Polky to chtěj taky: Sexify ukazuje, že ženská sexualita je pořád trochu nepohodlná
Nový seriál z produkce polského Netflixu nevypadá na první pohled bůhvíjak zajímavě. I v prvních kritikách a komentářích se objevují narážky na to, že jde o méně objevnou verzi „Sex education“. Jeho polský původ a zasazení děje do současné Varšavy ovšem milé teenage dramedy o tom, jak se tři studentky rozhodnou vyvinout aplikaci zaměřenou na ženský orgasmus, dává ještě rozměr politický.
Sex je akt moci a také akt politický. V současném Polsku, které řeší zákaz potratů a autonomii ženského těla, tak seriál, jehož hlavní zápletkou je emancipace ani ne pětadvacetiletých hlavních hrdinek, působí docela subverzivním dojmem. Ten posilují drobné detaily, jako jsou všudypřítomné duhové vlajky na studentských kolejích a další nenápadné drobnosti.
Polky to chtěj především
YouTuber Caleb Janssens se ve svojí videorecenzi seriálu rozčiluje nad stopáží a nad celou premisou, která podle něj téma sexu a jeho důležitosti zbytečně glorifikuje a navrch nám předkládá víceméně nesympatické hrdinky, se kterými se divák nemá šanci ztotožnit. A to celé není ani erotické, ani sexy. Právě takové recenze dokazují, jak moc pořád potřebujeme seriály s hrdinkami, které nejsou od toho, aby se staly vašimi nejlepšími kamarádkami ani bezduchými sexuálními objekty, ale aby vás nechaly nahlédnout do světa hledání sebe sama třeba prostřednictvím tématu, jakým je sex.
Ženský sex je téma, které evidentně ještě pořád potřebuje dostávat prostor. A je docela osvěžující, že ho dostal právě v Polsku.
Ano, ženský sex je téma, které evidentně ještě pořád potřebuje dostávat prostor. A je docela osvěžující, že ho dostal právě v Polsku. Děj se točí okolo hlavní hrdinky Natalie, pilné studentky a nerdky, která záhy zjišťuje, že její původní diplomový projekt nemá potenciál vyhrát národní cenu pro mladé start-upy. A tak se společně s kamarádkou Paulinou, studentkou chemie a pasivní mladou ženou, která se neustále utíká zpovídat do kostela, bez většího gusta provozuje sex s přítelem a tak nějak obecně neví co se sebou, pustí do nového projektu – aplikace, která má optimalizovat ženský orgasmus. A do party si shodou seriálových náhod přiberou ještě třetí mladou ženu – jejich sousedku z koleje Moniku, která na rozdíl od nich provozuje sex téměř 24/7 s tím, kdo jí zrovna přijde do rány.
Seriál příjemně pracuje s archetypy hlavních hrdinek, které postupně poznávají samy sebe a hledají si své místo ve světě. Nechybí tu ani generační střety s rodiči a systémem, který představuje škola a její zkostnatělé vedení, které se zuby nehty brání možnostem, které by vyvíjená aplikace mohla přinést: „K čemu to je, a pro koho, to přece nikoho nezajímá?“ ptá se spíše řečnicky člen posudkové komise, před kterou v jedné ze závěrečných scén dívky se svým projektem předstupují. Scéna představuje mnohem víc než jen pitch start-upového nápadu. Jako by tvůrci postavili polské ženy a právo na jejich tělesnost před zákonodárnou komisi, která má rozhodnout o tom, co mají chtít a co pro ně má být důležité – bez ohledu na ně samotné.
A co tradiční hodnoty?
Polská současnost a kontrast tradic se současností patří k těm nejzajímavějším momentům v seriálu. Hrdinky, které vyrostly ve světě, který kladl důraz na „tradiční rodinné hodnoty“ (které ovšem častokrát nejsou funkční a selhávají) se v rámci objevování světa dostávají do situací, kdy musí svoje kořeny, tradice nebo vštěpovaná dogmata aspoň na chvíli zpochybnit a uvědomit si, kam se chtějí v životě posunout a kam patřit.
