Respektovat tělo jakékoliv velikosti neznamená obhajovat obezitu, říká psychoterapeutka
„Spíš než abychom se ztišili a naslouchali skutečným potřebám těla, posloucháme, co o něm říkají druzí,“ konstatuje klinická psycholožka a psychoterapeutka Tereza Maková, která dlouhodobě pracuje s klienty s poruchami příjmu potravy (PPP). Jak se dobře cítit v těle, které neodpovídá mediálnímu obrazu a aktuálním trendům? Odkdy dítě vnímá své tělo a co narušuje zdravý vztah k jídlu? A co říká na tvrzení, že lidem s mentální anorexií jde o to, být výjimeční, a volají po pozornosti? Odemykáme článek u příležitosti Eating Disorders Awareness Week, každoroční akce, jejímž cílem chtějí organizace 3pe a Nevypusť duši zvyšovat povědomí právě o poruchách příjmu potravy.
O poruchách příjmu potravy (PPP) se v médiích poměrně dost mluví, přesto o nich stále panuje řada stereotypů. Čím to je?
Ano, o PPP se mluví, ale ne vždy úplně šťastně, a ne vždy se daří dělat osvětu. Poruchy příjmu potravy jsou do velké míry záhadná onemocnění. Myslím, že se nám úplně nedaří vysvětlit, že se nemoc děje ve více vrstvách, že nejde jednoduše popsat, co se stalo a zda tomu šlo předejít. Proč třeba onemocní všemi směry nadané, takzvaně bezproblémové dítě, které z vnějšího pohledu mělo všechny předpoklady být šťastné.
Na druhou stranu už panuje větší povědomí o tom, že PPP nemají jednu podobu a netýkají se jen baletek a gymnastek z dobře situovaných rodin. Že postihují lidi bez rozdílu pohlaví, věku, etnicity nebo sexuální orientace. Velkou radost mi dělá i to, že se o téma stále více zajímají učitelé: chtějí vědět, jak o něm s dětmi mluvit a jak pomoci ve chvíli, kdy se nemoc objeví u nich ve třídě.
Dá se říct, co nabourává náš vztah k tělu a k jídlu?
Vztah k jídlu se formuje od raného dětství. Některé malé děti se učí, že na smutek pomůže sladkost. Nebo že musí sníst celou porci, i když už jsou syté, protože jinak by byl rodič smutný. To ale může vést k tomu, že jídlo přestává být pouze jídlem, ale je nástrojem k ovládání emocí, k ovlivňování atmosféry v rodině nebo je spojeno s odměnou či jedinými dostupnými prožitky klidu. Přirozený kontakt s tělesnými signály hladu a sytosti je tím narušen, což často přetrvá do dospělosti.
Cítíte se dobře ve svém těle?
Většina z nás se také úplně automaticky k vlastním i cizím tělům vyjadřuje a hodnotí je. Na přivítanou si říkáme: „Tobě to sluší, ty jsi zhubla.“ Nebo si pomyslíme: „Ta se ale přes Vánoce spravila.“ Nebo věty jako: „V pátek večer zaprasíme a dáme si burger.“ „Dneska jsem zhřešila a zítra si přistřihnu křidýlka a vyběhám to.“ Jsou to komentáře, nad kterými se už ani nepozastavíme, přitom nesou mnoho emocí, vztah k jídlu i tělu spíš komplikují a u někoho mohou přispět ke spuštění PPP.
V kontaktu sama se sebou
Dá se poznat podle těla, váhy, BMI, že má někdo PPP?
Chápu, že máme rádi, když jsou věci jasné a dobře popsatelné. Ve zdravotnictví existují diagnostická kritéria, která se opírají i o číselné hodnoty, ale v laickém a mediálním prostředí je pozornost na čísla zaměřená nadměrně. Že někdo žije s PPP, nepoznáme podle velikosti těla, čísla na váze ani BMI.
