Eva Navrátilová je již třetí rok ředitelkou festivalu Academia Film Olomouc (AFO), který si vybudoval mezinárodní renomé. Jako historicky první žena na pozici obstála, i když ji hned na začátku čekala výzva uspořádat festival po vynucené covidové pauze. Když poslední den v kinosále plakala, byly to po dlouhých letech poprvé slzy dojetí a štěstí. Povídaly jsme si o prolínání ženské síly a zranitelnosti i o tom, proč ani věda někdy nedokáže zázraky.
Jak se cítíte s blížícím se začátkem festivalu?
Množství vypité kávy a sprostých slov exponenciálně roste. Taky spánek je trochu problematický. Pro celý tým je well-being docela velké téma. Jsou to pro nás extrémně náročné měsíce, ale učíme se myslet na to, že ne všechno musí být úplně dokonalé.
Vy jste pracovala v organizačním týmu AFO už jako studentka. Která pozice vás bavila natolik, že byste se k ní klidně vrátila?
Určitě vedoucí komunikace festivalu, to byly skvělé roky. Je to práce, která je mi nejbližší, protože kombinuje kreativitu s produkčními výzvami. I moje současná pozice ředitelky má své velké klady, navíc se prolíná úplně celým festivalovým děním. Přesto nejvíce oceňuju fantastické lidi kolem sebe a vlastně ani nezáleží na tom, co tady konkrétně dělám. Ta skoro magická atmosféra se ani po letech nezměnila a je také důvodem, proč se na festivalu cítíme dobře my i naši hosté.
Prsa, děloha a spol.
Je důležité, jakým způsobem spolu komunikujete?
Moc důležité. Protože jakým způsobem mluvím se svými lidmi já, tak potom oni mluví se svými podřízenými a oni zase s dobrovolníky. Ta konzistentnost komunikace se otiskuje na akci samotné. Způsob, jakým se k sobě navzájem chováme, je součástí té jedinečné atmosféry. I jedním z důvodů, proč se k nám hosté rádi vracejí, navíc se akce odehrává v nádherných historických kulisách Olomouce. Vědecký svět je dost soutěživý a lpí na exaktních věcech, ale i vědci jsou jenom lidé. Když vědu popularizujeme, otevíráme tady prostor, kde se každý může zeptat na cokoliv bez obav, že ho bude někdo soudit.
Jak těžké bylo pro vás získat na nové pozici respekt mužů, třeba profesně či společensky výše postavených?
V průběhu toho prvního roku jsem se opravdu setkávala s docela nevhodnými poznámkami. Například mi jeden významný člen akademické obce sdělil, že pan rektor je gynekolog a že při jednání s ním mám využít své ženské zbraně. Taky nás s kolegyněmi na jedné akci oslovovali koťátka nebo mě při oficiální příležitosti představil někdo jako „naši krásnou paní ředitelku“. To mě úplně fascinovalo. Neumím si představit, že by muže na mém místě někdo představil jako našeho krásného pana ředitele. Naštěstí už se podobné věci dějí jen zřídka.
Jaké je téma letošního ročníku AFO?
Paměť. Rozhodli jsme se pro toto téma i kvůli tomu, jak velkou škálu možných perspektiv nabízí. Od vzpomínek na dětství po technologické možnosti uchovávání dat. Od paměťových modulů po neurologické výzkumy. Já sama si nepamatuju, co jsem měla včera k obědu, ale některé situace ze života si vybavím úplně detailně. Paměť je fascinující v tom, jak funguje.
Je něco, na co byste ve svém životě raději zapomněla?
Asi míříte k té mojí osobní stránce. Čím jsem si prošla jako žena toužící po vlastním dítěti. Jsem vděčná, že můj mozek některé okamžiky vytěsnil, ale zároveň mi v paměti zůstaly ty zásadní věci. Třeba vzpomínka na první samovolný potrat. Moje gynekoložka to okomentovala slovy: Jé, to je super! Aspoň víme, že to jde. Já jsem vůbec nechápala, proč mně místo nějaké empatie vnucuje ten radostný pohled, proč bych měla brát potrat pozitivně?
