Na škole ji šikanovali, teď vede mise a pracuje s NASA. Má silná stránka je empatie, říká „Žena z Marsu“

Kolik žen je v prostředí, ve kterém se již od studií pohybujete?

Moc ne. Když jsem začínala, byla jsem jedinou ženou. Za ty roky se to trochu zlepšilo, ve výzkumu nebo na expedicích v extrémním prostředí ale stále bývám jediná nebo jedna z mála. Učím na Mezinárodní vesmírné univerzitě, a když jsem před devíti lety začínala, považovali jsme za velký úspěch, že na škole studuje třicet procent žen. Dnes už je to padesát na padesát.

Co vedlo k nárůstu počtu studentek?

Zlepšují se podmínky. Dříve na škole docházelo k problémům, diskriminaci nebo obtěžování. Začalo se o tom ale mluvit a univerzita zavedla pravidla, aby se studentky cítily lépe. Pomáhá také, že se více žen na škole udrží. Důležitou roli hraje i popularizace. Když vidíte, že se ženy v technických nebo vesmírných oborech běžně pohybují, řeknete si, proč byste to nemohla taky zkusit.

Jak je vám v mužském světě?

Na začátku to bylo hodně náročné. Mám za sebou dost nepříjemných zkušeností. Zažila jsem diskriminaci, zneužívání. Nebrali mě jako plnohodnotného člena týmu a vždycky jsem musela být lepší než ostatní a dokazovat, že na to mám. Když vybírali lidi na expedice, dávali přednost mým kolegům, a když jsem se na expedice dostala, ne vždy se se ke mně chovali dobře, utahovali si ze mě. Musela jsem si vyvinout strategii, jak v tom systému fungovat.

Někdy se stereotypně říká, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Jsou to opravdu tak odlišné světy?

Na Slovensku o mně vyšla kniha Žena z Marsu (směje se). Nejvíc se mi vždycky osvědčil smíšený kolektiv. Učili jsme se jeden od druhého a šlo to bez boje.

Vedete týmy v extrémních podmínkách. Používáte jako lídryně přístupy, které nejsou nutně spojovány s vůdcovstvím? Může být někdy při vedení týmu výhodou, že jste žena?

Mou nejsilnější stránkou při vedení je empatie. Deset let mi ostatní dávali najevo, že je to slabina. S každou misí se mi ale potvrzovalo, že empatie je klíčová k úspěchu. Líp jsme si s týmem rozuměli a snáz se nám dařilo překonávat problémy, a tím pádem přežít. Proto jsem svou citlivost a otevřenost začala považovat za silné stránky a naučila se je správně používat. Někdy je dobré umět ukázat, že dokážete být také dominantní. Nicméně k tomu, abyste něčeho dosáhla, nemusíte jít cestou síly.

Jak reálné je pro Slovenku splnit si svůj sen, tedy podívat se do vesmíru?

Je to velmi těžké. Slovensko je přidruženým členem Evropské kosmické agentury a do budoucna by se mohlo ucházet o vyslání vlastního astronauta. Muselo by ale investovat spoustu peněz a v tomto ohledu je naděje malá. Možná bych měla větší šanci, kdybych získala americké občanství. Pak jsou tu komerční lety, které umožňují podívat se na pár minut do vesmíru. Ráda bych si to vyzkoušela. Jako vědkyni mě víc zajímá výzkum. Ale jdu za tím od osmi let a věřím, že za pokus to stojí. I kdyby to nevyšlo, ta cesta je neskutečně obohacující. Spoustu jsem se toho naučila, potkala úžasné lidi po celém světě. Naděje není velká, vím ale, že jsem pro to něco udělala, a svou prací také třeba pootevřu dveře dalším uchazečům ze Slovenska.

Co jste pro svůj sen musela obětovat?

