Proč vám vnitřní bolest může posílit vztah
Každá doba je něčím specifická a ta dnešní má kromě jiného jeden silně čitelný znak. Je jím snaha vyhýbat se bolesti. Nebo neúspěchu. Nebo nepohodě. Nebo stresu. Prostě čemukoliv, co by mě vyhodilo z „flow“. Z pocitu štěstí. Z radosti. Ze zábavy. Z užívání si.
„Ale já si chci užívat. Mít se dobře. Mám na to právo!“ Slýchávám to často nejen při terapiích, ale i ve vlaku, v autobusu, na ulici. Od lidí. A nejenom těch mladších. Velmi rychle na tuhle vlnu najely i generace starší. Důvod mají ale jiný. Pamatujete na scénu z filmu Obecná škola? Sousedka Edovy rodiny jí tlustě namazaný krajíc chleba. Matka Edy se jí zeptá: „… že to snesete?“ Odpovědí jí je: „Za války jsme nemohli, teď můžeme.“ Za komunistů jsme nemohli a chraň vás ruka páně, jestli mi na moje štěstí a pohodlí chcete sáhnout! (Klidně si tam můžete doplnit „za Havla, za Klause“… Je jedno, jaká doba vás formovala.)
Žijeme v době, která nám skrze ústa různých guru, motivačních řečníků, ale i psychologů a terapeutů slibuje, že když budeme dělat to a to, věnovat se tomu a tomu, chovat se tak a tak, budeme šťastní nebo úspěšní a vyhnou se nám starosti a těžkosti. Je samozřejmě i mnoho jiných, kteří se snaží nabádat posluchače a čtenáře, ať zůstanou nohama na zemi, že bez toho úsilí a trochu těch nesnází a bolesti to úplně nepůjde, ale zdá se mi, že je jich málo. Otázka zní, kolik by bylo zapotřebí, aby jich bylo dost. Protože čtenářův a posluchačův mozek má tendenci přebírat a pamatovat si to, co chce a co zrovna potřebuje.
Zařiď mi štěstí
Nejčitelnější potřeba vyhýbat se bolestem je ve vztazích. Partner totiž velmi snadno spouští naše vlastní témata (a traumata), často velmi hluboce ukrytá. Většinou to nedělá vědomě, někdy stačí jen pohled, obyčejně řečené slovo. Je to jedno, my na to přesto reagujeme – a nemáme to pod kontrolou. Můžeme sice (ti odvážnější z nás) upozornit toho druhého, ať to či ono nedělá, že nás to zraňuje, ale nemusí to stačit.
Kde je ta nikdy nekončící, neutuchající láska, kterou mi filmy, knížky, písně o lásce slibovaly? Že když budu milovat, opravdu moc a silně, už nikdy nepocítím bolest a strach. Ale já ho cítím!
Ty druhé ve svých vztazích také používáme k tomu, aby zajistili spokojenost. Nejlépe napořád. Má přece povinnost nám naše štěstí zařídit. Bezpodmínečně. Od toho přece do prčic ty vztahy přece jsou, ne? Jenže pak se to nedaří a cítíme bolest. Kde je ta „ultimátní“ láska, kterou mi vesmír má zajistit, když si to správně přeju? Co když se objeví strach? Vztek? Co když se objeví nenávist u mého vlastního dítěte, které se zrovna nechová ukázkově, nebo nenaplňuje moje vlastní představy, jak by mělo vypadat, jak se učit, chovat, hrát si, sportovat… Co když se objeví v mé vlastí hlavě myšlenka: „Zničil jsi mi život, ty spratku…?“
Je dost pravděpodobné, že se této a jiným negativním myšlenkám a emocícm začneme vyhýbat. Třeba tím, že budeme neustále vyžadovat od svých blízkých, aby nikdy nekřičeli. Aby si vždycky po sobě uklízeli talíř. Aby mi říkali, že mě milují, alespoň jednou do týdne. Aby se nebavili o politice. A už hlavně ne o klimatických změnách. A o Zemanovi. O Babišovi. O Trumpovi. O uprchlících. O buzerantech. O transkách. O matkách kojících na veřejnosti. O menstruaci. O toxické maskulinitě. Prostě se o tom nebavte! Neotravujte mě! Neobtěžujte mě! Já se chci mít dobře! Mám na to právo!
Jenže život člověka se nežije v sociálním vakuu. To, že se staneme a zůstáváme lidmi, je proto, že se stýkáme a necháme se formovat jinými lidmi. Diskutujeme s nimi. Povídáme si. Sdělujeme. A sdílíme. Sebe, své myšlenky.
