Střípky ženy. Příběh o ztrátě dítěte a neschopnosti spolu mluvit o bolesti

Na filmovém festivalu v Benátkách zazářil koprodukční film Střípky ženy hlavně díky ocenění za nejlepší herecký výkon pro herečku v hlavní roli Vanessu Kirby. Ta byla za svůj strhující výkon také nominována na Zlatý glóbus. Režisérem je maďarský artový tvůrce Kornél Mundruczó, hlavní úspěch filmu ale svým osobním a citlivým přístupem k náročné látce zajistila spíš scenáristka Kata Wéber. Od ledna drama můžeme vidět na streamovací platformě Netflix, kde se mu dostalo pozitivního přijetí.

Scenáristka a režisér filmu jsou zároveň manželé a Střípky ženy jsou už jejich třetí spoluprací. Mají spolu jednu dceru, ale o jedno dítě, které čekali, přišli. Přestože oba cítili po této události hluboký zármutek, prožívali ho každý zvlášť, o samotě. Nikdy se o tom nebavili, pokud si alespoň vzpomínají. Dokud právě Wéber nenapsala divadelní hru s názvem Střípky ženy, z které posléze vzešel i stejnojmenný film. „To konečně ukončilo to ticho mezi námi,“ vzpomíná v rozhovoru Mundruczó.

Snímek nás okamžitě vrhne do děje v dlouhé jízdě kamery bez jediného střihu, ve které sledujeme jednoho z protagonistů, Seana (Shia LaBeouf), jak dává pokyny kolegům při konstrukci mostu. Při tom zmiňuje, že si musejí s prací pospíšit, protože prý slíbil své ještě nenarozené dceři, že ona bude první, kdo po něm přejde. Mezitím se ho ostatní také ptají, jak se daří jeho ženě Marthě (Vanessa Kirby), načež on odpoví, že „vždycky dobře“. Vytvoří se tak nenápadná expozice, která bez většího povídání nastolí vztahy důležité pro další děj a co bude onou hlavní událostí – tedy narození dítěte. Kamera je v té scéně rychlá a energická, stejně jako pohyby Seana, které dokonale následuje.

Posléze vidíme Marthu na firemní oslavě svého blížícího se porodu. Prostředí je sterilní a tiché, kontrastní vůči tomu, kde jsme viděli jejího muže. Všechno, co se během prvních minut nadějeplně řekne, se ale brzy rozpadne na kusy, resp. na střípky z názvu filmu. Martha se totiž nemá vždycky dobře a jejich dcera bohužel nebude první, kdo po mostě přejde, protože hned po narození přestane dýchat. Osobní zkušenost tvůrců je na scénáři znát. Vyrovnávání se s tragickou událostí ukazuje z perspektivy ženy, která na okamžik držela v náručí své dítě a hned o něj přišla. A společně s ním přichází o to ostatní, co se následkem zdrcující ztráty rozpadá – vztah s partnerem, s rodinou, s všudypřítomnou matkou a v konečném důsledku i s realitou. 

Kdo za to může?

Ke ztrátě dítěte dojde hned na začátku při domácím porodu, který je sugestivně zachycen ve třiadvacetiminutové scéně natočené na jeden záběr, kdy kamera plynule přechází z jedné postavy na druhou. První zádrhel nastane už v úvodu, kdy partneři po telefonu zjistí, že jejich porodní asistentka nemůže přijít. Bude tak muset dorazit náhradní, ke které logicky nemohou mít takovou důvěru. Situace je ale zpočátku relativně klidná a civilní a zintenzivňuje se až postupně. Je to sice obnažená a vyhrocená chvíle, kterou je v jistých momentech nepříjemné sledovat, ale provází ji celou dobu intimita a důvěrné doteky mezi dvěma partnery. 

Vidíme porod ve všech jeho aspektech od fyzické bolesti přes společnou radost až po zdrcující finále. V souvislosti s filmem se tato scéna nejčastěji popisuje jako šokující, ale na ní samotné není šokujícího vůbec nic. Naopak to možná vypovídá více o naší společnosti, která porod – nebo potrat či smrt narozeného dítěte – pořád bere jako něco, o čem se otevřeně nemluví. Co probíhá za zavřenými dveřmi, jako by to nebylo součástí života, a žena by si to měla prožít pouze sama, nanejvýš s lékaři. 

V závěru filmu se přesouváme do soudní síně, kde se řeší, kdo za smrt dítěte může. Proces je veden proti porodní asistentce, která je obviněná z nedbalosti. U soudu ale vyslýchají všechny účastníky, a tak je Martha opakovanými otázkami nucena o nešťastné události mluvit a vypovídat. Ostatně jejich vztah tímto přezkoumáváním tragédie trpí už od začátku, kdy se spolu pár baví o tom, jestli by na ni mohli vyšetřovatelé vytáhnout to, že se třeba párkrát v těhotenství usrkla vína, nebo např. problémy z minulosti jejího partnera, který byl dříve (nejspíš drogově) závislý. Jejich osobní ztráta je tak znásobená tím, že se k ní musí neustále vracet, nejdřív mezi sebou, později veřejně.

Drama intimní i veřejné

Je tu několik dalších postav, které se snaží s Marthou komunikovat nebo jí nějak pomoct, a právě zde film odkrývá zásadní problém – všichni si osobují právo rozhodovat o jejím dalším životě. Jako by právě její ztráta a zraněná psychika byly důvodem k tomu zbavit ji emoční svéprávnosti. Všichni kolem ní opatrně nakračují a dávají jí dobře míněné rady, jak se posunout dál a zapomenout, ale tím ji právě srážejí dolů. Martha nechce lítost ani rady. Potřebovala by si s někým dospěle promluvit. Protože se jí toho nedostává, uchyluje se k tomu, co za podobné situace nejspíš udělalo mnoho dalších žen – o svých emocích raději nemluví, nebo je přímo zapírá a snaží se udržovat iluzi normálu dokonalým zevnějškem.

