Šly na interrupci a nelitují toho. Smutek neznamená, že všechny ženy po potratu trpí depresí
Jít na potrat, nebo nejít? Když žena neočekávaně zjistí, že čeká dítě, a nemá pro jeho výchovu podmínky, musí se rychle rozhodnout mezi dvěma možnostmi, přičemž ani jedna z nich není úplně dobrá. Pokud zvolí interrupci, přidají se také obavy z odsouzení okolím. A také z toho, že dá zapravdu odpůrcům potratů, když připustí, že po zákroku cítila smutek nebo lítost. Podobné pocity měly i ženy, které se s příběhem své interrupce svěřily webu Heroine.cz. Shodně ale říkají, že v tu chvíli udělaly správné rozhodnutí.
Janě bude čtyřicet a má dvě dcery. Měla mít ještě jedno dítě, syna. Při prvním těhotenském screeningu se ale dozvěděla, že má její očekávaný chlapec vrozenou vadu – nejtěžší formu rozštěpu páteře, která by znamenala velmi náročnou péči, a následně bohužel i smrt dítěte v řádu několika málo let. S manželem se rozhodli pro interrupci, a i vzhledem k poměrně pokročilému těhotenství označuje Jana zákrok a jeho důsledky jako „brutální“. „Říkala jsem si, že jsem se měla rozhodnout jinak. Že bych péči zvládla, naučila bych se to, a dítě tu mohlo být s námi,“ přemítá a jedním dechem dodává: „Ale musela bych tomu hodně obětovat. A potom bych neměla druhou dceru.“ Jednou zašla k psycholožce, víc ale svoje pocity lítosti řešit nechce. I po deseti letech je to pro ni těžké téma.
Právě lítost pociťují ženy po umělém ukončení těhotenství často, ačkoliv si jsou jinak jisté, že se v kontextu svého života rozhodly správně a svoje rozhodnutí by zpětně nezměnily. Přesto v nich občas hlodají pochyby a ty je mohou dovést i k pražské terapeutce Janě Kučerové. Ta má pro ně trochu paradoxní odpověď: litovat občas svých rozhodnutí je pro lidi přirozené. Jakýchkoli rozhodnutí. „I když si třeba vybíráme, kam půjdeme na školu. Ve chvíli, kdy si zvolíme jednu cestu, tu druhou ztrácíme. Jednak je s tím spojené určité truchlení, jednak když nám pak na škole zrovna není dobře, nevyhnutelně nás napadne, že jsme se měli rozhodnout pro tu druhou,“ popisuje terapeutka. „I když žena své rozhodnutí nezpochybňuje a je ráda za to, jak to dopadlo, může plakat, truchlit. Je potřeba vědět, že je to normální, že se nezbláznila a že to neznamená, že se rozhodla špatně.“
Údajné obavy o ženské duševní zdraví nicméně využívají některé státy a různá hnutí k tomu, aby zpřísňovaly legislativu týkající se potratů. Často zmiňují takzvaný postabortivní syndrom, který podle nich postihuje ženy po interrupcích a před kterým je chtějí ochraňovat. Poprvé tento termín použil už na začátku 80. let americký psychoterapeut a zastánce zákazu potratů Vincent Rue. Během následujících čtyřiceti let řada studií existenci syndromu vyvrátila a tato diagnóza oficiálně neexistuje. Kdo termín i nadále používá v Česku? A měla by každá žena po potratu vyhledat psychologickou pomoc? Odpovědi najdete v textu Markéty Plíhalové na webu Heroine.cz.