Coming-of-age linka sebepoznání v kontrastu k dětství, které bez otázek přijímá a neptá se, se soustředí hlavně kolem postavy Pauliny. Ta nenápadně a postupně s čím dál větší intenzitou naráží na okamžiky, se kterými si neví rady: vztah, který je možná spíš přátelstvím než partnerstvím, sice její rodiče schvalují, ale i přesto v rámci katolické výchovy musí s přítelem předstírat, že spolu nebydlí. Sex, o kterém matně tuší, že by jí měl přinášet potěšení, ji s partnerem spíš k smrti nudí, a jediná instituce, kam si dokáže naučeně přijít pro rady, je zděšený zpovědník v kostele.
TV tip: Protivní a vtipní zoomeři
Pokud byste chtěli v nabídce Netflixu sáhnout po současném seriálu s mladými hrdiny z generace Z, kteří nejsou kdovíjak sympatičtí, ale o to víc si je oblíbíte, pak zkuste komediální australskou sérii Why are you like this (Proč jsi taková). Podle jedné ze scenáristek seriálu Naomi Higgins, je největším zjištěním, když je vám dvacet, že „všichni stojí za hovno“, zároveň dodává, že záhy zjistíte, že za hovno stojíte i vy sami. Přesně tenhle typ nihilistického sarkasmu protíná každý ze zhruba dvacetiminutových dílů svižného seriálu, který sleduje životy tří dvacátníků: bisexuální asiatky Mii, její kamarádky Penny, která všechno bere s přehnanou úzkostí a jejich spolubydlícího Austina, gaye a začínající drag queen. Seriálové gagy a zápletky se točí kolem politické korektnosti, cancel culture, sexu, rasismu a dalších témat, která jsou velmi aktuální a to, jak k nim tihle svérázní dvacátníci přistupují, možná dobře vystihuje, jak jsme na konci dne zmatení i my sami tváří v tvář rozdělenému světu roku 2021. Všichni stojíme za hovno, tak proč se tomu nezasmát.
Cesta Pauliny seriálem je modelovým putováním od rodinných tradic, od toho, o čem se doma a vlastně ani nikde jinde nemluví, k vlastní nezávislosti na systému. Ten představuje církev, rodina, škola i její partner. Cesta vede od kostela přes erotický veletrh, od rodinného oběda s naškrobeným límečkem přes queer party po lehce ezoterickou terapii otvírání ženských čaker, která hrdince ve správný okamžik dokáže pomoci víc než jakýkoliv ze seriálových kněží. Paulina je bytostně nerozhodná, bojí se drastických změn a řezů, které jsou krokem do neznáma. Její potácení se mezi jistotou známého, i když nešťastného světa bez možnosti sebenaplnění a nejistotou plnou vzrušení z poznání je tak vlastně nenásilnou metaforou dnešního světa a především konzervativního Polska.
Kult na obrazovce
Nové seriálové zpracování kultovní knihy My děti ze stanice Zoo vzbuzuje u diváků rozpaky a vřelého přijetí se mu dostalo spíše od kritiků. V něčem se mu ale přece jen daří předat původní předlohu současnému mladému publiku, které by se jinak k filmu z 80. let, natož ke knize, nemuselo dostat. Přečtěte si recenzi seriálu My děti ze tanice Zoo.
Co ženy chtějí
Životní příběhy každé ze tří hrdinek jsou s každým dílem zajímavější. Ať už jde o stylizované střípky ze života katolicky vychovávané Pauliny, která stojí ve třiadvaceti letech na prahu důležitého životního rozhodnutí, do kterého jí nutí tlak okolí. O sebevědomou „couru“ Moniku, která se zmítá v rodinných konstelacích svého vlivného otce, ezo mámy a svého bývalého přítele, který pravděpodobně miluje víc peníze jejího otce, než ji. Nebo o ústřední postavu Natalie, jejíž vědecký a cílevědomý přístup ke všem oblastem života selhává v neschopnosti mezilidské komunikace.
Děj plyne tu svižněji, tu mu padá řetěz, ale osm dílů, které první řada nabízí, slupnete jako malinu. A to i přes to, že některé gagy nebo zápletky jsou trošku dětinské a nedotažené. To vše ale kompenzuje svižný střih, solidní scénář, hudba, výprava a herecké výkony. Na konec si tak odnesete milé poselství ženské solidarity tří nepravděpodobných kamarádek, které systému navzdory objevují nejen ženský orgasmus, ale hlavně hledají svoje místo ve světě, který ještě pořád není navržený pro emancipované ženy, ať už chtějí od života cokoli, třeba „jenom“ orgasmus.