Kolik těch potratů jste potom ještě zažila?
V dalších letech jsem měla v břiše dalších dvanáct zárodků života a se všemi jsem se musela rozloučit.
Všechna těhotenství byla přirozená, nebo jste podstoupila i umělé oplodnění?
Prošla jsem dvěma cykly IVF. Na ten první nevydařený embryotransfer si taky pamatuju zřetelně. Já jsem na to hrozně sázela, bylo to pro mě jako světlo na konci tunelu. Už jsem po letech marných pokusů znala svou diagnózu a věděla jsem, že to přirozenou cestou nepůjde. Takže jsem si říkala, že využijeme postupy moderní reprodukční medicíny, a viděla jsem v tom řešení. A pak bylo těžké pochopit, proč i to selhalo.
Věřila jste, že se to určitě povede?
Když se na to období dívám zpětně, vidím, že jsem vlastně nežila přítomností, ale upínala jsem se jen na to, co bude. Každý projekt v práci jsem brala jako poslední, protože jsem věřila, že teď už to určitě vyjde. Bylo to dost vyčerpávající, navíc jsem byla v převážně ženském kolektivu. Kolegyně se vdávaly a odcházely na mateřskou a některé se vracely po dvou dětech a já jsem byla pořád na stejném místě.
Eva Navrátilová (*1986) vystudovala magisterský obor Teorie a dějiny dramatických umění na UP Olomouc. Již během svých studií začala pracovat na AFO, pracovala také pro filozofickou i pedagogickou fakultu, občanské sdružení Pastiche Filmz, Letní filmovou školu, festivaly Cinepur Choice, Anifest a PAF, kde rok působila v roli ředitelky.
V roce 2013 přesunula své pracovní aktivity do Brna na oddělení komunikace jedné z fakult Masarykovy univerzity a sedm let působila v marketingovém oddělení VIDA! science centra, mimo hlavní pracovní poměr pak spolupracovala třeba s distribuční společností Aerofilms nebo s Českou asociací science center. Od roku 2022 je ředitelkou AFO.
Jak dlouhé bylo to období, kdy jste se s manželem intenzivně snažili o dítě?
Asi šest let. Půl roku po svatbě v roce 2015 jsem vysadila antikoncepci a nechali jsme tomu zcela volný průběh. Asi po roce jsem zkoušela přidat vitaminy a speciální cvičení, nějak tomu otěhotnění pomoci. To se nakonec podařilo, ale skončilo to dvěma samovolnými potraty. Později při podrobnějším vyšetření zjistili, že mám funkční jen jeden vaječník, ještě polycystický, a bohužel mi diagnostikovali endometriózu. To vše jsem se dozvěděla až na prahu třicítky, do té doby jsem o tom neměla tušení. Podstoupila jsem gynekologickou operaci a pak od roku 2017 jsme začali řešit umělé oplodnění. Jak jsme nastoupili do neúspěšného kolotoče IVF, podstupovala jsem další a další vyšetření. Na genetických testech se ukázalo, že jsem nositelkou mutace genu BRCA 2. Což znamená, že je u mě vysoká pravděpodobnost výskytu rakoviny vaječníků nebo prsu. V roce 2021 jsme se rozhodli, že už v IVF nebudeme pokračovat, protože by to kvůli obrovským dávkám hormonů mohlo být kontraproduktivní.
Jaký dopad to všechno mělo na vaši rodinu a přátele?
Samozřejmě velký. Při IVF se z vaší chuti počít potomky stane tak trochu věc veřejná. Už to není o tom, že si užijete hezký romantický víkend na chalupě, ze kterého vznikne dítě. Všechno má pevné termíny, užívání léků, píchání injekcí. Pamatuju si, že jsem o každém dalším pokusu říkala méně a méně lidem. Protože jedna věc je tu špatnou zprávu zpracovat v sobě a druhá sdělit ji ostatním. A já jsem strašně bojovala s tím, že je neustále zklamávám. Že nejsem dobrá snacha, protože nepřináším ta vnoučata. Že nejsem moc dobrá dcera a samozřejmě vůbec nejsem dobrá manželka.
