Zapomeňte na Boženu! Spisovatelky a feminismus v české literatuře

Na bájném počátku českých dějin figuruje kromě patriarchy Čecha také několik radikálních feministek: bojovnice Vlasta se svou družinou lovu milovných Amazonek, kněžna hadačka Libuše... A ať už byla dívčí válka jen rafinovanou součástí mládežnického festivalu prvního sexu nebo ostřejší šarvátkou, stabilizovaná kulturní interpretace národních mýtů zní jasně: běda mužům, kterým žena vládne.

Měšťácké devatenácté století navléklo negramotné pohany do antikizujících říz a Libušin obraz ustrnul ve vznešeném věšteckém gestu. Tehdy se také formovala moderní česká literatura, která podobně jako ženy z bájí disciplinovala i ženy ve veřejném prostoru (ergo především ženy-spisovatelky).

Příkladem nejzářnějším se tu stal tzv. druhý život Boženy Němcové. Byl stvořen prototyp spisovatelky-mučednice, obětující se za národ a umění; jeho samozřejmou součástí je pak erotismus, který tento konstrukt obestírá.

Zatímco vedle Boženy Němcové se v 19. století prosadily i další významné autorky, avantgardy 20. století jako by ženám zrovna nepřály. Druhá polovina století pak kromě experimentátorky Věry Linhartové přinesla hlavně autorky, jejichž prózy patřily spíše mezi čtenářsky oblíbené než uměleckou hodnotou trvalé: Jarmilu Loukotkovou a Zdenu Frýbovou.

Ještě hůře se autorkám vedlo v machistickém undergroundu a disentu, kde na ně čekaly spíše pozice opisovaček, pečovatelek a řekněme múz. Na konci normalizace se ale na okrajích oficiálního prostoru pomalu vynořují jména jako Daniela Hodrová nebo Alexandra Berková, za těmito okraji, v exilu, pak třeba Zuzana Brabcová.

V listopadu 1989 čas trhnul oponou, komunisté se rozbíhají do všech politických stran a spisovatelé tak nějak stojí opodál: svědomí národa najednou není potřeba, navíc každý si může psát, co chce, stejně to čím dál méně lidí zajímá. Společenská prestiž literatury upadá, literatura mizí z médií, spisovatelé z veřejného prostoru.

Těžko spekulovat, jestli to souvisí s následujícím: po několika svobodných dekádách si lze současnou literaturu bez autorek představit jen těžko a lze je stále obtížněji nacpat do šuplíku „ženská literatura“. Autorky se rovnocenně objevují nejen v nominacích literárních cen, řada z nich navíc dokáže přemostit svět umělecky ambiciózní prózy směrem k bestsellerům: Alena Mornštajnová, Kateřina Tučková, Petra Soukupová, v letošním roce pak například Pavla Horáková a Anna Cima.

Pěstitelky vět

Při pohledu do dobových přehledových publikací si lze přitom klást otázku: jak se to jen mohlo stát?  Vždyť ženskou literaturu se tak dlouho dařilo nebrat vůbec vážně!

V ceněné publikaci V souřadnicích volnosti – Česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích najdeme nejvíce ženských jmen ve stručné podkapitolce „Feminismus a próza“, kde se setkáme se ironizujícími souslovími jako „pěstitelky tzv. ženského psaní“ apod., zatímco v detailních studiích připadá méně než jedna autorka na deset autorů.

Podobné téma z Číny devadesátých let zachycují Holky ze severu Šeng Kche-i. Obecně si lze těžko vzpomenout na titul, kde by se ženské postavy nepohybovaly v mnoha životních a profesních rolích – od vědkyň ve sci-fi trilogii Problém tří těles Liou Cch‘-sina po řekněme rovnoprávný pár hrdinů ve fantastickém Ishigurově Pohřbeném obru.

