Lidi u nás neměníme, zůstávají sami sebou, říká Agata Hauerová z Penta Hospitals

Jaké je to vstoupit do světa zdravotnictví, když nejste lékařkou ani zdravotní sestrou?

Přišla jsem z banky, tedy hodně odlišného prostředí. Moje práce je ale interní komunikace a ta je hlavně o lidech a ti jsou v podstatě všude stejní. Mají stejná přání, stejné obavy a řeší podobná témata – ať už mají na starosti hypotéky, nebo EKG.

Co vás přesvědčilo ke změně?

Do Penta Hospitals jsem přišla za vizí naší generální ředitelky Báry Vaculíkové. Často slýchám o sedmikolových pohovorech a grilování před znuděným boardem. Tady to byl naprostý opak. Bára mě nakoupila téměř okamžitě. Má jasnou představu, co se musí v českém zdravotnictví změnit, aby bylo lepší. Sami jste se o tom mohli přesvědčit na konferenci Svět podle Heroine, kde v panelovce mluvila o tématech, se kterými se v Česku zdravotnictví potýká.

Jak se takové vedení projevuje uvnitř firmy?

Třeba v naší podzimní náborové kampani, ve které 17 kolegů sdílelo se světem, co je na práci těší. Nechci používat zprofanované slovo autenticita. Ale jak jinak nazvat kampaň, které nevznikla u stolu v marketingové agentuře, ale při rozhovorech s reálnými kolegy?

Kdo jsou vaši kolegové, pro které interní komunikaci děláte?

Je nás skoro pět tisíc, z toho jasná převaha žen. Žijeme a pracujeme od Sokolova po Jablunkov. Děláme nejrůznější poslání, profese a řemesla, ale jedno máme společné: péči o druhé máme ve své DNA.

Jak jste se dokázala naladit na tak rozmanitou cílovou skupinu?

Potřebovala jsem pochopit, jak rozdílné životní zkušenosti máme. Byla jsem v několika našich nemocnicích a domovech ALZHEIMER HOME a podívala se i na práci sester v domácí zdravotní péči. V naší firemní kultuře nikoho neměníme, každý si může najít své místo a být sám sebou. A já chci, aby se to odrazilo i v naší interní komunikaci.

Říkala jste, že všichni v Penta Hospitals mají péči ve své DNA. Jak vy komunikací pečujete o kolegy?

Starám se o to, aby ve firmě informace proudily od vedení k zaměstnancům a zpátky. A nejen informace, ale i vize, zpětná vazba, kontext a dobrá nálada. Aby každý věděl, že je důležitý.

Jak se vám to daří?

Jsme teprve na začátku. Mám ale velké štěstí, po vylepšení informovanosti totiž volali samotní kolegové v průzkumu spokojenosti.

To předpokládám není standardní, nebo ano?

Rozhodně není. Data od zaměstnanců se sice sbírají téměř v každé firmě, ale podle mých zkušeností se často reálných změn moc neděje. Chceme být výjimka.

Jak měříte spokojenost v Penta Hospitals?
Nově zavádíme sociální síť Stetoskop a v ní sbíráme zpětnou vazbu každý měsíc. Trvá to minutu a můžeme to udělat odkudkoliv. Konečně budu mít pro svoji práci data, o kterých se mi jinde ani nesnilo. Díky tomu dokážeme s HR týmem včas rozpoznat, co lidi řeší a jak je motivovat. 

Zmínila jste, jak je důležitá podpora kolegů. Vy sama otevřeně mluvíte o tom, že váš život změnila deprese a úzkosti. 

Kdybyste se mě kdykoliv předtím zeptali, řekla bych vám, že mně se to stát nemůže. Že bych to včas rozpoznala. Není to tak. Deprese nezaklepe na dveře a nepočká, jestli otevřete. Tiše proklouzne i tou nejmenší škvírkou. A najednou se z ní stane nejhlučnější hlas ve vaší hlavě, který pořád dokola opakuje, že už nikdy v životě nebudu šťastná.

Co vám pomohlo se toho hlasu zbavit?
Intenzivní terapie, skvělí lidi kolem mě a privilegium nemuset chvíli pracovat. V pravou chvíli jsem navíc dostala radu, kterou často posílám dál: Nemusíš být vždycky statečná. Stálo to neuvěřitelné množství sil, ale dneska můžu říct, že jsem zase šťastná. A moje práce k tomu štěstí přispívá.