Vyhledala jste pomoc nějakého terapeuta, psychologa?
Nakonec ano, ale asi až po devátém potratu. Někdy v době, kdy jsem se dozvěděla, že mám gen BRCA 2. Mám jako holka z Moravy takový ten pocit, že musím všechno zvládnout sama, že mě nic nemůže srazit na kolena. A tak jsem to i dlouhou dobu brala a snažila jsem se nic si nepřipouštět. Ale až na těch terapiích jsem se naučila, jak zpracovat všechny ty neúspěšné pokusy, jak si je dovolit oplakat a nějak uzavřít. A jak se vyrovnat s tím, že svému muži, kterého miluju a který má krásný vztah k dětem, nemůžu vlastní dítě dát. Pocit, že ostatní lidi jen zklamávám a že je to všechno moje vina, jsem nedokázala zpracovat hodně dlouho. I když ty pocity byly úplně iracionální.
Zkoušela jste nějaké podpůrné komunity, kde byste mohla své pocity otevřeně sdílet?
Občas jsem skončila na nějakém diskusním fóru na Modrém koníkovi nebo na Mimibazaru, ale ty názory druhých mi nedělaly moc dobře. Jsem exaktně založená, ateistka, mám stoprocentní důvěru v západní medicínu, a navíc si buduju přátelské vztahy jen velmi pozvolna. Takže jsem šla spíše za svými blízkými kamarády. Přiznávám, že s nimi jsem vyzkoušela i docela bizarní ezo věci, které jsou mi vzdálené. Měla jsem pocit, že musím mít odškrtnutá všechna políčka, že jsem vyzkoušela opravdu všechno, abych se obhájila sama před sebou.
59. ročník Mezinárodního filmového festivalu populárně-vědeckých filmů AFO se koná v Olomouci ve dnech 23.–28. dubna. Nabízí filmy, přednášky, workshopy, koncerty a hlavně VĚDU.
Kdy jste se rozhodla, že je konec, že to necháte být?
Myslím, že to nebyl nějaký konkrétní moment. Měla jsem zajímavou práci se skvělými lidmi, ale najednou se tu otevřel větší prostor budovat kariéru. Začala jsem uvažovat, co dál se svým životem. Přestěhovali jsme se s manželem zpět do Olomouce, pořídili jsme si dům. Našla jsem nabídku na skvělou práci, o které jsem byla přesvědčená, že mám pro ni maximální kvalifikaci a že je to dream job přesně pro mě. Do finále výběrového řízení jsme postoupily dvě ženy. A pak mi do očí řekli, že vybrali tu druhou uchazečku, protože je starší a má usazené rodinné zázemí. Tohle byl pro mě jeden z nejhorších momentů vůbec.
Takže vás diskriminovali za to, že nemáte děti?
Úplně mě to paralyzovalo. Soudili mě za to, že nemám děti, a mně to přišlo tak strašně nefér! Já jsem řadu let dělala úplně všechno pro to, abych je mohla mít. S každou bolestí, s každým loučením s nenarozeným dítětem jsem se nakonec dokázala nějak srovnat, nějak to zpracovat. Ale teď jsem se cítila jako troska bez budoucnosti. Vypadalo to, že nemůžu mít ani vysněné děti, ani vysněnou práci. Už jsem se tomu nechtěla znovu vystavovat, předstupovat při hledání práce před nějaké komise a vysvětlovat, proč je mi přes třicet a nemám děti. Rozhodla jsem se pracovat jen na vlastních projektech. A pak přišel skutečný bod zlomu.
AFO?
