„Nikdo ti do hlavy nevidí!“ Komunikace v partnerství
Všichni někdy slyšeli, že ve vztahu je nejdůležitější komunikace. Někdy se to s ní přehání. A někdy je nedostatečná. Jak je to správně? A existuje vůbec nějaké „správně“?
Komunikační dovednosti jsou nástrojem sociální inteligence. A podobně jako emoční inteligence se i ta sociální neustále v průběhu celého života rozšiřuje a učí. To, co nám fungovalo ve dvaceti, nám ve čtyřiceti nestačí. Musíme se naučit reagovat na změnu kontextu a souvislostí, které nás neustále provokují k tomu obměňovat náš komunikační styl.
Jak asi tušíte, nejkomplikovanější je to právě s partnerem či partnerkou. Protože i oni se mění. Ten, kterého jsme potkali na začátku našeho vztahu, už po dvaceti letech nemusí být (a nebude!) ten samý.
Sdílení, ne jen sdělování
Co je to vlastně komunikace? Obvyklá odpověď zní, že výměna informací. Což dozajisté je, ale zdaleka nejen to. Původní význam slova komunikace vychází z latinského výrazu „communicare“, „sdílet“. Abychom mohli něco s někým sdílet, potřebujeme zapojit a využívat kompletní komunikační balíček, ve kterém je kromě verbální komunikace (slova) zahrnuta i paraverbální (jakým způsobem říkám ta slova) a neverbální komunikace (co sděluje moje tělo).
Když s někým mluvíte, zkuste u toho být celí. Udržte v souladu svá slova, tón hlasu, ale především své tělo.
Z mnoha výzkumů sociálních psychologů vychází, že kromě verbální komunikace potřebujeme doplnit i další kvality. To, jakým způsobem (tónem, hloubkou, artikulací) mluvím, a především co říká moje tělo, je totiž pro vyjádření pocitů velmi podstatná část komunikace. Ta úspěšná vypadá tak, že slova, která říkám, jsou v souladu s řečí mého těla.
Právě kolem vlivu různých částí komunikačního procesu byly a dodnes jsou vystavěny mnohé experimenty sociálních psychologů. Nejznámější a nejvíce citovaná jsou procenta vycházející z výzkumů americko-íránského profesora Alberta Mehrabiana („7-38-55“), kterými se zaštituje řada lidí a dodnes jsou občas prezentovány jako nezvratný fakt. (Hodnoty představují procentuální zastoupení obsahu řeči – tónu hlasu – mimiky.)
Vytrženo z kontextu
Mehrabianova čísla jsou často tlumočena jako doklad toho, že až 93 procent komunikace je neverbální. Proti tomu se ale sám autor výzkumu rázně ohradil. Kontext jeho experimentu totiž představoval komunikační situaci, ve které si odporují tón hlasu a obsah slov.
Cílem bylo zjistit, která výrazová složka, verbální/vokální, bude mít větší vliv na interpretaci celkového sdělení. Ukázalo se, že tón hlasu má mnohem větší vliv na celkové posouzení postoje mluvčího vůči (imaginární) osobě v případě odporujícího si sdělení, zatímco vliv obsahu byl pouze nepatrný.
Co mít na paměti? Nenechte se zmást někým, kdo vám bude tvrdit, že verbální část komunikace není důležitá. Všechny části jsou důležité, a když s někým mluvíte, zkuste být u toho celí. Udržte v souladu svá slova, tón hlasu, ale především své tělo.
Proč potřebujeme neverbální komunikaci
Jeden z nedávných výzkumů o tom, jak myslí náš mozek, zjistil, že jazyk byl do našich mentálních struktur zařazen později než vizualizace. Takže i když máme tendenci pracovat ve svém myšlení se slovy, respektive vést se sebou vnitřní dialog neboli formulovat slova, vždycky se zapojí vizuální struktury mozku.
I freudiáni a jungiáni by nám mohli hodiny a hodiny povídat, že náš mozek myslí v obrazech. Všechna slova, která slyší či čte, překládá do asociací, symbolů, a proto se nám někdy může zdát, že s partnerem mluvíme příslovečně „já o voze, on o koze“.