Raději neříct nic
Přiznejme si, že každý z nás tak trochu očekává, že ho bolesti a psychické mizérie zbaví někdo druhý. Především ten, koho milujeme. A on či ona milují nás. Jenže ouha, jaké může být překvapení, když ani po dvou letech upřímné a krásné lásky vnitřní bolest neustává. A v hlavě se začnou honit myšlenky, jak je možné, že když tak moc miluji, cítím se mizerně. Kde je ta nikdy nekončící, neutuchající láska, kterou mi filmy, knížky, písně o lásce slibovaly. Že když budu milovat, opravdu moc a silně, už nikdy nepocítím bolest a strach. Ale já ho cítím!
Další čtení o vztazích
O penězích ve vztahu a jak o nich mluvit
Peníze jsou v partnerských vztazích možná největší tabu. O něčem tak přízemním se přece nebudeme bavit! Jenže neprodiskutované finance se můžou stát v budoucnosti pořádně toxickými.
O patologickém negativismu
Anhedonismus není rozumná zdrženlivost, ale porucha emocí, s níž pozitivní věci odmítáme vidět, natož zažívat. Je obzvlášť zhoubný ve vztazích, ze kterých postupně vysává veškerou radost. Jak se dostat z bludného kruhu přesvědčení, že nám nezbývá než trpět?
O stereotypech v partnerských vztazích
Jak moc bereme jako alibi své stereotypní chování vůči druhému pohlaví? „Jsem prostě chlap, tak se nediv, že chlastám.“ Nebo: „Jsem prostě ženská, tak se nediv, že moc nakupuju.“
Náš mozek je nastaven tak, že nemá rád dilemata – a už vůbec ne ta existenciální. Dělá všechno proto, aby tato dilemata vyřešil, de facto na ně našel odpověď. Bohužel často nedostačující a velmi subjektivní. Dalším krokem je tedy myšlenka, že když tak moc miluji, ale cítím bolest, určitě mě on nebo ona miluje míň! A to uvolní další myšlenku a emoci, většinou strach nebo smutek.
Cítíme, že to musíme zjistit. Miluje mě? Musím se svého partnera zeptat. Musím svůj strach sdílet. Ale já se bojím. Že se na mě naštve, že z toho sám bude smutný, anebo mi to bude dokonce vyčítat. Nebo si řekne, že jsem nějaký divný, vždyť se nic neděje, máme přece všechno, vztah, práci, kde bydlet… Tak jak si můžeme dovolit cítit smutek a strach?
A tak se neotevřu. Nebo to z něj budu tahat po kouscích. Vždycky něco načnu, ale když to začne být nepříjemné nebo konfliktní, řeknu: „… ale nic miláčku, to neřeš, to mě jen tak napadlo.“ A zeptám se, co chce k večeři. Jenže bolest se tím stupňuje, protože k tomu strachu, jestli mě opravdu miluje, se přidá ještě strach o to, co si o mně řekne, když takhle blbě žvaním. A příště se nezeptám vůbec. A raději o sobě neřeknu vůbec nic. Protože to může být nebezpečné.
Čekám na signál
Každý doktor ví, že bolest je signál, že něco není v rovnováze. Že je potřeba se někam podívat, něco otevřít (a to doslova), vyčistit, zašít nebo alespoň zalepit, aby tělo mohlo dělat dál svoji práci. To samé se děje v naší mysli. Je to signál a rozhodně ničemu neprospívá, když si ho nebudu všímat, nebo nedejbože začnu dělat všechno proto, aby se žádná bolest neobjevila.
Vyhýbání se bolesti přináší jen další bolest a k tomu větší a větší únavu, protože takové úsilí něco stojí. Vlastně stojí docela dost. Nejen naší mentální kapacity, ale i těch opravdových peněz. Za které si kupujeme všechna ta hejblata, statusové věci, jógové semináře, sebevzdělávací kurzy, u kterých očekáváme, že nám zařídí to, že už žádná bolest nikdy nebude.
Zřejmě časem zjistíme, že nejenže ten druhý, ale třetí, čtvrtý, pátý partner nám štěstí nezařídí. Je to jasné – je to ve nás. Určitě jsme v minulém životě museli udělat nějakou strašnou věc, že nás pánbůh takhle děsně trestá.
Častou odpovědí na řešení bolesti bývalo: dívej se na to pozitivně. Ale dnes už se i toto reviduje; říkat si v momentě, kdy se mi dějí nepěkné věci, že to jsou vlastně věci pěkné, není tak úplně v pořádku.