Jen nízké procento lidí s PPP (studie mluví o 6–15 %) má podváhu. Představa, že mít PPP znamená nejíst, bohužel stále dominuje. Daleko častěji se ale jedná o přejídání nebo střídání období přejídání a omezování se. PPP se týkají lidí s podváhou, normální váhou, nadváhou i obezitou.
Tento mýtus přispívá jedině k tomu, že lidé s nadváhou či obezitou svou PPP dlouho skrývají, protože se stydí a nepřipadají si dost nemocní na to, aby si řekli o pomoc. Neodpovídají přeci mediálnímu obrazu PPP. Do péče pak leckdy přijdou až kvůli komplikacím spojeným s obezitou. Když pak u nich není PPP rozpoznána a dostanou za úkol držet redukční diety, problém to samozřejmě neřeší. Obezita je v takovém případě až sekundární problém. Klíčovým znakem u všech PPP je, že myšlenky na nedokonalost těla, jídlo a pohyb okupují mysl a život člověka až příliš.
Co si představit pod formulací „až příliš“?
Když vytlačují ze života vše ostatní, vše živé a radostné. Specifických varovných signálů, že se o člověka nemoc pokouší, je celá řada: nutkavé počítání kalorií, pečlivé, až úzkostlivé zkoumání složení nebo vyřazování určitých typů potravin, plánování jídla se stále větším předstihem, sport už pak nebývá radostí, ale prostředkem k „vycvičení“ jídla nebo potrestání se a řada dalších.
To nám ale často radí různé profily na sociálních sítích, počítat kalorie, nejíst cukry, trackovat pohyb…
Ano. Spousta profilů na sociálních sítích radí, co bychom měli a neměli dělat. Dostáváme univerzální návody, jak moc se hýbat, co jíst a co ne. Technologie nám dnes analyzují spánek, množství pohybu, dávají nám nejrůznější doporučení. Pokud se na ně ale upneme a rozhodnutí děláme výhradně podle nich, opouštíme intuici a kontakt se sebou. Na všechno máme poradce, aplikace, tabulky… Jsme společnost, která tělo hrozně moc řeší, ale vůbec ho neposlouchá. Ale budiž, zdravý člověk z běžné populace je zodpovědný za to, jak se svým tělem nakládá.
Člověk s PPP má ale kontakt se svým tělem úplně zpřetrhaný. Nemůže a nedokáže rozeznat, co je pro něj dobře, od toho, co po něm chce jeho nemoc. Potřebuje se postupně učit své tělo vnímat. A doporučení influencerů pro něj v tomto ohledu mohou být extrémně škodlivá.
Kdo je Tereza Maková
Klinická psycholožka a psychoterapeutka, spoluzakladatelka a odborná garantka organizace 3pe. Absolvovala pětiletý Výcvik integrace v psychoterapii akreditovaný pro zdravotnictví. Její praxe zahrnuje deset let práce s lidmi se zkušeností s poruchami příjmu potravy (PPP) v různých kontextech, včetně motolské fakultní nemocnice, ambulantní klinickopsychologické praxe a sociálního sektoru. Je zastáncem mezioborové spolupráce a respektujícího přístupu ke klientům a jejich jedinečným příběhům. Je členkou České asociace pro psychoterapii a Společnosti psychosomatické medicíny.
Zájem o pomoc lidem s PPP, osvětu o těchto onemocněních a zmírňování stigmatu, které je s nimi spojené, vedly k založení organizace 3pe. Společně s Ladou Brůnovou, která má vlastní zkušenost s mentální anorexií, vytvářejí prostor pro podporu nemocných i jejich blízkých a pro orientaci v často nesnadné léčbě s fokusem na online i offline prostředí.