V průběhu naší socializace se v mozku nastavuje tzv. „mentální slovník“, kdy se na základě naší výchovy, ale i našich vlastních zkušeností formuje chápání slov. Ne pro každého má tedy stejné slovo také stejný význam. Kromě toho nám mozek k jednomu slovu přiřadí mnoho jiných kvalit. Představte si kočárek. Co vidíte? A pak někomu svůj obraz představte. Zcela jistě budete popisovat úplně jiný.
I proto tolik potřebujeme další složky komunikace. Mozek je v podstatě mašina na řešení dilemat. Jakmile někomu položíte otázku, jeho mozek v podstatě musí odpovědět. A je lhostejné, zda odpověď verbalizuje či nikoliv.
Zdá se, že tato potřeba vznikla z nutnosti vyrovnat se s různými situacemi a změnami. Potřebujeme umět odpovídat na dilemata, abychom se správně adaptovali. Jenže to nás stojí velké množství energie. Mozek je energeticky nejnáročnější orgán v těle a dilemata nemá rád, protože když nenachází řešení, dostává se do stresové smyčky a jeho energetická spotřeba roste. (O jaké energii se bavíme? Je to především kyslík a glukóza.)
Další čtení o vztazích
O patologickém negativismu
Anhedonismus není rozumná zdrženlivost, ale porucha emocí, s níž pozitivní věci odmítáme vidět, natož zažívat. Je obzvlášť zhoubný ve vztazích, ze kterých postupně vysává veškerou radost. Jak se dostat z bludného kruhu přesvědčení, že nám nezbývá než trpět?
O stereotypech v partnerských vztazích
Jak moc bereme jako alibi své stereotypní chování vůči druhému pohlaví? „Jsem prostě chlap, tak se nediv, že chlastám.“ Nebo: „Jsem prostě ženská, tak se nediv, že moc nakupuju.“
Co z toho vyplývá? Když něco „pouze“ říkáte – online, přes sociální sítě, přes sms, jiné mobilní aplikace –, mozek k pochopení zprávy potřebuje doplnit další dvě části. Proto si domyslí, co se za slovy schovává. To ale budou vaše představy, a nikoliv nutně odraz toho, jak to ten druhý myslel, respektive psal.
Mám pro tebe dobrou a špatnou zprávu
Když započteme skutečnost, že mozek má tendenci vybírat si spíše negativněji laděné situace, vznikne nám z toho pořádný zmatek. V kognitivně behaviorální terapii se tomu říká „automatické nebo předvídací negativní myšlení“. Jak to může vypadat, každý z nás zná: „Určitě mě podvede…“„Neozývá se, protože mě nemá rád…“
Všechno výše zmíněné vysvětluje, proč všichni psychologové, terapeuti a koučové tvrdí, že bez řádné komunikace nelze vybudovat zdravý vztah. Rozhodně ne ten intimní.
Nemusíte to ale s komunikací zase přehánět. Introverti mi dají za pravdu, jak je to pro ně někdy těžké. Rozhodně nemají potřebu někomu sdělovat, co se v nich zrovna odehrává za emoce. Jenže co mají dělat jejich extravertní partneři, kteří si naopak povídat o pocitech chtějí, a také by rádi slyšeli, jak to má jejich protějšek?
V sobotu u snídaně mohou otevřít cokoliv, co je přes týden štvalo nebo naopak potěšilo. Jen na sebe kývnou, zeptají se: „Máš něco?“
Zde přichází na řadu emoční inteligence. Pokud s ní umím pracovat, vím, že coby introvert prostě musím svému protějšku otevřít to, že se mi o emocích moc dobře nemluví. A můj partner díky své emoční inteligenci zase ví, že na mě nemá tlačit, abych něco řekl. Oba se domluvíme, že když se bude něco dít, introvert aspoň dokáže „kváknout“ a říct, že něco není v pořádku, třeba se dovětkem: „... ale tebe se to netýká, tak se neboj. Já si to v sobě přeberu a pak přijdu.“
Ten extravertnější naopak požádá: „… potřebuju si povídat, můžeš mě alespoň chvilku poslouchat?“ A jelikož se milujeme, nemáme s tím problém. Hezky se to píše, ale hůř dělá, říká, vyžaduje a buduje. Ale od toho je vztah. Můj partner je právě ta osoba, kvůli které bych měl být inspirován ke změně. I kdyby nebyla nějak veliká a zásadní, i sebemenší změna ukazuje, že jsem se alespoň snažil.
