Každý, kdo si to dá, do sedmi dní zemře! Seriál Adikts vypráví o drogách jako fake superschopnostech

Minisérie vznikla ve spolupráci České televize, produkce Shore Points, České asociace pojišťoven a Policie České republiky. Je součástí kampaně Zkratky, jejímž cílem je upozornit na zhoršující se situaci se závislostmi. Kampaň chce propojit odborníky, média, preventisty, policiii státní správu a cílí hlavně na ohroženou věkovou skupinu 15–29 let. Seriál Adikts bude centrální a nejviditelnější součástí kampaně.

Profesorka Jensenová celou svou kariéru razí teorii průvodcovství, pomocí které adiktologové můžou dopomoct závislým ke změně životního stylu. Jensenovou hraje zpěvačka Lenka Dusilová, u níž ve srovnání s celým hereckým obsazením seriálu vynikne uměřenost hereckého výkonu, až jistá důstojnost celé figury. Průvodcovství a empatie, které Jensenová svým studentům vštěpuje, stojí v opozici ke drakonickému „protifeťáckému“ represivnímu postupu jejího kolegy v podání Jana Hájka. Žádá „finální řešení závislých“ a kdokoli z diváků, komu by odkaz na holocaust nebyl jasný, se v seriálu setká s otázkou, jestli chyběl na hodině dějáku. Otázka, jestli se teorie průvodcovství (pomoci, péče) v konkurenci represivního postupu prosadí, je ale nakonec vedlejší.

Obraz adiktologického studia jde rychle stranou, Sedlák míří se svými postavami do extrému. Z adeptů adiktologie v prvním ročníku studia jsou závislí. Zkušeným adiktologickým pedagogům mizejí z laboratoře drogy, a to ty, které jsou charakterizované slovy „každý, kdo si to dá, do sedmi dní zemře“. Adiktologové si ale ničeho nevšimnou a nemají žádné podezření, ani když se pak setkávají se studentkami pod zjevným vlivem „láskyplného“ MDMA nebo s čelistí vykroucenou od pervitinu, případně se studentem nastřeleným kokainem, který díky tomu přestane koktat. Ministryně má v seriálu závislou dceru, adiktolog vede hodinu tělocviku, jehož náplní je střelba v plavkách a převlékání ve společných šatnách. Odůvodňuje to tím, že feťáky je třeba likvidovat, a jde mu hlavně o sexuální obtěžování studentek. Ad absurdum vyhrocených událostí je v Adikts opravdu dost.

Když je jedna z postav pod těžkým vlivem sedativ a druhá ji žádá o znamení, že ji slyší a vnímá její žádost o projev náklonnosti, dočká se somnambulního zavrtění hlavou. Kamera Dušana Husára snímá dění s důrazem na velké detaily tváří, rozostřování a zaostřování, nevyhýbá se záběrům na ztopořené penisy, které jsou ale v iVysílání rozpixelované. Celkové záběry deformují Sedlák s Husárem rybím okem, zdůrazňujícím panoptikální atmosféru akademické posluchárny, univerzity nebo sanatoria. A nejde jen o deformaci vnímání pod vlivem drog, spíš podivnost celkové perspektivy. Adikts také dávají důraz na některé opakující se motivy, jako je krev u nosu anebo korporátní růžová barva kampaně, přítomná v kostýmech, rekvizitách i efektu z úvodních titulků.

Sedlák sice v roce 2018 natočil velmi kontrolovaný a chladný snímek Domestik, ale v současnosti dává přednost živelnému hereckému projevu, pohyblivé kameře a divokému spádu děje s mnoha ironickými vsuvkami. Adikts dávají herecké příležitosti Petru Uhlíkovi, Janu Hájkovi, Lence Dusilové a dalším hercům a herečkám včetně Kristýny Jedličkové, která se naprostou většinu děje vznáší v láskyplném oparu extáze.

Je dost velká otázka, jestli dramatická i parodická vypjatost Adikts dobře poslouží účelu samotné kampaně, případně adiktologii. I pokud šestidílné sérii přiznáme maximální autonomii v rámci osvětového rámce, který mu dal vzniknout, některé problémy přetrvají. Především v první polovině působí seriál jako tříšť momentů aspirujících na samostatné používání na sítích. Teprve později se z nich stává jasnější dramatický tvar – to když postavy vyvíjejí úsilí zarazit drogovou apokalypsu stihomamu, deprese, zhroucení organismu, ale vlastně i drogové politiky státu. Ale Sedlákova snaha hnát formu i expresivitu vždy na nějakou novou hranu a snažit se, aby to feelovalo mladé publikum, je v domácích poměrech dost ojedinělá.