Rady přitom často dávají ti, kdo sami prošli PPP…
Je to tak. Nebylo by fér házet je do jednoho pytle, ale mnozí z nich svoji zkušenost – aniž by si toho možná byli vědomi – nemají dostatečně opracovanou. Často jde o lidi, kteří uvízli v procesu uzdravování z PPP na půli cesty. Podařilo se jim zahojit tělo, sami sebe za uzdravené považují, ale v rovině psychické, osobnostní, si nedopřáli dostatek času pro sebepoznání a sebepřijetí. Být užiteční pro druhé pro ně bývá hlavním zdrojem sebehodnoty. A to je pak tak trochu stále boj o život, nelze v tom mít dostatek sebereflexe. I proto pak často hlásají to, co právě jim pomohlo, jako obecnou pravdu. Pokud mají pocit, že jim nějaká forma léčby nefungovala, mohou od ní zrazovat ostatní. Nejsou to zkrátka odborníci, kteří by dokázali zasadit věci do kontextu a poodstoupit od vlastního příběhu.
Neupínáme se k „instagramovým poradkyním“, protože jsou na rozdíl od odborníků dobře dostupné?
Určitě ano. Kdyby péče byla dostupnější a čekací doba nebyla v řádu měsíců, tito lidé by neměli takové žně. Instagramoví poradci navíc často vytvářejí obsah zdarma a slibují zázraky.
Většina z nás žije v těle, které neodpovídá mediálnímu obrazu a aktuálním trendům. Jak se v něm přesto cítit dobře?
Jiné tělo nemáme. Některé aspekty naší tělesnosti nemůžeme ovlivnit, třeba genetickou výbavu, hormonálně vázané změny nebo stárnutí. Můžeme se tím celoživotně trápit, nebo hledat cesty, jak se brát tak, jak jsme. Neutrálněji. Jsou období, kdy se ve svém těle cítíme hůř, to je normální. Každé tělo, bez ohledu na to, jak vypadá, si ale zaslouží respekt.
Naší povinností není vyhovovat představám druhých lidí. Odpovědnost za své tělo a to, jak s ním zacházíme, neseme jen my sami. Ale stejně tak jsme zodpovědní za to, jak se k dalším lidem vztahujeme. Je přirozené, že si o druhých i jejich tělech něco myslíme. Ale je naším úkolem přemýšlet o tom, s jakým záměrem a jakými slovy to říkáme nahlas.
A pokud chceme své tělo měnit, tak s laskavostí, když jdeme cestou k němu, nikoliv proti. Když motivací není stud a pocit viny, ale chuť pro sebe udělat něco dobrého. Teprve tehdy za něj můžeme cítit i zdravou zodpovědnost. A s tou přichází i naděje na trvalé změny. I proto mě rozčiluje mýtus, že respektovat tělo, ať je jakékoliv velikosti, znamená obhajovat obezitu a nezdravé životní návyky. To je naprosté nepochopení.
Děti nasávají všechno
Často se říká, že lidem s mentální anorexií jde o to, být výjimeční, že volají po pozornosti. Jak se o lidi s PPP zajímat a tuto potřebu nesytit?
Je přeci přirozené, že každý z nás potřebuje cítit pozornost, vnímat, že druhé zajímáme. U lidí s PPP bylo naplňování této vývojové potřeby v dětství nějak pokřivené, buď byla pozornost pečujících lidí zahlcující, nebo jí bylo málo či následovala pouze po skvělých výkonech ve škole či sportu. V procesu uzdravování z PPP si lidé tuto potřebu dosycují, bezpečný zájem a pozornost ve vztazích s druhými jim pomáhá objevovat sebe sama. Vztah s psychoterapeutem v tom může být takový první role model. Takže já bych se nebála tu potřebu sytit, ale možná si připomínat, že ji věnujeme danému člověku, ne jeho nemoci. I když to je v nejtěžších fázích nemoci velmi těžko oddělitelné. Rozhodně bych chtěla vyvrátit fámu, že si lidé způsobují PPP, aby byli důležití. Takové martyrium by si nikdo dobrovolně nevybral.
Kdy si vlastně začínáme své tělo uvědomovat?
Okolo tří let věku si děti začínají uvědomovat sebe samy v psychické rovině. A podle některých studií už tří- až čtyřleté děti vykazují známky nejistot ohledně svých těl. Už v předškolním věku sebe i svá těla porovnávají nejen s vrstevníky, ale i s postavami v médiích a vztah k tělu se promítá do utváření jejich sebehodnoty. Už takto malé děti vnímají reakce a komentáře okolí, které se jich dotýkají, a začínají se podle nich chovat: například jíst méně. Citlivé jsou samozřejmě zejména k tomu, jak o svých tělech mluví jejich blízcí.
