Dítě pod tlakem si nevybuduje odolnost, ale strach z chyb. O čem je doopravdy wellbeing na školách?

Chceme jako země vychovovávat dětí, které zvládnou napsat správné „y/i” ve slově psychiatr – nebo takové, které jednoho dne neskončí zhroucené v jeho čekárně? 

  Tuto otázku jsem si položila po pročtení bohaté a obsáhlé internetové diskuze, v níž čtenáři reagovali na zprávu o zavádění wellbeingu do českých škol. Někteří rodiče se děsí, že děti budou místo učení „řešit pocity“, jiní je rovnou degradují na generaci sněhových vloček. A pak jsou tu ti, kteří se bojí, že se to všechno bude dít na úkor „sinu, kosinu a deskriptívy.”

Ale co když je wellbeing přesně tím, co české školy potřebují?

Občas před některými rodiči vyslovím kombinaci „psychická pohoda a škola”. Určitá část z nich si následně představí, že namísto zlomků vyrazíme s dětmi objímat stromy, a pak tu máme bohužel i dost velkou část těch, kteří vůbec neuznají, že by škola místem pohody mohla nebo měla být – vždyť život taky není peříčko, nikdo s nima v rukavičkách zacházet nebude, a jenom ať se hezky zocelí.

Nervy z ocele ještě nikdy nevyrostly ze strachu

Představa, že děti musí v raném věku projít tvrdou školou života, aby se „zocelily“, je možná populární, ale také naprosto mylná. Psychická odolnost se nebuduje v prostředí, kde je člověku dlouhodobě špatně. Dítě, které je neustále pod tlakem, si nevybuduje odolnost, ale spíš strach z chyb a také pochybnosti, zda je vůbec dost dobré. Místo zdravého sebevědomí se naučí emoce potlačovat a životním výzvám se raději vyhýbat nebo je vnímat jako hrozbu, se kterou si neumí poradit.

A teď fakta: V zemích jako Finsko nebo Velká Británie, kde programy zaměřené na práci s emocemi běží roky, se ukazuje, že děti nejsou méně výkonné. Právě naopak – školy, které pracují s wellbeingem, hlásí nižší absenci, méně kázeňských problémů a dokonce lepší akademické výsledky. Jak je to možné? Mozek totiž pod tlakem nefunguje efektivně. Pokud dítě tráví většinu dne v úzkosti, těžko se bude soustředit na princip Pythagorovy věty.

Ale oni přece nemají důvod k úzkosti! Vždyť mají všechno!

Ano, tento argument přilítne, jen co tento komentář dopíšu. Děti přece nemusejí chodit na pole v pět ráno, nemají rodiče ve válce, nežijí v bídě. Tak co by je sakra mělo stresovat? Jenže… úzkost není výsadou těch, kdo procházejí extrémními životními situacemi. Nevzniká jen z těžkých fyzických podmínek. Úzkost vzniká tam, kde člověk cítí tlak, nejistotu a nedostatek kontroly.

A to je přesně stav, ve kterém se dnes mnoho dětí nachází.

Možná je načase přestat se tvářit, že dětská psychika je něco, co se umí „oklepat”, a přijmout fakt, že prevence je efektivnější než hašení krizí (hasiči v podobě dětských psychologů a psychiatrů navíc skutečně nejsou na zavolání). Takže ano, děti mají „nárok“ na úzkost, protože jsou to lidské bytosti s emocemi. A pokud mají problémy, které jim brání normálně fungovat, není řešením říct jim, že si vymýšlejí nebo že se „my jsme to taky lehký neměli”. Řešením je dát jim nástroje, jak se s tím vypořádat – a právě o tom wellbeing ve školách je.

Díky těmto programům se děti učí pojmenovat své emoce – protože když ví, že nejsou „nerváci“ nebo „neschopní“, ale prostě jen unavení nebo vystresovaní, snáz s tím něco udělají. Učí se řešit konflikty, aby jejich první reakcí nebylo mlčení, útěk nebo křik, ale třeba věta: „Tohle mě naštvalo, protože…“ Učí se pracovat se stresem, protože ten nezmizí, ale když ho umíme rozpoznat a zvládnout, nemusí nás semlít.

Škola pro život, ne pro přežití

Takže ne, děti nebudou místo matiky a učení se pravopisu ve školách běhat po loukách a objímat duby. Ale dost možná se naučí něco, co jim jednou pomůže zvládnout pracovní pohovor, těžkou životní situaci nebo prostě jen blbý den. A to se, ruku na srdce, v životě hodí víc, než z rukávu – i když tě o půlnoci vzbudím – vysypat vedlejší věty a jejich druhy.