Jestliže je základem feminismu ženy přestat odkudkoliv vylučovat, tak literatura tento kulturní zlom dokonale vstřebává a v současnosti se bez různorodých hrdinek neobejde žádné vyprávění, ani sci-fi, ani fantastika. Navíc tu prosím opravdu nezáleží na pohlaví autora. Jak zarmucující je pak pohled na českou mužskou prózu, kde o sexistické stereotypy doslova zakopáváme (jen namátkou: Jáchym Topol Citlivý člověk, Jaroslav Rudiš Český ráj, většina knih Michala Viewegha…).

Jak bude po smrti literárního patriarchátu?

Určují-li autorky hlavní trend současné literatury, znamená to, že feminismus zvítězil? Alespoň v literatuře? Vůbec ne. Dědictvím devadesátek není jen to, že globální oteplování neexistuje (a pokud, tak za něj nikdo nemůže), ale i to, že feminismus je úchylka ošklivých žen. A literatura je vždy reakcí na společenské normy.

Jakkoli feminismus představuje mnoho podob, český veřejný prostor vystačí s následujícím: dnešní stav společnosti je „od přírody“ a veškeré další emancipační kroky představují zhoubné sociální inženýrství, jež nás přivede do záhuby (viz převaha strejcovsky oplzlých reakcí na #metoo kampaň, upozorňující na mechanismy rape culture a s tím související body shaming, až po fanatické popírání pay gap a podobně).

Není náhoda, že pro řadu společenských jevů nemáme ani české ekvivalenty – my je prostě nevnímáme. A v drtivé většině je nevnímají ani české spisovatelky. Česká situace je v jednom základním ohledu příznačně postkomunisticky konzervativní: máme ženskou literaturu, ale nemáme feminismus v literatuře.

České autorky přitom pracují hlavně s ženskými postavami. A převážně se vztahovými patologiemi: chybějící otcové či mužské vzory, alkoholismus, zneužívání, znásilnění, závislosti, hrdinky snášející ústrky způsobované rodinou i dějinami, ženy na okraji společnosti.

Máme nekonečné množství knih o smutku žen. Romány Anny Bolavé, Zuzany Brabcové, Radky Denemarkové, Ireny Douskové, Petry Dvořákové, Lucie Faulerové, Viktorie Hanišové, Daniely Hodrové, Lidmily Kábrtové, Jakuby Katalpy, Aleny Mornštajnové, Jany Šrámkové, Kateřiny Tučkové… jsou romány křivd na ženách.

Jako by v literatuře psané ženami krystalizovala témata nehodící se do společenské diskuze – tedy témata často feministická. Témata, u nichž je u nás problém si přiznat, že intimní a osobní tu souvisí se společenským, například s přijatelností násilí – fyzického, ekonomického i symbolického.

České umělecké próze vládne intimní médium osobní zpovědi, což platí i o drtivé většině knih napsaných ženami. Násilí, zneužívání a další společenské tlaky jsou líčeny v individuálním rozměru mnohdy atypických vypravěček, navíc často (umělecky) tajnosnubně jen naznačovány. Příběhy ano, ale hlavně žádná ideologie – tedy hlavně ne ta feministická.

Pokud se v českém prostředí objeví autorka tematizující feministickou agendu přímočaře, jde o velkou vzácnost. Naposled se tak stalo v románu Petry Hůlové Stručné dějiny hnutí. Společenská perspektiva vyprávění ale posloužila dystopickému varování, abychom to s feminismem nepřeháněli – autorka tak paradoxně dostála českému myšlenkovému obzoru zadního dvorku civilizovaného světa. Stejně lze hodnotit nedávný text Bianky Bellové Proč nejsem feministkou – jako vězenkyně se stockholmským syndromem přispěchaly pánovi poděkovat, jak pěknou jim zařídil klícku.

Ženy v literatuře zkrátka nejsou zárukou feministické agendy. Jako ženy proti ní navíc mohou vystupovat daleko agresivněji než muži-spisovatelé. Přesto lze doufat, že až budou všechny ty ženské křivdy a smutky tvořit opravdu obří hromadu textů, třeba někoho napadne, že to není o jednotlivých hrdinkách, ale o všech ženách.

Autorem titulního obrazu je Pavel Brázda, "Ve městě", inkoustový tisk na plátně (2007-2015).