Zdravotní úzkost: Co dělat, když vás obava z nemoci ovládne natolik, že téměř nemůžete dýchat
„Na Netflixu přistál seriál Dr. House. Pamatuji si, když jsem na něj ještě jako dítě koukala, vždycky po škole. Občas mi padla myšlenka, jaké by to asi bylo, kdybych vážně onemocněla já. Myslím, že to občas napadne každého. Ten pocit, který zažijete v ordinaci, když vám oznámí špatné výsledky, je ale nepřenositelný. Není ani trochu podobný tomu, co jsem si představovala. Zmizela veškerá fascinace, která doprovázela nemoci ze seriálu, zůstane jenom něco fakt nepopsatelně hnusného. A někdy to zůstane déle, než byste čekali,“ píše v komentáři pro Heroine.cz Zuzana Kašparová.
Horký vzduch mi ve vlnách naráží do těla. Po kapsách hledám špunty do uší, ale nacházím jenom zmuchlaný kapesníček, kterým si otírám zpocené čelo. Přicházíme vchodem pro umělce a umělkyně na festival Beats for Love, který je v plném proudu. Poslední den tu bude hrát francouzský DJ David Guetta a očekává se přes sto tisíc lidí. Prodíráme se lidmi k místu, kde budeme vystupovat, když k nám přijde člověk v červeném triku, na kterém je napsáno Rozkoš bez rizika. „Pojďte si k nám udělat test na HIV, trvá to pět minut,“ říká nám s úsměvem. S kamarádkou se na sebe podíváme, pohyb obočí nám stačí k tomu, abychom se pochopily, a následujeme pracovnici neziskovky k bílému autu, za kterým se řadíme do krátké řady.
V tu chvíli to začalo. Srdce jako by se mi chtělo prorvat ven z hrudníku, na každém konečku prstu mám kapičku potu, která při prudším pohybu odpadá na písečnou zem, kde vytváří malinký důlek. V hlavě mi hoří. Mám strach. Co když jsem pozitivní? Co když něco zjistí? Co když zase zažiju tu strašnou bolest? Snažím se klidnit dech. Upínám zrak na zadní kolo auta a prodýchávám úzkost, kterou cítím v celém těle. „Další,“ ozývá se z auta. Lezu dovnitř. Pích do prstu. Nebolí to. Čekám na výsledky a snažím se se rozptýlit. Sama sebe v duchu přemlouvám, snažím se přemoct úzkost. Někdo se vyklání z auta, podává nám výsledky, chvilku váhá. Prochází mnou vlna mrazivého pálení, končí v nohách, kde zanechává mírné brnění. Opakujeme naše jména, abychom dostaly svou kartičku. Je mi zle, chce se mi zvracet. Negativní. Nádech, výdech. Uf.
Moje úzkost přitom nedává smysl. Mám jedenáct let jednoho partnera, žádný rizikový sex. Šance, že bych byla HIV pozitivní, se tedy blíží nule. Jenže moje úzkostné sevření nesouviselo s nějakou opodstatněnou obavou z této nemoci, kořeny má někde hluboko uvnitř mě, kam ještě nedosáhnu. Jakýkoli lékařský test pro mě začal být zdrojem úzkostných stavů poté, co mi před rokem a pár měsíci diagnostikovali zhoubný kožní nádor melanom.