Takže se začneme obviňovat, co jsme to za člověka. Co jsem to zač, když neumím být spokojený s tím, co mám, a ani toho druhého nedokážu udělat šťastným? Nebo ke své bolesti zaujmeme pasivně-agresivní postoj a řekneme si: takhle mě to učila moje máma nebo táta, tak to prostě je, smiř se s tím, to je život. „My ženy s tím nemůžeme nic dělat... Jo, to jsou ženský, synu… Takový to u nás je… Na to my jsme malý páni…“ A tak dále.
Což o to, smířit se s věcmi, nad kterými nemám kontrolu, je samozřejmě účinný model. Jenže nad svými emocemi jakous takous kontrolu mít můžeme (a ano, lidé, kteří jsou v depresi či úzkostech, resp. řeší svoji psychickou nemoc, jsou v jiné situaci). Rozhodně se to dá naučit. Ale musí se trénovat. A nestane se to tím, že si konečně najdu „toho pravého nebo tu pravou“. To vy máte být těmi pravými.
Úleva od bolesti je slast
Co tedy dělat s bolestí, pokud jí tedy pohlédneme do tváře? Neuškodí podívat se, co mi ji spustilo. Někdy k tomu potřebuju víc času a víc úsilí na těch proklatých terapiích, protože ne všechno dokážu rozpoznat vědomě, někdy se to schovává v podvědomých či dokonce nevědomých strukturách mého já – a to chce čas. A odvahu, protože vás to pravděpodobně zavede do hlubin, ve kterých se musíte naučit plavat.
Možná to ale bude chtít jen pár sezení, pár knížek, pár hovorů s kamarády, a bolest ustoupí. Všichni víme, že úleva od bolesti je jedna z největších slastí. A abych věděl, co je vůbec slast či štěstí, nejdřív musím poznat i druhou stranu spektra, a tou je strach a bolest.
Častou odpovědí na řešení bolesti bývalo: dívej se na to pozitivně. Ale dnes už se i toto reviduje; říkat si v momentě, kdy se mi dějí nepěkné věci, že to jsou vlastně věci pěkné, že mě někam mají posouvat, není tak úplně v pořádku. Skutečně pozitivní psychologie leží v tom, že si nejprve přiznám: ano, tohle není hezká věc, je to pěkně na houby. Další krok se pak schovává v otázce: co s tím budu dělat?
Je důležité najít odvahu něco říct, i přes obavu, jak pak budete vypadat a co si o tom ten druhý řekne. To všechno jste vy. A oni to mají vidět. I vaše slabosti.
Protože náš mozek, stejně jako nemá rád dilemata, taky neustále predikuje, tj. vytváří možné budoucnosti, na které se chystá a připravuje. Boj se strachem není v tom, že se mu budu vyhýbat nebo budu dělat, že není. Boj se strachem je v uvědomění toho, že existuje a existovat bude, je to naše evolučně nejstarší emoce, zachraňuje nám životy v neustálé, nikdy nekončící otázce: co s ním budeš dělat? Odpovědí je akce, činnost, řešení. A je jedno, jestli to bude video na Youtube nebo knížka nebo pokec s mámou nebo konzultace s terapeutkou.
Nebo… otevření se svému partnerovi. Schopnost najít odvahu a přiznat si, že mám slabost, blbou emoci, se kterou si nevím rady. A požádat o pomoc. Třeba jenom tím, že si sednete u večeře a všechno řeknete. A domluvíte se na tom, že se vás zeptá, co s tím budeme dělat? My dva. Protože od toho partneři jsou. Nemůžou nám zajistit naše vlastní štěstí. Můžou nám k němu ale pomoct. Třeba tím, že se některé věci nebudou říkat nebo dělat, nebo je budou říkat či dělat jinak. Nebo že se alespoň pokusí. A my tu snahu vidíme. A jsme za ni vděční.
Je důležité najít odvahu něco říct i přes obavu, jak pak budete vypadat a co si o tom ten druhý řekne. To všechno jste vy. A oni to mají vidět. I vaše slabosti. Protože ta pravá láska se nakonec tvoří i díky nim – a nikoliv kvůli tomu, že neustále vypadáte jako stroj na štěstí. Tím, že svůj stroj předložíte partnerovi k revizi a možná i k opravě, vytváříte životní šanci, že budete mít vedle sebe někoho, kdo se k tomu vašemu pravému já alespoň přiblíží.
