Všimli jste si toho bláznovství ve školách? Jako by letos bylo ještě o kus větší než dřív. Ještě předposlední týden před vysvědčením si mi moji školou povinní klienti stěžovali, kolik toho mají – každý týden několik písemek, „čtvrtletek“, zkoušení… všichni honili známky. Makat, učit se, vylepšovat, uzavírat.
Studenti padali na pusu. Vyprávěli mi, že se jim zdá o tom, jak celou noc počítají příklady. Hodně brečeli. A často se jim klepaly nohy a celé tělo. Jeden vystresovaný chlapec mi rozvibroval celou pracovnu. Další dívka mi povídala, že sice má průměr 1,39, ale aby dostala na vysvědčení jedničku, musela se nechat ještě několikrát přezkoušet. Jinde psali poslední čtvrtletní písemku několik hodin před uzavřením známek – takže všichni věděli, že pokud to pokazí, čas na opravu rozhodně nebude.
A tak si říkám, co jsme si to vymysleli? Opravdu to nejde dělat jinak? Jak zdravé – pro tělo i pro duši – to asi je, když musí člověk v krátkém čase vydat tak obrovské množství energie? Stres, únava, spavost, nespavost, přejídání, workoholismus, sebepoškozování, vyhoření… Klíčová slova dneška.
Poté, co učitelé nashromáždili potřebný počet známek, se „to“ konečně uzavřelo. A nastal druhý extrém. Klienti mi vyprávějí, že ve školách celé dny koukají na filmy. Co předmět, to nový film, kreslený nebo hraný, český, zahraniční, na kvalitu se příliš nehraje, hlavně si pořádně odpočinout. Ne, o filmech se pak nemluví, nerozebírají se, nepracuje se s kritickým myšlením ani s pochopením. Jen parádní vata, způsob, jak zabít čas. Ve čtvrtek se konečně předá vysvědčení a všichni padnou do postelí a budou dlouho spát.
Netýká se to jen dětí. Stejný – jestli ne větší – zápřah číhá v červnu na učitele. Krom klasifikace je tu ještě papírování – zprávy, evaluace, sebehodnocení, monitoring, deníky, třídnice… Moji kamarádi a kamarádky pedagogové říkají, že už nemohou. Že je těch papírů rok od roku více. Mnozí, co vše dělají poctivě, prostě v červnu velmi brzy vstávají a pozdě chodí spát. Aby bylo hotovo.
A tak si říkám, co jsme si to vymysleli? Opravdu to nejde dělat jinak? Jak zdravé – pro tělo i pro duši – to asi je, když musí člověk v krátkém čase vydat tak obrovské množství energie? Stres, únava, spavost, nespavost, přejídání, workoholismus, sebepoškozování, vyhoření… Klíčová slova dneška. Nemusela by existovat, kdybychom ve svých životech měli víc jiného slova.
Rovnováha.
Občas víc pracovat je v pořádku, občas si pořádně odpočinout také. Mezitím být dlouhodobě v rovnováze, to je úplně nejlepší.
Ve filmu Žít, meditovat, milovat říká italský kadeřník americké turistce „Vy makáte, makáte a pak na víkend odpadnete, koupíte si piva a ležíte v pyžamu u televize. My si užíváme každý den – dolce far niente“.
Vzpomínám si i na to, když byly moje děti menší a já jsem se dívala, jak jsou tak v polovině července najednou úplně jiné – uvolněné, vysmáté, spokojené. To z nich jen spadl všechen ten červnový stres.
Zároveň vnímám, že mnoho dospělých už tu rovnováhu v životě má. Pracují méně, žijí více, vědí, že obětovat vše práci není to, co chtějí. Že každý dlouhodobý extrém škodí.
Když sami už vědí, proč své děti nechávají stále v tom nezdravém systému?
Co s tím?
V první řadě opustit mantry „jinak to nejde“ a „vždycky to tak bylo“. A postavit se za své děti. Diskutovat s učiteli a řediteli, volat po změně. Opravdu učitel potřebuje 15 známek, aby mohl napsat vysvědčení? Fakt je potřeba toho tolik probrat? A musí se všechno nechávat na poslední týdny? Nemůžeme zátěž víc rozložit?
Pojďme to prostě zkusit. Dělat to jinak. Nedřít tak na kost. Být tak trochu italskými kadeřníky.
Monika Čuhelová vystudovala psychologii na Masarykově univerzitě v Brně. Od roku 2012 má vlastní psychologickou praxi ve Svitavách, specializuje se na duševní zdraví teenagerů a jejich rodičů. Pracuje také jako školní psycholožka.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.