Adam Kašpar. Od astronomických úkazů po srdce velehor

Za Adamem Kašparem jedu do Svitav. Z Prahy se odstěhoval a vrátit se nehodlá. Pětadvacetiletý umělec má kolem sebe navzdory nízkému věku auru klasika. Nejenže je jeho doménou realistická krajinomalba, ale jako rozervaný umělec s barvou za nehty i působí.

K pozérství to má ale daleko. V ateliéru v provlhlé staré vile uprostřed nevábné periferie vznikají rozměrná plátna plná skal, kamenů, terénních zlomů a lesů a můžete vzít jed na to, že každý ten pohled si Kašpar desítky hodin osahával v plenéru. A to nejen v Jeseníkách nebo na Vysočině, ale i na Islandu nebo ve Skotsku.

Jaký typ spolupráce?

Půjde o vědeckou ilustraci. Už dlouho mě zajímá spojení umění a přírodních věd. Dřív byla tahle dvě odvětví spojená mnohem úžeji. A oběma to prospívalo. Třeba takový Turner. Tvořil v britské Royal Academy společně s vědci a mohl chodit na přednášky Williama Herschela, vynikajícího britského astronoma. Způsob, jakým Turner maluje světlo a slunce, může být docela dobře ovlivněný tím, co o tom slyšel.

Celý žánr vědecké ilustrace, ten vysoký, nádherný obor, už dnes neexistuje v takovém bohatství jako v 19. století. Úrovně, na jaké jsou knihy z tohohle období ilustrované, dneska nedosahuje skoro nikdo ani na Akademii.

Ke krajině a přírodě tě to táhlo od dětství. Byla to cesta samotáře, anebo jsi čundroval, objevoval přírodu v kolektivu?

Jezdil jsem se zálesáky a na tábory, ale jinak jsem byl vždycky samotář. Koníčky, co mi zůstaly z dětství, mě baví pořád. Nemám potřebu hledat lidi se stejnými zálibami, mně to úplně stačí a naplňuje samo.

Kdy byl ten první moment, kdy jsi přišel na to, že se dobře vyjadřuješ kresbou?

Bylo to tam odjakživa, ale třeba na základce jsem si ještě myslel, že se budu věnovat přírodním vědám. Jezdil jsem do přírody třeba s ornitology. Postupně mi došlo, že ať už mě venku zajímá cokoliv, tak to pak kreslím. A že to kreslím dobře. A že to je možná to, co mě baví nejvíc. Pak jsem šel do Jihlavy na střední grafickou, namaloval svůj první olej a prolomilo se to.

Neměl jsi někdy nějaký úkrok, třeba k portrétu?

To mi říkal Martin Mainer: „Udělej úkrok.“ Viděl, že si jdu svou cestou úplně umanutě. „Je to jako v šermu. Udělej úkrok, tím zmateš protivníka.“ A já to nikdy neudělal, protože nevím, kam bych šel. Pro něj to je vlastně přirozené – každé dva tři roky kompletně změní směr a začne něco nového. Myslím ale, že platí, že něčí slabost je zároveň jeho síla. To, že jsem tak tvrdohlavý a zarputilý, mi umožňuje dělat věci tak, jak je dělám. Bez toho bych se nedostal tak hluboko.

Přestože jsi realista, občas maluješ to, co není. Horu z místa, ze kterého ve skutečnosti není vidět, Barrandovskou skálu bez Barrandovského mostu. Co za tím je?

Malířství je pro mě proces studia věci, kterou zobrazuji, a to je jeden z důvodů, proč mě baví strávit spoustu hodin malováním skalního výchozu – protože po té době začínám rozumět věcem, které jsem tam napoprvé nechápal, nebo ani neviděl.

Když jsem stál před tou Barrandovskou skálou – která je mimochodem odtěžená, a tedy taky uměle vytvořená –, ten dálniční most jsem tam nenamaloval prostě proto, že mě nezajímal. Neměl jsem důvod věnovat mu čas a energii, protože jsem ho nechtěl studovat a dozvídat se o něm. Obecně se snažím v krajině zachycovat to, co je „věčné“. Baví mě obraz, na kterém není poznat, jestli je to krajina dneška, nebo doby před deseti tisíci lety.

