Jak jsem se stala partyzánkou. Působivý dokument o předsudcích historické paměti

Romských režisérek (a ostatně ani režisérů) v Čechách a na Slovensku mnoho nemáme. Vera Lacková ve svém debutu zachytila cestu vlastní odvahy, kterou objevila skrze aktivismus. Odvahu má mít po kom: Její pradědeček Ján Lacko byl slovenský partyzán, a Rom. Za druhé světové války byl vězněný v koncentračním táboře v Dubnici nad Váhom, ženu, matku a čtyři dcery mu za účast v odboji zastřelilo gestapo.

Vera jeho příběh vypráví proto, že Romové jsou dle ní na Slovensku (ostatně jako i v Čechách) v souvislosti s druhou světovou válkou nahlíženi především jako oběti. Vera touží po tom, aby se v širším povědomí usadil také fakt, že patřili i k odboji. Ján Lacko totiž nebyl zdaleka jediným romským partyzánem na Slovensku. Vera v dokumentu zachytila i výstavu na toto téma, kterou sama uspořádala v památníku Slovenského národního povstání. Výpovědní hodnotu určitě má, že ze všech pozvaných slovenských politiků na její zahájení dorazila pouze slovenská prezidentka Zuzana Čaputová.

Pieta nebo tancovačka

Se štábem se Vera vydala i do slovenského Horného Turčeka, kde byla zavražděna rodina jejího praděda. Součástí filmu je scéna, kde starostovi trpělivě vysvětluje, že by ráda pietní akt za oběti zdejšího masakru pojala způsobem, který místní občany neodpudí, ale naopak přiláká (chce nabídnout drobné občerstvení, snaží se vytvořit bezpečný prostor, v němž by místní získali možnost tuto část historie své obce lépe vstřebat). Její pokusy ale narážejí na pasivně agresivní odpor a nepochopení, i když starosta mimo záznam připouští, že rasismus vnímá jako velký problém současnosti.

Místní jsou proti pietnímu aktu i proto, že se v ten samý den koná v obci tancovačka, kde nakonec před kamerou vyjde najevo, že velká část místních význam této piety vůbec nechápe, přesněji nesouhlasí s ní. Akt nakonec oficiálně proběhne, ale jde spíš o přetvářku do médií. Z opilých řečí na tancovačce probublává sdílená nedůvěra vůči Romům. Velmi efektivně se tak Veře daří odkrývat, že rasismus je v lidech zakořeněný skrytě, ale hluboko. Jedná s nimi přitom až neuvěřitelně klidně, asertivně, přitom nekonfliktně, a hlavně beze stopy hořkosti: „Pro ně to je problém i po více než 75 letech. Jde o německý region, kde se usadili karpatští Němci a žijí tam dodnes. Starosta se mě zeptal: A vy si umíte představit, že na místo, kde jsou pochovaní Romové, zavoláte německý zpěvácký sbor?“

Na Romy nejsme zvyklí

Sdílené přesvědčení o Romech, které si tu my, gádžové, předáváme z generace na generaci, říká, že Romové nechtějí pracovat, kradou a žijí z dávek. Vera ve filmu reflektuje důsledek, tedy jak postoj gádžovské majority k Romům do svých vlastních postojů k romské identitě zahrnuli i sami Romové.

„Mnoho Romů se dnes stydí za svou identitu i v důsledku obrazu, který o nich spoluvytvářejí média, v nichž se velmi často objevují romské osady, navíc stále tytéž, a v nich se potom natáčejí stále stejné obrazy. Mnozí Romové potom logicky s tímto do sebe zacykleným obrazem nesouhlasí a neztotožňují se s ním. Někdy to vede k tomu, že se vůči své identitě vymezí. V médiích chybí obraz romské střední třídy. Moje rodina, jak jsem ji zachytila ve filmu, určitě není žádnou výjimkou. Existuje ale velmi málo filmů, které by Romy takto zachycovaly. Ve filmech či seriálech se nestává, že by Romové například hráli obyčejné lidi: nedávno jsem mluvila s romskými herci. Vyprávěli mi, jak je pro ně těžké získat roli, protože většina rolí je napsaná pro bílé. Pokud nějakou dostanou, často hrají kriminálníky či žebráky. Nestává se, že by Romka jen tak hrála třeba zdravotní sestřičku. Režiséři to prý vysvětlují tím, že na to diváci nejsou zvyklí. Jenže stereotypní uvažování o Romech takto stále živíme a potom se ho snadno chopí politici, kteří ho umějí zneužít ve svůj prospěch.“

Vera vystudovala vysokou školu, ke vzdělání ji odmalinka vedla babička, kterou ke vzdělání motivoval zase její otec. Podtitul Veřina debutu zní „Filmový odboj proti zabudnutiu“, což lze chápat dvojsmyslně. Vera nevede svůj boj jen proti zapomenutí faktu, že existovali romští partyzáni. Filmem se jí daří říct například také to, že bojuje i proti zapomnění, že sama je Romkou: „Nijak se to ale nevylučuje s tím, že se cítím být i Slovenkou, že sdílím hodnoty země, ve které žiju. Je to podobné jako u romských partyzánů, kteří se do odboje zapojovali proto, že jim záleželo na tom, aby se v zemi, kde žijí, zachovala demokracie.“ Vera připomíná i to, že bychom dějiny Romů měli přestat vnímat odděleně od dějin Slováků či Čechů.

Romská identita

Dokument mě vedl k uvažování nad tím, jak to s rasismem mám já sama. Co pro mě slovo „Rom“ vlastně znamená? Kladla jsem si otázku, čím se podle mě vlastně Romové od gádžů liší. Díky Veřině filmu jsem si uvědomila, jak těžce se mi o tom mluví, jak ztuha přemýšlím, chci-li vybřednout ze stereotypů. Protože představa o rozdílech mezi gádži a Romy vězí v naší kolektivní paměti hluboko: rasismus neseme v sobě pravděpodobně všichni, jen s ním každý z nás jiným způsobem nakládá. Došlo mi, jaké množství romantických i zavádějících, až toxických představ o Romech ve své mysli mám, ačkoli přitom ale vůbec netuším, jak reálně současní Romové v Čechách žijí, jelikož se s nimi téměř nestýkám.

Když jsem se Very ptala, jak cítí svou romskou identitu, odpověděla, že se za ni nestydí. A že svůj film točila právě i proto, aby ukázala ostatním Romům, že se za své etnikum stydět rozhodně nemusejí. Když jsem si pak představila, že bych sama byla Romkou, asi bych se také, jako Vera, až tolik neptala po rozdílech mezi Romy a gádži (moje zkušenost je totiž založená na mnohem výhodnější situaci – patřím k většině). Vera se nechce ptát, jak se liší gádžové a Romové, prostě proto, že pro ni taková otázka není nijak nosná, jako zástupkyně menšiny se pravděpodobně mnohem víc potřebuje ptát na to, co nás všechny spojuje: Aby mohla sebe i svou dceru svobodně hlásit k vlastní rodinné tradici bez obav, že tím sebe i ji společensky vyčlení.

Z mého gádžovského pohledu se Vera svým filmem snaží říct: „Jsem sice Romka, ale přitom i jedna z vás. Necítím se být součástí menšiny.“ Smutné i děsivé je si uvědomit, že Vera ve svém filmu, co se problematiky umně skrývaného rasismu týče, pravděpodobně narazila na pouhou špičku ledovce. Veselejší už je, že ve své práci pokračuje a kromě filmu o romských věštkyních připravuje i film o inspirativní romské spisovatelce (a shodou okolností své jmenovkyni) Eleně Lackové.