Potřebuju si s tebou promluvit
Zkuste si někam na lednici připíchnout mantru partnerské komunikace, která zní: „Nikdo ti do hlavy nevidí!“ Nikdo, ani váš nejbližší, nemá povinnost vám do hlavy lézt a učit se tajemnou řeč náznaků, aby vás beze slov pochopil. Co z toho vyplývá?
Komunikujte jasně a přímo. Když mluvíte se svým partnerem, dodržujte pár základních pravidel.
- Udělejte si čas na sebe. Nenechte se vyrušovat jinými lidmi, telefony, počítačem nebo televizí. Jedni z mých klientů takovému času pro sebe říkají PTVP („potřebuji si s tebou vážně promluvit“) a mají na to naplánovaný konkrétní den a hodinu. To znamená, že během jiných dní si nemusí těžce říkat o pozornost, protože oba vědí, že přesně v sobotu u snídaně mohou otevřít cokoliv, co je přes týden štvalo nebo naopak potěšilo. A někdy si neřeknou nic. Jen na sebe kývnou, zeptají se: „Máš něco?“ A když nic, dojedí snídani a jedou nakoupit…
- Přemýšlejte předem o tom, co chcete říct. Nezapojují se náhodou automatické negativní myšlenky?
- Buďte jasní a přímí v tom, co chcete říct a sdílet.
- Zkuste svoji „zprávu“ ponechat jasnou, přímou, bez zbytečných odboček a domněnek.
- Mluvte o tom, co se děje teď a jak to na vás působí.
- Nenechávejte si to „na potom“ (respektive neodkládejte to víc než pár dní). Nejlepší je věci řešit v době, kdy se dějí, protože když je nepopíšete a nevytáhnete na světlo, váš partner setrvává ve svém chování a nelze mu to nijak vyčítat. Prostě o tom neví.
- Mluvte o tom, co chcete, potřebujete a co cítíte. Používejte formulace „Já potřebuju… Chci… Cítím…“
- Přijměte odpovědnost za své vlastní pocity. Ty vyvolává vaše myšlení, tedy to, co si o dané situaci, tzv. spouštěči, váš mozek myslí a jak jej vnímá.
- Naslouchejte svému partnerovi. Ne nadarmo se říká, že posloucháte ušima, nasloucháte očima. (Pamatujete na důležitost neverbální komunikace?)
- Zkuste být správně empatičtí. Co to znamená? Ověřujte se svým partnerem, zda dobře chápete, co se jemu děje v hlavě. Nebojte se mu zopakovat: „Rozumím správně, že říkáš to a to?“
- Podělte se o pozitivní pocity se svým partnerem. Například o to, co na nich oceňujete a obdivujete, a jak je to pro vás důležité. Pamatujte, že věrnost je založená na inspirativnosti. A váš partner by o tom, co vás na něm inspiruje, měl vědět.
- Uvědomujte si svůj tón hlasu. Jakmile zvedneme byť o půl tónu svůj hlas, protějšek má tendenci o dalšího půl tónu zvednout ten svůj. To znamená, že do minuty na sebe můžeme „ječet“, a nestačíme se divit, kde se to vzalo.
- Pamatujte, že každý pár je jiný a nastavuje svoje vlastní pravidla a svůj styl komunikace. To, že něco funguje kamarádům, nemusí fungovat vám.
Článek byl na Heroine.cz poprvé publikován 11. 6. 2019.