Hodně známé jsou tvoje obrazy s fotorealistickým zpodobením tlejícího lesa. Nedivila bych se, kdybys mockrát slyšel, že jsi nový Julius Mařák. Proč les? A proč ten umírající, rozpadající se, nemajestátní?

Podle mě je umírající les naopak hodně majestátní. Ale začnu tím Mařákem. On je pro mě osobně strašně důležitý – jeho Šumavský prales v bouři je jeden z nejzásadnějších obrazů, co jsem kdy v životě viděl. Jasně, že lidi Mařák napadne. Ti zasvěcenější ještě jmenují ruského malíře Šiškina. Protože nebylo moc dalších dobrých malířů plně se věnujících lesu jako takovému.

V umění je překvapivě málo zpodobení lesních interiérů. Mně u lesů zajímají ty přirozené, tlející i rašící. Přijde mi smutné, že většina lidí u nás vlastně ani neví, jak by příroda vypadala, kdybychom do ní nezasahovali. Potkal jsem jednou v terénu lidi, co se vraceli z beskydského pralesa a byli zklamaní, že tam nenašli liány.

Řekls: „Když je krajina sama o sobě, zní tam jen voda, vítr, ticho. Jakmile je v ní člověk, už tam někdo žvaní, honí se tam jeho myšlenky. To na svých obrazech nechci.“ Přesto tvoje obrazy působí jaksi zabydleně, člověk si velmi dobře uvědomuje pozorovatele, tedy tebe. Obtiskuješ se tam vědomě?

To se prostě děje, ať člověk chce, nebo ne. Každý tah štětcem je výplodem mého vědomí a obraz lesa nakonec vlastně není vyobrazením nějaké absolutní reality – je to obraz mého snu o lese. Člověk-pozorovatel tam je vždy.

Já vždycky tvrdil, že na svých obrazech nechci příběhy. Což byla pravda jen do té doby, co jsem se začal věnovat geologii. Protože tam příběhy jsou, ale jiné. O vrásách a žílách a zlomech a velehorách.

Připadá mi zajímavé, jak se díváš do hloubky. Vlastně jako by to nebyla krajinomalba, ale spíš taková hlubokomalba.

Taková ponorná malba, že jo? Začal jsem klasickou krajinomalbou, ovlivněnou romantismem devatenáctého století i renesancí. A mezitím, pod vlivem vnitřních i vnějších okolností, jsem se začal zajímat o geologii. Řekl jsem si – pořád tu kloužu po povrchu té krajiny, a přitom nevím, co je pod tím. Co to všechno buduje? Co to všechno staví?

Jsem nakloněný vnímat zemi jako živoucí bytost, která má tělo a tvar a anatomii, a tu právě zkoumá geologie. Vypráví epos o stvoření světa a je to monumentální a poetické a krásné. Když si čtu ve skalách a v geomorfologii krajiny, myslím na to, čím vším tenhle kousek země prošel. A často to jsou úplně neuvěřitelné věci. Ve Skotsku jsem chodil kolem skal a bral do ruky kameny, nad kterými se třikrát vyvrásnily velehory. Všechno je tam uloženo v podobě struktur, které hledám a maluju.

Takže ti nestačí to vidět, potřebuješ i rozumět.

Je to stejné, jako bych byl figurativní malíř a maloval lidské tělo. V okamžiku, kdy mu nerozumím, tak si ani nevšimnu, když namaluju něco špatně. Zato když tu anatomii znám, nemusím malovat ruku tak, jak ji vidím. Díky znalosti šlach a svalů mám svobodu ji namalovat pravdivě a tak, jak právě chci.

Na čem pracuješ teď?

Dokončuji dvě výstavy. Ta první bude v Tišnově u Brna a bude mít jméno Klenbou – Brázdou, podle dvou velkých geologických struktur, které se právě tam potkávají. Na druhé výstavě, v Olomouci, vystavuju období, kdy jsem trochu odpočíval od vší té geologie a udělal jsem si sérii sněhů na Šumavě. Na chvíli jsem se vrátil k prosté radosti z barvy, k radosti z malířství. Vlastně jsem se vrátil na začátek.

Rozhovor byl poprvé publikován v aktuálním čísle časopisu Finmag.