Lukáš Bůžek: O radaru aneb Proč nevidíme gorily běhající po třídě?
„Pověz nám něco o radaru,“ obrací se v jednom z videí o metodách vzdělávání bývalý ředitel školy v New Yorku Jabali Sawicki na Douga Lemova, autora mezinárodního bestselleru Teach Like a Champion. Kniha u nás zatím nevyšla, volně přeloženo je to „Uč jako šampion”. „Radar je pro mě umění vidět třídu dobře. Je to získání návyku dívat se a dívat se pozorně,“ reaguje Lemov.
Zakladatele Uncommon Schools, řetězce více než padesáti mimořádně úspěšných základních a středních škol v USA, Douga Lemova sleduji již delší dobu. Jeho kniha, zamodřená poznámkami, leží na kraji mého psacího stolu. Mnohé ze 62 technik v ní obsažených se už nějaký čas snažím aplikovat.
Lemov se svým týmem dlouhodobě zkoumá práci expertních učitelů. Jejich výuku natáčí na video a tráví tisíce hodin přehráváním a zkoumáním těchto záznamů. Soubor technik, které takto vznikly, znovu a znovu v praxi testuje. Zároveň své poznatky uvádí v soulad s nejmodernějším výzkumem v oblasti psychologie a pedagogiky.
Když jsem měl možnost porovnat komplexitu učení s daleko oceňovanější profesí – medicínou – došlo mi, že jediný okamžik, kdy se doktor setká se situací, která se přibližuje složitosti běžného dne průměrného učitele, je na pohotovostní službě během živelné katastrofy.
Jeho zalíbení v malých věcech, které mohou vyvolat velké změny, mu přineslo celosvětovou popularitu. O „radaru“ vím, ale dosud nějak unikal mé pozornosti. Možná jsem to považoval za přece jen příliš malou a triviální věc. Na mysl se mi ale nervózně vkrádá vzpomínka na dvě žákyně, které mi kdysi o přestávce po (z mého pohledu vydařené) hodině přišly říct: „Pane učiteli, my jsme se půlku hodiny hlásily a vy jste nás neviděl!" Jak je to možné?
Neviditelná gorila
V roce 1999 psychologové Christopher Chabris a Daniel Simons z Harvardské univerzity publikovali výsledky studie, která se rázem stala celosvětovým hitem. Nechali v ní vysokoškolské studenty sledovat krátké, zhruba 30sekundové video, na kterém dvě skupiny lidí hrají basketbal. Úkolem respondentů bylo spočítat, kolikrát si tým v bílých dresech navzájem vymění míč.
Naprostá většina z nich to zvládla bez problémů a jistě se to podaří i vám, pokud si to zkusíte. Možná jste si ale – podobně jako téměř 60 % účastníků studie – nevšimli přítomnosti gorily! Asi deset sekund po začátku totiž vstoupí zprava do záběru herec převlečený za gorilu, projde skrz hlouček hrajících basketbalistů, uprostřed se zastaví, zabuší si na hrudník a klidně odejde vlevo. Na obrazovce stráví celých devět sekund. Tento a podobné výzkumy byly od té doby mnohokrát opakovány na různých místech s různými lidmi, vždy se stejnými výstupy: nezávisle na věku, pohlaví, vzdělání nebo IQ, 50 až 60 % diváků prostě gorilu nevidí. A ti z nás, kteří gorilu viděli, selžou zase v jiném, podobném testu.
Komická přítomnost neviditelné gorily poukazuje na významný fenomén, pro který se v psychologii vžil název „percepční slepota”. Je to přirozený psychologický jev daný naší schopností zaměřit pozornost na omezený úsek skutečnosti. „Percepční slepota” nenastává proto, že bychom nedávali pozor, ale protože svou pozornost upíráme někam jinam.
Jak gorilu chytit?
Práce učitele patří nesporně mezi nejnáročnější oblasti lidské činnosti. Lee Shulman, americký pedagogický psycholog a bývalý prezident Carnegieho nadace pro pokrok ve vzdělávání, konstatuje: „Když jsem měl možnost porovnat komplexitu učení s daleko oceňovanější profesí – medicínou – došlo mi, že jediný okamžik, kdy se doktor setká se situací, která se přibližuje složitosti běžného dne průměrného učitele, je na pohotovostní službě během živelné katastrofy.“
Dívat se – soustavně a systematicky – je prvním krokem k vidění. Neviditelná gorila nás však poučila, že dívat se ještě neznamená vidět.
Kdyby doktorovi uprostřed živelné katastrofy přes ordinaci pohotovostní služby přeběhla gorila a on si toho ani nevšiml, asi bychom se tomu příliš nedivili a odpustili mu to. Snad můžu také odpustit sám sobě, že jsem uprostřed výkladu neviděl dvě hlásící se žákyně. Těžko bych si ale odpustil, kdybych s tím něco nedělal. Co je tedy možné dělat? Vraťme se k Lemovovi a jeho drobným technikám.
„Nejpravděpodobnější slepé body,“ říká Lemov, „jsou na periferii našeho zorného pole. Jedna z nejjednodušších věcí, kterou můžeme udělat, je jít do rohu místnosti.“ Když totiž stojíme uprostřed místnosti u tabule a dáme žákům instrukci, musíme přehlédnout skoro 180 stupňů. Půjdeme-li do rohu, stačí daleko menší pohyb hlavy a očí, abychom viděli celou třídu. „Je to jednoduchá věc, která vám pomůže, abyste byli úspěšní.“
Tomuto strategickému bodu, ze kterého je nejlépe vidět celá třída, přidělil Lemovův tým název. Jmenuje se „Pastoreho bidýlko“ podle učitele Patricka Pastoreho, u kterého poprvé pozorovali jeho systematické využívání.
Dívat se – soustavně a systematicky – je prvním krokem k vidění. Neviditelná gorila nás však poučila, že dívat se ještě neznamená vidět. První krok jsem učinil, ale budou potřeba další.
Video Sawickiho a Lemova je k nalezení na stránkách Teach Like a Champion Online. Je zde možné nejen sledovat rozhovory odborníků a komentovaná videa z hodin expertních učitelů, ale především v postupných krocích jednotlivé techniky nacvičovat, natáčet své výkony na video a sdílet je s kolegy.
A tak odhazuji zbytky učitelské hrdosti a víkendové lenosti a postupně plním úkoly, které si na mě tým TLAC na svém webu přichystal. Ještě netuším, že tento krok, motivovaný více méně snahou nevypadat v hodině jako začátečník (nebo jako hlupák), bude znamenat jedno z největších překvapení v mé pedagogické praxi.
Ale o tom až příště…
Lukáš Bůžek vystudoval obor sociologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zároveň absolvoval i obor akustická a elektrická kytara na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Pedagogické vzdělání získal na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Vyučuje anglický jazyk, posledních osm let (společně s hudební výchovou) na základní škole. O vzdělávání píše i ve svém blogu na Aktualne.cz.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.
