Vánoce u rodičů (a tchánů), i když se vám tam nechce. Proč se z nás znovu stávají naštvaní puberťáci?

Přiznat si to? Těžké.

Jen co Mariah Carey spustí své „All I Want for Christmas Is You“ a svět se rozzáří tisícem světýlek, máte pocit, že Vánoce musejí být radostné a dokonalé. Jenže čím víc svět okolo září, tím víc vás může svírat temná myšlenka, kterou si jen neradi připouštíte: Nejedu tam proto, že chci. Ale jedu tam, protože se to dělá… A vím, že se má duše i já proměníme znovu v naštvaného puberťáka…

Proč tak snadno sklouzneme k naštvání?

Když se vracíte k rodičům, nejde jen o návrat na „starou adresu“. Domov je prostor plný emočně nabitých vzpomínek i vztahových propletenců: těch dobrých, ale bohužel i celého balíčku s nápisem „velmi křehké“. Tento citlivý materiál může po celý rok zůstat netknutý, ale jakmile vkročíte do starého známého domova, každá vůně, každý kout i mámina nevinná poznámka s tímhle balíčkem dokonale zatřesou.

Bohatě stačí třeba otázka „Ty ještě pořád neumíš nakrájet cibuli?“ nebo „Měli byste už konečně něco dělat s tou hypotékou“ a najednou cítíte, jak vás to zvedá ze židle. Úplně stejně, jako když jste si v patnácti museli těžce obhajovat večerku o hodinu déle nebo džíny s dírami na kolenou.

Psychologové tomu říkají regrese – návrat k dávno naučeným vzorcům chování a emocí, které jste si osvojili ještě dávno předtím, než jste oficiálně vyletěli z rodičovského hnízda. Tenkrát dávaly smysl – když vás rodiče kritizovali, možná jste se naučili bránit a odsekávat. Když vás něco zasáhlo, mlčeli jste nebo jste třískli dveřmi a šli natruc do pokojíčku. Dnes už jste dál. Jenže problém je, že domov nehraje podle pravidel dospělosti. Funguje podle těch, která se v něm kdysi nastavila, a dokáže vás vtáhnout zpět, aniž byste chtěli.