Její manžel Sean sice trpí taky, ale není schopen to komunikovat jinak než vztekem a denním sněním o jiné budoucnosti. Chybí mu potřebný slovník pro vyřešení jejich společné bolesti a upíná se k myšlence, že spolu zplodí dalšího potomka. To ale ve vzájemném odcizení není možné a jejich pokusy zanechávají oba partnery ještě zoufalejší a do sebe uzavřené. 

„Když bys mě tehdy poslechla, teď bys v náručí držela své dítě,“ řekne v jednu chvíli hlavní hrdince její matka. A je to jedna z nejmrazivějších vět, která ve filmu zazní. Odkazuje na domácí porod, pro který se Sean s Marthou rozhodli nejspíš jako vzdor proti bohaté a panovačné matce hlavní hrdinky. Ta se opakovaně do manžela své dcery obouvá kvůli jeho dělnickému zaměstnání a kvůli tomu, že „není vzdělaný“, jak to pak vyjádří na rodinné oslavě on sám. Peníze a třídní původ jsou subtilně dalším důvodem, proč se po smrti dítěte vztahy rozpadají ještě víc. Dává se na ně důraz, protože rakev či kremace něco stojí. Sean se znovu a znovu cítí být před svou ženou ponižovaný, protože Marthina matka chce za všechno platit.

Procedurální linka se do vyprávění vrací často skrz ostatní postavy, protože většina lidí kolem Marthy si přeje, aby se případ vyřešil. „Aby za tu hrůzu někdo pykal,“ jak to vyjádří její matka. Zároveň je ale vina tak nejistá a její řešení otevírá tolik ošklivých vzpomínek, až se nabízí otázka, jestli to za to vůbec stojí. Sean si ale přeje, aby se vše uzavřelo a oni spolu mohli jít dál. Aby jejich tragédie měla smysl, svého viníka. Martha hledá zpětné opodstatnění své ztráty zase v tom, že by tělo dítěte darovala vědě, aby mohlo světu něco dát, čemuž ale nikdo z jejího okolí nerozumí. Neumí si představit, že by jí něco takového mohlo pomoct, když můžou dojít spravedlnosti, přestože ta je u jejich případu nejistá.

Dál se ve filmu držíme především perspektivy hlavní hrdinky a jejího zdlouhavého a bolestného vyrovnávání se s osobní ztrátou, ale na její vnitřní svět víc a víc útočí blížící se soudní přelíčení, ve kterém bude muset své hluboké rány nahlas vyjadřovat, i když sama ještě neví jak. Snímek tak zároveň ukazuje, jak hledání pravdy v byrokratickém systému může zasahovat do soukromí a nejniternější problémy ve vztazích naopak prohlubovat. 

Precizní kamera a propracovaný scénář odhalují jednotlivé zvraty přirozeně a až na nepodstatné výjimky se film obejde bez patosu. Osud hlavní hrdinky, která se ocitá v kolotoči dění kvůli dobrým úmyslům lidí, kteří za ni chtějí rozhodovat, sleduje až s dokumentárním odstupem. Ostatně ona sama porodní asistentku žalovat nechtěla. Dohnali ji k tomu ostatní. V průběhu procesu ale sama zjišťuje, že občas se lidem strašné věci prostě dějí, a to zcela bez důvodu.

Silné momenty, chybějící slova

Jediný výraznější problém snímku je, že Střípky ženy kvůli občasné rozpolcenosti mezi linkou s blížícím se procesem a tou osobní někdy ztrácí na působivosti v obou rovinách. Od smrti dítěte se řeší jak možnost potenciální žaloby, tak rozbíjející se psychika hlavních postav a vztahy mezi nimi. Obojí se sice doplňuje, ale v tak drastickém příběhu jednoho páru chybí více scén z jejich společného soužití, ve kterých by se vzájemně konfrontovali. Nějaký delší dialog, který by šel na dřeň a odhalil nám víc z jejich vztahu, podobně jako tomu bylo na příklad u hádky ve filmu Manželská historie, by ději jen pomohl. Zároveň naopak chybí více okamžiků z výslechových místností, kde by se hledala chladně pravda, bez ohledu na city postav. Celovečerní stopáž samozřejmě není nafukovací, ale dobrou půlhodinu navíc by snímek určitě unesl a jeho hloubce by to v obou případech prospělo.

Některá témata se tu pak jen načnou bez silnějšího vyznění. Třeba Seanův maďarský původ se zmíní jen při opravě pravopisu na náhrobku jejich dítěte. Marthiny židovské kořeny se zase zdůrazní jen v matčině vyprávění o vlastním narození za druhé světové války, které se zdá být v důsledku pro příběh nadbytečné. Stejně tak filmu ubližuje až příliš okatý symbolismus s jablky jako znovuzrozením, který jde proti jinak subtilnímu a objektivnímu snímání děje. 

Přes pár zmíněných výtek se jedná o velmi silný snímek s mnoha intenzivními momenty, co se zaryjí na dlouhou dobu do paměti. Herecké výkony všech představitelů jsou syrové, přesvědčivé a také velmi fyzické. Především oceněná Vanessa Kirby ve své roli dokonale ukazuje zranitelnost a vůli své bolesti odolávat. Hlavní silou Střípků ženy je pak autentický scénář Katy Wéber, který ukazuje v několika scénách utrpení hlavní hrdinky nevídaně sugestivně. Filmů o ztrátě očekávaného dítěte tolik není, a ještě méně jich ukazuje, jak se stupňuje bolest, když blízkým chybí správná slova a neumí nabídnout pomoc.