Barbie zažívá krizi a my se tomu smějeme. Koho film o blonďaté panence naštve a koho asi potěší?
Očekávaný snímek o nejpopulárnější panence světa a jedné z nejprodávanějších hraček všech dob je tu. Margot Robbie hraje hlavní roli Barbie, přesněji „Stereotypní Barbie“, a cestuje z Barbielandu do světa lidí a zase zpátky. Její identitou to pořádně otřese.
Všechny Barbie žijí v Barbielandu, ve svém pohádkově bezstarostném světě, kde se nic nemění a vše se točí kolem žen. Barbie je přesvědčena, že jako hračka musí mít příkladný vliv na lidskou společnost. Jednoho dne ji ale zasáhnou myšlenky na smrt, které určitě pocházejí od dívky, která si s ní v reálném světě hraje. A tak se Barbie, ke které se vetře i Ken (Ryan Gosling), vydává do světa lidí. Tam ji čeká patriarchát, deziluze a krize identity. Prosťáček Ken to ovšem vidí trochu jinak… Po návratu z tohoto výletu každopádně nic nebude stejné.
Od mumblecoru k Barbie
Režisérka Greta Gerwig začínala jako spolutvůrkyně (scenáristka, herečka a spolurežisérka) takzvaných mumblecorových filmů, tedy amerických nízkorozpočtových snímků z počátku nového milénia. Její nejzásadnější snímek, plný nekončících bytových dialogů, se jmenuje Noci a víkendy. Později zazářila v hlavní roli generačního filmu Frances Ha, který napsala společně se svým partnerem Noahem Baumbachem, jako neukotvená titulní hrdinka. Pokračovala samostatnou režií dvou výrazných a úspěšných snímků – Lady Bird je nezávislý coming-of-age film se Saoirse Ronan v hlavní roli a Malé ženy jsou pro změnu podařenou novou verzí americké literární i filmové klasiky o osudech jednoho rodinného ženského společenství. V Malých ženách se jí podařilo zachovat historický a kostýmní rámec děje, a přesto film aktualizovat pro dnešní publikum.
A Barbie pojala Greta Gerwig opět úplně jinak. Jako fikci v podstatě zhutňující společenskou diskusi kolem fenomenální panenky, nejprodávanějšího produktu svého druhu. Jde o meta film, který nápaditým, komediálním a sarkastickým způsobem komentuje barbíny jako takové, a navíc poodhaluje korporátní poměry mezi výrobci, hračkami a také uživatelkami a uživateli.
Dozvíme se, že Barbie vymyslela Ruth Handler a že její podnik Mattel ovládají muži v čele s lehce vyšinutým CEO Willa Ferrella. Předtitulková sekvence, která je parodií na Kubrickovu 2001: Vesmírnou odyseu, s nadsázkou ukazuje revoluční povahu nápadu Ruth Handler – a sice že panenky nemusejí mít podobu miminek a malých dětí, ale může jít o figurky s postavou dospělé ženy. Později od jedné z náctiletých filmových postav slyšíme typické prudké a uvědomělé odmítnutí – tedy že Barbie prezentuje normativní ideál krásy, který ničí ženy po několik generací. A navíc jde o plastovou hračku velebící konzumní ideál, a tedy produkt přispívající v důsledku k devastaci celé planety.
Podívejte se na svět filmové Barbie ve fotogalerii:
Zásadní je, že v hlavním ději filmu se vůbec neobjeví holčičky, které by si s panenkami hrály nebo je milovaly. Jejich úhel pohledu není v Barbie vůbec zastoupený. Nejmladší postavou snímku je teenagerka, která barbíny už dávno zavrhla, a vztah k nim v její rodině sílí jedině skrze nostalgii její matky. Je to film dospělých tvůrkyň a tvůrců, plný satirického a hravého přemítání o tom, co se současným světem a jestli nám k tomu Barbie dokáže nabídnout nějakou podnětnou perspektivu.
Nejenom kvůli této fikční verzi společenské debaty nad formativní panenkou je Barbie bezpochyby feministický film. Jeho rebelie má ale jasné hranice. Své svobodně podvratné sklony vyvažuje službou svému producentovi, což je samotná firma Mattel. A míří k pohádkovému happy endu, který sice nekončí svatbou s princem – to by bylo velké feministické zklamání –, ale i tak je v závěru víc harmonie, než by bylo záhodno.
Mattel může zůstat v klidu
Barbie nechce být Toy Story, Ninjago nebo třeba Transformers, kde si Michael Bay iluzivně hraje s hračkami tradičně považovanými víc za „klučičí“. Barbie jako by měla tak trochu nakročeno k tomu, být současnou verzí Truman Show, legendárního filmu Petera Weira o reality show, manipulativní schopnosti médií a simulakrech. S tím rozdílem, že Barbie Grety Gerwig o tom, že je panenkou, ví. Na první pohled se může zdát, že Mattel musel zkousnout nemálo ironické střelby Grety Gerwig do firemních řad. Ve skutečnosti však příjmy ani pověst společnosti filmem rozhodně nijak neutrpí.
Přesto může být Barbie film lehce znejišťující. Není to film pro (malé) děti a neslibuje poklidnou rodinnou návštěvu kina. Je to dílko plné kulturních referencí a ironie. Diskutuje se tu o patriarchátu a daních a zásadní místo v ději má skleněný strop a distribuce feministických myšlenek jako bojového prostředku proti brainwashingu. Uvidíme, jestli Barbie zůstane solitérním dílem, nebo vznikne pořádná růžová franšíza.
