„A pokud neumřela, pracuje dodnes.“ Michelle Losekoot otevřeně o své závislosti na práci
Michelle Losekoot pro časopis Heroine napsala velmi osobní text o svém vztahu k práci, který si dnes exkluzivně můžete přečíst na Heroine.cz. Dlouho si nepřipouštěla, že má problém, myslela si, že je úspěšná a na vrcholu své kariéry (což byla pravda) a že pořád pracovat je normální (což byl omyl). Možná i vy jste si letos dali předsevzetí, že dostanete své pracovní nasazení pod kontrolu. Na co si dát pozor? Co je a co už není v pořádku?
Typické sobotní ráno. Sedím ve svém proskleném kanclu s výhledem na Prahu. Jsem na celém patře jediná. Jako skoro každý víkend. Posledních deset let nehraju na víkendy, večery a svátky, většinu dní jsem od sedmi do jedenácti u počítače nebo dostupná na mobilu. Práci zruším, jen když mi přijde do kalendáře něco lepšího.
Málokdy ale přijde něco lepšího. Dělám na skvělých projektech, pro velké klienty, sbíráme ceny, lajky a zvyšujeme obraty o stovky procent. Přednáším. Školím. Píšu knihy. Živím se tím, čím jsem vždycky chtěla. Klienti nepoptávají mou práci, poptávají mě. Jsou ochotni měsíce čekat. Co. Je. Víc.
Jenomže já se to ráno v kanclu poté, co otevřu notebook, rozbrečím. Jelikož je to tenhle týden už poněkolikáté, nerozhodí mě to. Mám na to systém. Jdu se projít na střechu, zakouřit si, koupit něco sladkého a objednám si jídlo. Někde mezi cigárem a kofilou se hodím zpět do formy svými geniálními zaklínadly, která jsem si odnesla buď z dětství, nebo od nějakého byznysmena otištěného na křídovém papíře: Na to ještě nikdy nikdo neumřel. Kdyby to bylo jednoduchý, dělal by to každej. Nefňukej a makej.
