Hanba musí změnit stranu. Případ seniorky, kterou na přání manžela znásilňovali ostatní muži, boří mýty
Francií otřásá bezprecedentní případ dlouhodobého znásilňování, v jehož středu stojí 71letá Gisèle Pélicot. Ta se po letech rozhodla postavit svému útočníkovi a manželovi v jedné osobě a také desítkám dalších mužů, kteří s ní bez jejího souhlasu a vědomí měli sex. Nám jako společnosti tím dává prostor k tomu, abychom se konečně zbavili mylných představ o tom, „jak vypadá správná oběť sexuálního násilí“ a „jak vlastně ke znásilnění dochází“. A připomíná nám, že stydět se mají pachatelé, a ne oběti, píše v komentáři pro Heroine.cz Klára Kadár.
Soudní proces je pro oběti vždy velmi náročný. V případě Gisèle Pélicot hraje velkou roli, že si na skutečnosti, které se jí děly po dobu deseti let, nepamatuje. Bude tedy stovkám násilných činů, které na ní byly spáchány, čelit až nyní, během soudního procesu. Nejen proto státní zástupce navrhl projednávání bez přítomnosti veřejnosti a Gisèle zaručil anonymitu. Tento postup je v případech zvlášť zranitelných obětí běžný i u nás. Platil například v kauze Dominika Feriho, kde ho však v rozhovoru pro média porušil sám odsouzený a následně při přímém přenosu ze soudní síně i soukromá televize. Za standardních okolností je ale anonymita především ochranným prostředkem pro oběti, aby nenesly po zbytek života označení „oběť sexuálního násilí“ a mohly se s traumaty lépe vyrovnat.
Gisèle ale překvapivě anonymitu odmítla a trvala na tom, aby byl soudní proces veřejný. Odhalila své jméno, tvář, svoji celou identitu. Francie a celý svět tak čte a slyší o tom, jak policie nalezla desetitisíce fotografií a videí, na kterých ji zdrogovanou znásilňuje nejen její manžel, ale ve více než devadesáti případech také cizí muži, které Dominique Pélicot rekrutoval v dnes již neexistujícím chatu s názvem Bez jejího vědomí. Gisèle, která se sama na záběrech nejdřív nepoznávala a nic z toho si nevybavovala, teď všemu a všem čelí s hlavou vztyčenou.
Okamžitě se stala tváří boje proti sexuálnímu násilí. Všem se totiž naskytl pohled na oběť znásilnění, která neodpovídá stereotypům, a to hned v několika ohledech. Jedná se o seniorku, babičku sedmi vnoučat. Ke znásilnění docházelo v prostředí, které máme spojeno s bezpečím, doma v ložnici. A hlavním strůjcem všeho utrpení byl její manžel, ne cizí náhodný člověk. Právě tento poslední fakt je pro velkou část veřejnosti asi nejvíc šokující, a to i přesto, že odborníci a odbornice na sexuální a domácí násilí dlouhodobě poukazují na statistiky, podle kterých 90 % obětí pachatele zná a v 50 % se jedná právě o partnera či partnerku oběti.
Konference Svět podle Heroine
Třetí ročník konference, kterou s nadšením a láskou pořádá redakce časopisu Heroine, se koná 4. listopadu ve Veletržním paláci v Praze. Přijďte se inspirovat, tříbit si názory, proměňovat vlastní myšlení a taky se bavit!
Její odvaha postavit se veřejně obviněným, kteří jí sebrali možnost volby a opakovaně jí brali důstojnost i lidskost, je majákem i pro další oběti. Ty se ve veřejném prostoru dodnes setkávají s bagatelizací svých prožitků a následků. Stále slýchají názory typu „proč tam chodila“ a „co čekala, když…“ Se zlehčováním svého utrpení se ostatně setkala i samotná Gisèle, když britský deník Daily Telegraph vydal článek s titulkem „Manželka se veřejně mstí mužům, kteří ji ‚na manželův příkaz každou noc znásilňovali‘“. Titulek byl po protestech veřejnosti změněn. Nejen tento přístup k informování o podobných případech totiž může být problematický. Média o obětech sexuálního násilí často vytvářejí dva obrazy nebo spíše archetypy, kterými jsou oběť a hrdinka. Oběti jsou pasivní a ubrečené, hrdinky se nenechaly znásilněním zničit a přežily. Tím vytvářejí pouze tlak na oběti a ve společnosti podporují už dříve zmíněné stereotypní představy tom, „jak vypadá správná a opravdová oběť“.
Gisèlin případ však ukazuje, že představy o dokonalé oběti jsou zcela mylné a že za znásilnění vždy nese vinu pachatel, nikoliv oběť. To útočníci by měli cítit hanbu, to oni by se měli stydět. Ne ženy, které kvůli nim trpěly a trpí. A to by si měla zapamatovat celá naše společnost.
