oproti Česku. Češi tolik nedemonstrují, hlučně nedebatují, spousta věcí tu probíhá poklidnější formou. Netvrdím, že to je lepší nebo horší, jen konstatuju, že Francouzi mají v krvi manifestace, rebelství a někdy i odboj, z nichž často vzejde debata, která pak společnost někam posune. Společnost, ani ta česká, ale nesmí usnout na vavřínech, jinak by se jí mohlo stát, že o své vydobyté výsady přijde. V krizových situacích lidé obvykle hledají obětní beránky a ti slabší většinou ztrácejí svá práva jako první.