Jak vypadá léčba a kam se obrátit o pomoc?
Přestože je každý životní příběh specifický a každý se s nemocí vyrovnává jinak, základní stavební kameny týmu jsou stejné – patří mezi ně psychoterapeut, nutriční terapeut a psychiatr. Další odbornosti se k týmu přidávají podle potřeby daného člověka. Klíčové je návštěvu odborníka neodkládat. Specialista, se kterým se člověk setká jako první, by pak měl umět k sestavení mezioborového týmu pomoci. Specializované poradenství pro klienty s PPP a jejich blízké nabízí síť Center Anabell. V naléhavých krizových situacích poskytují anonymní telefonickou pomoc krizové linky, případně krizová centra. Jejich seznam najdete na webu 3pe.
Dovedu si představit, že při čtení těchto vět mohou rodiče znejistět. Dá se pomoct tomu, aby si dítě ke svému tělu vybudovalo zdravý vztah?
Myslím, že je to skvělá příležitost se podívat, jak to se vztahem k vlastnímu tělu, jídlu a pohybu rodič má. Děti od nás nasávají úplně všechno. Jak sami o sobě mluvíme, jak se k sobě chováme. Není potřeba se nadměrně zúzkostňovat a tlačit se do nepřirozenosti. Ale zároveň je pravda, že jak se o jídle doma mluví a jak se s ním nakládá, má na dítě formující vliv. Věčně dietující matka, která se s rodinou nikdy nenavečeří, rozhodně nepředstavuje zdravý vzor. V extrémních případech se pak setkáváme s tím, že rodiče na své děti skutečně od dětství dohlížejí a tlačí je ke „zdravé stravě”, ale dělají to pod neuvědomovaným tlakem vlastních nezpracovaných strachů a pochybností.
Co když si rodiče uvědomí, že sami mají s jídlem a tělem potíž, a mají strach, že ji budou přenášet na děti?
V takovém případě už může být dobré jít se poradit k odborníkovi a třeba se jen jednorázovou návštěvou zklidnit. Ono ale nejde jen o jídlo. Obrovský vliv na sebepojetí dítěte a jeho vnímání světa má i to, zda se v rodině o tělech jiných lidí mluví s respektem, nebo prvoplánovou kritikou a zesměšňováním. Například tolik běžné komentování těl známých osobností při sledování televize. Je úplně zbytečné a dítěti podsouvá představu, že takto přemýšlet o druhých je normální a že i o něm tak budou ostatní přemýšlet. Jako lidé se vzájemně nejen porovnáváme, ale také inspirujeme. Učíme se od sebe, i když si to třeba zrovna neuvědomujeme.
Jiné tělo nemáme. Můžeme se tím celoživotně trápit, nebo hledat cesty, jak se brát tak, jak jsme. Neutrálněji.
Sebepřijetí, sebeláska, sebehodnota. Slova, která nás bombardují ze všech stran. Jak ale na to?
Naše společnost tato slova ráda používá, ale málokdo si pod nimi představíme něco konkrétního. Nezaměňujme je za sebeobdiv nebo bezbřehou spokojenost se sebou samým. Věřím, že na cestě k sebepřijetí se ocitáme tehdy, když sami na sebe začneme být zvědaví. Když se o sebe začneme zajímat, spíš než se jen věčně kritizovat. Když začneme brát vážně své potřeby, učit se vymezovat si svůj prostor, své hranice ve vztazích.
Pokud je pro nás těžké přijmout své tělo, můžeme na každodenní bázi začít drobnostmi: například vědomě upozadit vlastní kritické komentáře, zkusit se během přemýšlení o sobě posunout od negativity k nehodnotícím pojmenováním nebo můžeme zkusit jen pozorovat, jak nám je, když k sobě skutečně zkusíme být vlídnější.
