Spisovatelka Eva Danišová ve své knize povídek Moji milí vzpomíná především na dětství u podivínské romské babičky. „Byla to tradiční Romka. Když se venku zešeřilo, zapálila svíčku a povídalo se. Nebrala moc ohledy na to, že jsem ještě malá, a mluvila i o mrtvých. Dost mě tím děsila. Měla dar vyprávění, byly to velmi sugestivní příběhy. Měla taky předtuchy. Romové obecně často věří ve znamení – když třeba spadne obraz nebo ti vypadne zub – ale babička to věděla ještě dřív, než se to stalo,“ říká v rozhovoru pro web Heroine.cz. Přečtěte si ukázku z její knihy.
Mému dědečkovi říkali Barovčák. Babička mu nejčastěji říkala „žebráku a kurevniku“. Oba měli moc těžký život, tak jako všichni Romové. Jednou takový, podruhé onaký.
Dědečka jsem moc milovala, protože mě společně s babičkou vychoval. Když jsem se narodila, tak u nás doma zrovna nebydlel, protože zůstal v Opavě. Žili tam s babičkou, ale hrozně se pohádali a ona od něho utekla. Jednoduše sedla na vlak a dojela do České Třebové. Moje maminka už byla těhotná a jela s ní. Potom jsem se narodila a staraly se o mě společně. Když se děda dozvěděl, kde jsme, přijel za námi. Mně tenkrát byly asi dva měsíce.
Jednou večer se dědeček objevil, klepal na okno a volal: „Haňo, to jsem já, Janoš, jsi tam?!“ Najednou slyší pláč malého dítěte, říkal si: „Co to je?“ Babička ho pustila dovnitř, ale nemluvila s ním. Zlobila se na něho, protože tenkrát v Opavě jí ukradl nějaké peníze, a to bylo, jako by ji byl zabil, protože babička peníze prostě milovala. Uměla z jedné koruny ušetřit deset. Chudinka, nikdy si těch naspořených peněz neužila. Jen je moc ráda přepočítávala, všechny je schovávala pro mého strýce. Když potřeboval, tak mu je babička vždy s velkou radostí dala. Milovala ho nejvíc ze všeho na světě. Neměla víc dětí, jen maminku a strejdu. Děda se jí ptá: „Tak co, Haňo, čí to je dítě?“ Babička opět neodpovídala. Děda si myslel, že jsem její, že má dítě s jiným mužem. Tenkrát byla babička ještě mladá, bylo jí asi třicet osm let. Děda si nevěděl rady. Měl vztek. Začal babičce hrozně nadávat. A babička pořád mlčela. Vtom děda vstal, šel k ní, že ji zbije, proklínal ji: „Aby tě všechny nemoci sežraly, utekla jsi ode mě, máš dítě s jiným chlapem, já tě zabiju! Řekni, s kým ho máš, ať ho můžu taky zabít!“
Babička byla proti dědovi hrozně maličká, takový štamprlíček, ale nedala se. Smála se, ale věděla, že žerty už musí stranou, protože děda byl velký pruďas. Tak mu říká: „Barovčáku, co blázníš, vždyť to je dcerka naší Julky. Říkáme jí Evička.“ Děda se ještě více rozzlobil, protože nevěděl, že moje maminka byla těhotná. Povídá babičce: „A kde je Julka, když to je její dítě? Proč není u ní? Ať vás obě dvě čerti vezmou!“
Babička nevěděla, co mu má říct, protože maminka šla tenkrát na zábavu. „Hned přijde,“ odpověděla dědovi.
Společně potom čekali na maminku. Jako naschvál se nevracela. Děda už zase babičce přestával věřit. Říkal si, že by mě maminka takhle nenechala. Ta ovšem o mě neměla žádný strach, protože jsem už od narození byla víc babičky než její. Vyprávěla mi, že když byla těhotná, babička jí kupovala bonbóny, zákusky a vždycky jí vysvětlovala: „To nekupuju tobě, kupuju to Evičce do bříška.“ Nikdy neměla maminku moc ráda, protože byla povahou po dědovi. Děda chodil sem a tam, nadával a proklínal je obě dvě, protože ještě pořád netušil, jak to s tou holčičkou skutečně je. Bál se o babičku, žárlil na ni, sám přitom nenechal na pokoji žádnou sukni.
Přidejte se k Heroine za 129 Kč měsíčně a získejte neomezený přístup.