Mohou představy o žensko-mužských rolích zničit váš vztah?

Díky jednomu mému rozhovoru, který stále visí na YouTube, a následné diskusi pod ním jsem se nestačil divit, jak moc se snažíme zuby nehty držet té pseudotradičního představy o tom, kdo je „správný chlap“ a kdo „správná ženská“.

Role žen a mužů jsou normy, které společnost historicky stanovila a podle kterých dodnes nastavuje, co je vhodné a očekávané chování muže a ženy v různých sociálních situacích. Sociální význam pojmu „role“ je v podstatě normativ, který určuje, jak by měl jednotlivec na základě svého pohlaví v sociálním prostředí myslet, chovat se a fungovat.

Genderové stereotypy na straně druhé jsou zažité představy o mužích a ženách, založené na tom, že každé pohlaví je ve své podstatě odlišné od druhého. A to takovým způsobem, který obě pohlaví staví proti sobě.

Ženy jsou emocionálně expresivní a muži skoro vůbec. A pokud takoví ve svém projevu nejsou, hnedle si myslíme, že takové ženy jsou buď bezcitné, nebo rovnou lesby a takový muž je naopak zženštilý, nebo rovnou buzerant. Podobné nálepkování bohužel funguje i v 21. století.

Nechci popírat biochemii fungování mužského a ženského těla. V tom samozřejmě rozdíly existují a bezesporu mají vliv i na naše chování a myšlení. Jde mi spíš o to, jak moc je bereme jako alibi pro své stereotypní chování vůči druhému pohlaví. „Jsem prostě chlap, tak se nediv, že chlastám.“ Nebo: „Jsem prostě ženská, tak se nediv, že moc nakupuju.“

Mužský a ženský mozek?

Psychologie prochází v této chvíli mnoha revizními procesy, kdy přezkoumává svá vlastní zjištění, která dlouhá léta používala. Jedním z nich je například slavný výzkum psychologa a psychiatra z Cambridgské univerzity Simona Barona-Cohena a Jennifer Connellanové.

V roce 2000 zveřejnili závěry výzkumu novorozeňat, kdy zkoumali Baronovu-Cohenovu hypotézu o tzv. „empatickém/ženském mozku“ a „systemickém/mužském mozku“; rozdíly mezi nimi se mají projevovat od nejranějších chvil člověka. Experiment byl jednoduchý. Jeho postgraduální asistentka Jennifer Connellanová zkoumanému miminku ukázala obrázek obličeje (shodou okolností svůj vlastní) a mechanický závěsný kolotoč vytvořený ze stejného snímku.

Hypotéza byla taková, že sociálně orientované děti (rozuměj děvčátka) budou pozorovat tvář, zatímco spíše mechanicky orientovaná miminka (rozuměj chlapečci) dají přednost kolotoči.

Když došlo na výsledky, velká část dětí neprojevovala žádné preference. Přesto – zhruba 40 procent chlapečků se dívalo na kolotoč a zhruba 25 procent na obličej. Kdežto holčiček se kolem 36 procent dívalo na obličej a jen asi 17 procent na kolotoč.

Tato čísla byla statisticky dost významná na to, aby vědci sepsali hojně citovaný článek, který vyšel v mezinárodním časopise „Infant Behavior and Development“ a na léta ovlivnil myšlení a předpoklady nejen odborné veřejnosti.

Jenže se začaly ozývat i jiné hlasy, které s výsledky nesouhlasily. Nejvíce slyšet byly psycholožky Alison Nashová a Giordana Grossiová, které experiment rozebraly do detailů a zjistily veliké množství chyb a nedostatků, jaké v podobných výzkumech nesmí mít místo.

Nejsilnější byla námitka, že Jennifer Connellanová znala předem pohlaví novorozeňat a svým chováním, ať už vědomě či nevědomě, mohla posunout fotografii svého obličeje tak, aby ji děvčátko sledovalo déle. Connellanová toto pochybení uznala a připustila, že dnes už o jasném rozdílu mezi holčičkami a chlapečky není tak rozhodně přesvědčená.

A proč o tom vůbec píšu? Protože to ilustruje důležitý jev. A to ten, jak rychle a jak nekriticky se jako společnost chytáme čehokoliv, co podporuje a bude podporovat naše stereotypní myšlení o mužsko-ženském světě.

Stereotyp vztah neutuží

Už od chvíle, kdy se narodíme, nám naši rodičové svým chováním vštěpují genderové role. Později vyrůstáme ve světě, který říká, že muži jsou diametrálně odlišní od žen. Filmy, které sledujeme, reklamy, kterým jsme vystaveni, věci, které používáme, a dokonce i mytologické a pohádkové příběhy, které nám vyprávějí, v našich postojích vytvářejí specifické vnímání rozdílnosti pohlaví.

Muži jsou macho, okamžitě připraveni bojovat s padouchy, orientovaní na kariéru, mají vyšší sexuální apetit, musí zahájit jakoukoli romantickou interakci a tak dále. Ženy jsou křehké, zranitelné, čisté a měly by hrát v každém vztahu relativně pasivní roli. Zkuste si ve vyhledavači zadat slova <muži ženy vtipy>, okamžitě zjistíte, o čem mluvím.