Svoje teenagerské a studentské roky. Od patnácti let jsem pracovala a spořila si na studium. Když jsem studovala v Londýně, měla jsem k tomu tři práce, abych se uživila. Taky jsem se pořád učila, abych měla dobré známky a možnost získat stipendium. Když jsem studovala na Caltechu, na nejlepší škole v tomto oboru na světě, začala jsem do toho už spolupracovat s NASA. A potom jsem si vybírala samé náročné výzkumné projekty, takže to bylo neustálé žádání o granty a shánění peněz. Na koníčky nebo přátele jsem neměla moc času. Každou minutu jsem věnovala práci nebo studiu. V posledních letech se to ale zlepšuje a dokážu si práci zorganizovat tak, abych přežila, mohla se věnovat výzkumu, zároveň ale měla víc času pro sebe a své blízké.

Jde vaše práce dohromady s partnerským a rodinným životem?

V minulosti se ukázalo, že ne všichni muži zvládnou můj úspěch a ambice a dokážou mi být oporou. Situace se ale mění a teď už je to lepší. Mluví se víc o tom, že není slabina, když je muž citlivý, a že to ženy oceňují. Muži se učí dát svoje ego stranou, chovají se k ženám jinak a vztahům to prospívá.

Vidíte na vašich expedicích bezprostřední dopady klimatické změny?

Bohužel ano. V rámci výzkumu Astro Koruna Země zlézáme nejvyšší vrcholy světa a například na Kilimandžáru jsme svědky, jak mizí ledovce. Dopady na okolí jsou nezměrné. Místní obyvatelé přicházejí o zdroje pitné vody, následkem bude migrace lidí i živočichů. Tyto změny zaznamenáváme po celém světě a nedochází k nim během desetiletí, ale rozdíly vidíme rok od roku.

Bude stále těžší přežít?

Říkají mi „extremofilka“. Zkoumám život v krajních podmínkách, což znamená, že se často dostávám do extrémních prostředí a dokážu tam fungovat. Umíme se adaptovat. Měli bychom se ale snažit zachovat planetu alespoň ve stavu, v jakém ji máme teď. Dokážeme se sice přizpůsobit, není to ale lehké ani pohodlné.

Pociťujete takzvanou „environmentální úzkost“?

O životní prostředí se zajímám od dětství. Už jako teenager jsem burcovala svou rodinu, abychom recyklovali, neplýtvali a nenakupovali zbytečnosti. Cítila jsem obavy o budoucnost. Na druhou stranu jako bioložka vím, že život si vždycky najde cestu. Někteří živočichové nepřežijí, jiní se adaptují a evolucí možná vznikne úplně nový život. Jako lidi to nebudeme mít jednoduché, obávám se o budoucí generace. Současný způsob života není udržitelný, zároveň ale není ještě úplně pozdě, pokud se budeme snažit opravdu všichni.

Máte v USA lepší podmínky pro život než na Slovensku?

Žiji jednou nohou v USA a druhou na Slovensku, všechno má své dobré i zlé. V USA mám více možností a můžu lépe realizovat výzkum. Život je tu ale obtížnější. Pokud neplatíte neskutečně drahé zdravotní pojištění, nedostává se vám zdravotní péče. Kvůli životnímu prostředí nechci používat auto, bez auta je ale doprava mnohem náročnější i dražší. V tomhle ohledu je to na Slovensku lepší. Na druhou stranu je to těžší pro vědce a také mě znepokojuje současná politická situace.

Dáváte si jeden extrémní cíl za druhým. Co vás žene vpřed?

Zvědavost a chuť zkoušet nové věci. Žijeme jen jednou a chci žít naplno. Vymyslím si plán A, jako třeba podívat se do vesmíru nebo vylézt Mount Everest. Vždycky mám ale i plán B, kdyby to nevyšlo. Nejdůležitější pro mě není samotný cíl, ale cesta k němu – něco se na ní naučit, poznat nové lidi. Velkou motivací jsou pro mě mladí lidé. Věnuji se popularizaci vědy, ukazuji jim, co je možné, a to mě pohání pokračovat.