Ano. Bývalý ředitel festivalu vyhrál konkurz na ředitele muzea a já jsem se v roce 2022 stala novou ředitelkou AFO. A musím vzdát hold univerzitě, protože tady při konkurzu vůbec nikdo neřešil, jestli mám, či nemám děti. Nastoupila jsem do funkce pár měsíců před prvním postcovidovým ročníkem a poslední den festivalu končil na moje narozeniny. Kolegové mi v kině Metropol připravili jako překvapení video z festivalu, které pro mě natočili a které bylo plné velmi krásných vzkazů. Já jsem tam seděla a usedavě plakala. A zároveň jsem si uvědomila, že po velmi dlouhé době ve svůj narozeninový den nebrečím kvůli tomu, co nemám, ale jsem strašně vděčná za to, co mám.
Co bylo tenkrát tématem festivalu?
Byla to naděje. Myslím, že jsem prošla tím festivalem skoro jako nějakým léčivým procesem a strašně mi to pomohlo. V tom našem mladém kolektivu je navíc normální slyšet, že někdo děti vůbec mít nechce. Došlo mi, že život je krásný a můžu ho smysluplně naplnit jiným způsobem.
Takže vlastní dítě je teď pro vás uzavřená kapitola?
Občas máme s manželem tendenci bavit se o tom, jestli je to teda fakt konec, nebo ještě něco přijde. Máme dům s pokoji, které měly být pro naše děti. Téma adopce pořád visí ve vzduchu, ale máme k tomu velký respekt. A i když byla většina nevyžádaných rad z okolí spíše zraňující a otravná, jednu jsme nakonec poslechli. Loni jsme si adoptovali psa, což nám opravdu moc prospělo. Je pro nás neuvěřitelnou terapií a taky tématem hovoru. Když přátelé povídají o dětech, já jim vyprávím o našem psovi.
Takže už se neptáte, proč zrovna vy nemůžete mít děti?
Ptala jsem se na to vyhlášeného specialisty na klinice v Praze. Čekala jsem, že mě konečně vyvede z té slepé uličky, ale on mi odpověděl: Já to fakt nevím. Změňte práci, pořiďte si psa a nechte to být. Tak jsem ho poslechla.
AFO je náš oblíbený festival, a tak jsme rádi, že je Heroine jeho mediálním partnerem. Těšíme se, že se s vámi v Olomouci uvidíme. V kině, na přednášce nebo na debatě v rámci Heroine Live. Bude samozřejmě o vědě.
I když 70 procent mužů by zůstalo doma s dítětem aspoň část rodičovské dovolené, kvůli pay gapu je rodičovství „problémem“ především pro ženy. Hlavně jim se přeruší nebo přibrzdí pracovní dráha. Ve vědě pak může dlouhá rodičovská znamenat konec kariéry. Ilona Kleníková se bude hostek/hostů ptát, čemu ženy čelí ve vědě, proč je to problém pro nás všechny a co ještě jako společnost musíme narovnat.
Julie Dobrovolná
Vystudovala všeobecné lékařství na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně, v roce 2020 byla jmenována profesorkou v oboru patofyziologie. Ve výzkumu se zaměřuje především na fyziologii a patofyziologii stresu a adaptace a na různé technologie měření stresu, včetně vývoje nových.
Martin Fafejta
Sociolog a pedagog, který působí na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Zabývá se genderem a sexualitou a mimo jiné zkoumá, jak jsou tyto kategorie historicky proměnlivé a sociálně konstruované.
Marcela Linková
Od roku 2001 vede Národní kontaktní centrum – gender a věda Sociologického ústavu AV ČR. Ve své práci se zaměřuje na sociologii genderových organizací, proměny systému výzkumu a vývoje a hodnocení vědecké práce z genderové perspektivy.
Debata se koná v sobotu 27. dubna od 14.00 v Divadelním sále na Konviktu.
Heroine je mediálním partnerem 59. ročníku Mezinárodního festivalu populárně-vědeckých filmů AFO.