Tomáš Chrobák: Nejlepší učitel není ten, který toho nejvíc probere

Letos o prázdninách jsem pořádal letní školu didaktiky matematiky. Atmosféra byla výborná a učitelé spolu skvěle vycházeli – přesně do chvíle, než se otevřelo téma lomených výrazů. „Já je učím!“ říkali jedni hrdě. „Aha, a proč to děláš?“ pustili se do nich druzí. „Vždyť tím jenom škodíš žákům i kolegům učitelům!“ Měl jsem co dělat, abych situaci uklidnil a pokračovali jsme opět v přátelské atmosféře.

O co šlo? V roce 2005, kdy proběhla reforma a sešněrované osnovy se změnily ve volnější rámcové vzdělávací programy, se chytré hlavy mezi matematiky rozhodly, že lomené výrazy, goniometrie a funkce už nadále nebudou součástí základního vzdělání a přesunou se až na střední školy. Z logiky věci není tedy toto učivo od stejné doby ani součástí přijímacích zkoušek na střední školy. Já sám jsem toto rozhodnutí přivítal. Jde o učivo pro žáky velmi abstraktní, a i když se učitel snaží, rozhodně ho v deváté třídě nepochopí každý. 

Jenže ačkoliv už osmnáct let tyto tři kapitoly učit nemusíme, značná část kolegů je ale učí i dál. Podle mých zkušeností to většina z nich myslí dobře. Věří, že jejich žáci na střední škole zazáří, protože budou mít náskok, a minimálně část prvního ročníku budou moci žít z toho, co se naučili v devítce. Podle mě je ale pohání i setrvačnost a někdy i jejich vlastní učitelské ego. Jednoduše řečeno – my jsme se to učili, na fakultě mě to učili, já to tedy také budu učit a hotovo. 

Čímž se ocitáme u další motivace, a to jsou rodiče. Nikdo z učitelů nechce, aby mu přišli vynadat, že jejich děti o něco podstatného připravil a oni teď jsou na gymnáziu „za blbečky“. Rodiče totiž často věří, že nejlepší učitel je takový, který „nejvíc naučí“. A to je podle nich ten, který toho nejvíc probere. O něm pak ve městě říkají – to je frajer, děcka od něch odcházejí nabušená vědomostmi! Nebo ne?

Záleží, jak se to vezme. Když se učitel rozhodne, že v deváté třídě chce určitě stihnout goniometrii, lomené výrazy i funkce, je nutné tomu uzpůsobit výuku na celém druhém stupni. Zkrátka musí tři roky „fofrovat“, aby ten čtvrtý mohl věnovat právě této látce. Znamená to, že musí rezignovat na všechno, co nevede nejrychlejší cestou k cíli. Není čas ztrácet čas.

Pokud se učitel rozhodne, že prostě vynechá látku, kterou podle vzdělávacího programu pro základní školy  už osmnáct let učit nemusí, získá mnoho prostoru, se kterým může naložit podle potřeb dětí. Může pracovat na finanční gramotnosti žáků, která i podle šetření České školní inspekce kulhá na obě nohy. Může se věnovat třeba čtení grafů. Má možnost nechat žáky, aby si například Pythagorovu větu odvodili sami, místo toho, aby jim nadiktoval vzorec a pak procvičoval příklady. Může je nechat, aby některé hodiny učili oni, a dávat jim zpětnou vazbu. Možností, jak naložit s časem, který nám zůstane, když se budeme držet rámcového vzdělávacího programu pro základní školy, je téměř nekonečné množství. A troufám si říct, že skoro všechny jsou lepší, než trápit deváťáky učivem, na které mnozí ještě nejsou zralí. 

Na chvíli se vrátím zpátky k letní škole a svým seminářům pro kolegy matikáře. Občas pro ně chystám ochutnávkové hodiny, kde vidí, jak pracujeme se sebehodnocením žáků, zpětnou vazbou, jak vyvozujeme matematické zákonitosti. „Je to krásné,” říkají. „Já na to ale v hodinách nemám čas.” Myslím, že už bychom si mezi učiteli jednou provždy měli říct: pojďme neučit látku, kterou učit nemusíme. Nechme ji učitelům na středních školách a nepřipravujme jim situace, kdy polovina třídy něco umí už z devítky a druhá polovina ne. A pojďme si tak vytvořit prostor, aby naši žáci matematiku základní školy skutečně zažili a pochopili. Věřím, že rodiče našich žáků nás v tom nakonec podpoří. 

Tomáš Chrobák učí na základní i vysoké škole na severní Moravě. V roce 2019 zvítězil v ceně o nejinspirativnějšího učitele Global Teacher Prize CZ. Připravuje prezenčně i online děti na přijímací zkoušky. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.