„Svojost“ Kateřina Pokorná: Ségru jsem učila, ať mi neříká mami. Mileniálové jsou rozpůlená generace

Jaká je nejstarší básnička, kterou jsi napsala?

První rýmovaný slam, co jsem napsala, se jmenuje Instagram. Tou dobou jsem už byla zvyklá psát pod svoje fotky právě na Instagram různé krátké texty, zamyšlení. Chtěla jsem napsat něco přímo o něm. Asi mě tam zrovna něco namíchlo, to už přesně nevím – nejspíš to byl nějaký hejt na mladé holky. Napsala jsem: „Instagram je instantní gram dopaminu.“ Začal mi vznikat text, který se rýmoval sám od sebe, aniž bych chtěla. Sedělo mi to do rytmu, tak jsem dopsala celý slam v tomhle duchu. Nebylo to tak, že bych si sedla s tím, že teď napíšu něco rýmovaného.

Kdy to bylo?

Instagram jsem napsala až někdy loni. Celé se to vlastně seběhlo hrozně rychle.

Myslela jsem, že budeš mluvit o nějaké zapomenuté rýmovačce z dětství. Instagram je jednou z básní v tvojí první sbírce pojmenované Millennials, která vyšla minulý týden. Jaká báseň v ní je pro tebe nejosobnější? Je to ta titulní, která sbírce dala jméno?

Jmenuje se Představ si prosím. Tu jsem napsala o svojí mámě.

Tvoje máma opustila tebe a tvoje sourozence, když ti bylo dvanáct let. Táta musel být v práci, a tak jsi se starší ségrou od té doby vlastně vychovávala tehdy dvouletou Adélku, tříměsíční Natálku a šestiletého Píďu, který navíc žije s postižením. To musí být pro dospívající dítě kromě traumatu taky nepředstavitelná míra zodpovědnosti.

Když v tom jsi, vůbec to takhle nevnímáš. V tu dobu to pro mě bylo normální, a když máma odešla, tolik se toho upřímně nezměnilo: máma byla pořád někde na nehtech nebo v solárku a nechávala nás o samotě. Se ségrou jsme se o děti staraly už v době, kdy ještě bydlela doma. Až v dospělosti přijde chvíle, kdy potkáš dvanáctileté dítě na ulici a začneš přemýšlet, jestli bys mu svěřila mimino. Aby se o něj staralo v noci, ve dne, jezdilo s kočárkem po městě, krmilo, přebalovalo, vodilo malou holku do školky a ze školky. Pak si to všechno naráz uvědomíš.