Kromě toho, že jsou silně regresivní, jsou genderové role také škodlivé v kontextu romantických vztahů. Lidé, kteří věří ve vrozené rozdíly mezi muži a ženami, se pravděpodobně budou ve vztazích chovat silně stereotypně. A budou se kvůli tomu cítit i velmi nespokojeni.

Život podle těchto „ideálů“ činí muže a ženy méně schopnými porozumět nejen sobě navzájem, ale i sobě samým. Muž, který je sám sobě emocionálně vzdálený, protože vyrostl v prostředí, kde se věřilo, že takoví muži prostě jsou, nebude schopen uspokojit možné potřeby své partnerky či partnera právě v oblasti emocionální intimity. Celá řada výzkumů tuto myšlenku podpořila.

Jedna taková studie, provedená na University of Southampton, zveřejnila dvě opravdu zajímavá zjištění: U mužů, kteří ve vztahu udržovali tradiční styl „oddělovaní rozumu a projevu emocí“, ženy projevovaly vyšší nespokojenost. A páry, které uváděly nejvyšší úroveň spokojenosti ve vztahu, byly naopak ty, které měly mezi sebou silnou intimní vazbu, projevovanou schopností mluvit o emocích a romantických potřebách.

Kde jsou nová pravidla?

Na druhou stranu si uvědomuji, jak potírání zajetých stereotypů (a ano, někdy i militantně-umanutými způsoby) může vyvolávat chaos a negativní emoce. V podstatě tvrdím jen to, že tak zřetelné rozdíly mezi muži a ženami nejsou, že rovnoprávnost by neměla být daná jen formálně, ale i vyžadovaná v reálném životě, a že je to „jen“ sociální konstrukt. Jenže nikdo nenastavuje pravidla nová. A když se o to pokusí, je ukřičen tradicionalisty, ať nevymýšlí blbosti.

Za mě by prozatím stačilo jen uznání, že genderové role a stereotypy mohou být problematické. Tím můžeme začít. Jen přijmout, i v těch debatách v hospodě, že existuje společenský tlak na muže a ženy, aby se chovali různými způsoby, a že tento tlak není v pořádku.

Toto přijetí může pomoci lidem – jednotlivcům i párům – reflektovat zpětně své činy a uvědomovat si důsledky svého chování. Jednoduše si připustit, že genderové role nemusí být nutně zdravé. Už jsem ve své praxi viděl, kdy tento krok uznání mužsko-ženských stereotypů přiblížil dva lidi jako pár.

Když ze vztahové rovnice vynecháte stereotypy typu „myslím takhle, protože jsem chlap“ či „chovám se takhle, protože jsem ženská“, může vám to pomoci pochopit vašeho partnera hlubším a mnohem osobnějším způsobem.

Gender neomlouvá

Cordelie Fineová ve své knize Delusion of Gender („Genderový klam“) nebo Angela Sainiová v jiné podobně laděné knize Od přírody podřadné dokládají a dokazují, že muži a ženy ve skutečnosti nemají jiné mozky. (Neexistuje nic jako „mužský mozek“ a „ženský mozek“, navzdory tomu, co vám říká internet!)

Ve skutečnosti jsou naše nervové okruhy ovlivňovány kulturními předpoklady o pohlaví. Naše mozky samozřejmě reagují na naše těla, takže se biochemicky chovají rozdílně, ale není to proto, že by ženě fungovala odlišná část mozku než muži. Mozek se jen ve své plasticitě adaptoval.

Anne Faustová-Sterlingová si myslí, že bychom namísto binárních (mužsko-ženských) kategorií, které používáme dnes, měli přistupovat ke každému jedinci jako k „vývojovému systému“ – unikátnímu a neustále proměnlivému výsledku výchovy, kultury, historie, zkušeností a také biologie.

Zdá se, že jednou ze společných vlastností úspěšných vztahů je, že dvojice v žádném okamžiku svého vztahu nepoužívají genderové stereotypy pro omlouvání svého nevhodného a destruktivního chování. Prostě a jasně vidí svého partnera jako rovnocenného člověka za všech okolností.

To se ale musí trénovat. Tlak společnosti na stereotypy je enormní a udržet se mimo ně je opravdu těžké. Jen si představte, že byste se vymezili vůči svému kamarádovi, který vám bude rozezleně říkat, že ho jeho žena nepochválila za to, že dal nádobí do myčky. Jednou za rok. A vy místo přitakání odpovíte, za co chceš děkovat? To máš dělat pravidelně, ne?

K tomu, aby to fungovalo, musíte mít ale neustále otevřený komunikační kanál, díky kterému si budete moci svobodně a beze strachu dát zpětnou vazbu, když náhodou nějaký takový stereotyp použijete. A nejen sobě, ale i svému okolí. Je třeba na tom pracovat. Neustále. Ale stojí to za to.