Je vám tak zle, že nemůžete dýchat. Jak se žije lidem, kteří trpí chronickou úzkostí z nemocí

„Jakýkoli lékařský test pro mě začal být zdrojem úzkostných stavů poté, co mi před rokem a pár měsíci diagnostikovali zhoubný kožní nádor, melanom. Našla jsem si nové znaménko a nechala jsem si ho vyšetřit. Preventivně mi ho vyřízli. Za čtrnáct dní jsem si šla pro výsledky s lehkou hlavou, při vyndávání stehů se se mnou fotila sestřička, která poslouchá Vyhonit ďábla, v čekárně jsem si četla,“ vzpomíná podcasterka Zuzana Kašparová na moment, kdy se jí do života vkradla úzkost, jakou do té doby nepoznala. Lékařka jí oznámila, že šlo právě o melanom. „Následovaly týdny strachu ze všech vyšetření a nepopsatelná nejistota. Nezvládala jsem to dobře, hodně jsem brečela, bála jsem se smát, nedovolila jsem si na to nemyslet. Výsledky tentokrát dopadly dobře. Vlastně nejlépe, jak v mojí situaci mohly. Cítila jsem obrovskou úlevu, myslím, že chvílemi i radost.“

Zkušenost intenzivního strachu ale v Zuzanině psychice následně zanechala hluboké stopy. I běžné prohlídky u zubaře v ní okamžitě nastartovaly bušení srdce, zkrácený dech, pocení. „Úzkost se ale neobjevovala jenom v ordinacích. Začala jsem se výrazně víc sledovat. Nová piha. Podivný tlukot srdce. Boulička za uchem. Nebo je to jen beďar? Píchání v břiše. Cukání oka. A ChatGPT mi vždycky řekne, že v ojedinělých případech tento projev může znamenat nějakou smrtelnou nemoc,“ popisuje Zuzana Kašparová svoje pocity.

„Simulanty“ a „hypochondry“ obvykle nemá běžná populace v oblibě, protože mají nátisk těch, co se chtějí „ulejvat“ a odčerpávají vzácné zdroje zdravotnického systému na svoje neexistující problémy. Je ale pohrdání namístě? Co takoví lidé skutečně prožívají a jak mohou sami sobě pomoci? Přečtěte si osobní text Zuzany Kašparové na webu Heroine.cz.