Bolest, intimita i přijetí v bezpečí: Jak může fungovat očista těla i duše v kouřové sauně

Pro estonskou režisérku Annu Hints jsou Sestry z kouřové sauny celovečerním debutem. Předtím natočila několik krátkometrážních titulů. Její předchozí tvorba se obrací k tematice lidského neporozumění, bolavých mezilidských vztahů, kulturní paměti i problematickému pojetí tradice, z jejíchž motivů čerpá a zároveň je nahlíží kriticky. V těchto motivech režisérka pokračuje i zde.

V centru dění snímku stojí dřevěná kouřová sauna a především její návštěvnice. Nevíme, jaké mají povolání ani kolik jim je let. Zřídkakdy jim vidíme do tváře. V prostředí houstnoucí páry se odhalují nejen fyzicky, ale především psychicky. Sdílejí svou křehkost, zranitelnost a bolestivé životní zážitky. Komunita a kouřová sauna (která je mimochodem na seznamu nehmotného dědictví UNESCO) pro ně tak tvoří takřka očistné místo, kde sdílejí své nejhlubší pocity a nacházejí pochopení.

Tomu pomáhá i kamera: v záběrech téměř nikdy není žádná z žen sama, vždy vidíme alespoň část těla ostatních. Díky stylu snímání, které volbou úhlů a svou blízkostí ženská těla až abstrahuje, vytváří celkový dojem silného společenství, a vyřčené příhody a příběhy se tak publiku zarývají ještě více pod kůži. Cítíme, jako bychom se v uzavřené a vroucí místnosti ocitli s nimi. Z detailních záběrů sálá pot a horko, jež vytváří tělesný prožitek, kde cítíme každý pohyb ženských těl, ke kterým byl osud nemilosrdný.

Odvaha protagonistek otevřít se a sdílet svůj intimní prostor je nevídaná. Snímek se nesnaží vyprávět souvislý příběh, vlastně ani není důležité, kdo co zrovna vypráví. Jde o niterné zachycení probíhajících dialogů a neopakovatelné atmosféry, kterou prostředí s rituálním a lehce mystickým nádechem nabízí. Celkově totiž vytváří mozaiku dlouhodobě trvajících a nereflektovaných problémů, kterým čelí řada žen.

Díky zvolené struktuře se však v množství témat neutopíme. Nejde o to, problémy komplexně pokrýt, hledat jejich příčiny či východiska. Snímek je skutečným ekvivalentem terapeutické zpovědi, po které skrze budované sdílení a horoucí sauně přichází očista. Jde o to, své traumatické zážitky smýt a uvědomit si vlastní sílu. Uvědomit si, že tělo není jen skořápka, do které lze bez následků bušit a čekat, co ještě vydrží. Přijmout sebe samého či samotnou je kolikrát totiž to nejtěžší.

Filmem po celou dobu prostupuje téma mateřství i proměn ženství napříč generacemi. Jeden z úvodních záběrů ukazuje kojící ženu, jedna ze sester je těhotná. Konverzace reflektují problémy žen minulých generací, jež byly ze stran surových manželů ponižovány a neměly práva rozhodovat o svých dětech ani o sobě. V jedné části je probírán i problematický vztah s matkou, která chtěla dceři fyzicky ublížit. Když pak v závěrečné fázi přijdou rozmluvy o smrti a interrupci, cítíme tíhu nadcházejících matek, zda chtějí s rizikem života plného utrpení potomstvo na svět vůbec přivést.

Přes tíhu a temnotu osudů snímek není bezvýchodným dílem. Naopak, zprostředkovává neochvějnou sílu a přijetí. Prožité trauma může být s odstupem času pomyslným darem, jenž pomůže uvědomit si vlastní hodnotu. Protagonistky o takřka hororových zážitcích mluví kolikrát s humorem, jelikož mezi sestrami našly svou komfortní zónu a přijetí, kde mohou společně bojovat proti vnitřní bolesti. Probírají i nenaplněné sny, touhy a výčitky. Nad vším se však mezi řádky vznáší hořkost.

Během konverzací jsme s nimi uzavření v propocené a zakouřené místnosti, abychom se pak v několika kratších pasážích nadechli vzduchu. V těchto segmentech sledujeme ženy vysekávající díru do zamrzlého jezera, následné ochlazení po sauně, uzení masa či tančení v rytmu tahací harmoniky. Jako bychom sledovali malé radosti, záblesky šťastného života a alespoň chvilkovou bezstarostnost, která je taktéž nepostradatelnou součástí celého procesu. Snímek rámuje i střídání ročních období a vyobrazení přírodních živlů a počasí, které jsou stejně rozbouřené i meditativní jako rozkreslené ženské osudy.

Právě onen balanc na hraně truchlivosti a optimismu je mistrovský. Daří se mu být bezprostředně otevřený a posvátný zároveň. Cítíme nesmírnou úctu i ten nejniternější kontakt. Mimo vše zmíněné zakonzervovává transcendentální očistný proces, kdy vidíme, co vše saunová seance obnáší, od rozehřátí kamen po výrobu sušené metly. Na jedné straně tak stojí duchovní prostředí omamné tradice, na straně druhé je to právě tradice, jež byla k ženám krutá a redukovala je na domácí doplňky, s nimiž je možné zacházet dle libosti.

Sestry z kouřové sauny jsou verbálně těžko zprostředkovatelným fyzickým zážitkem. Tělesná schránka je propojená s tou psychickou, o obě musíme pečovat. Oslavuje moc sdílení, lidskost, feminitu, tělo a díky nejhlubší emoce stimulujícímu výtvarnu a citlivým výpovědím očistí jak protagonistky, tak publikum.