Jde to i bez králíků a mytí oken. O Velikonocích se má naše tělo podobně jako příroda probouzet, ne ztrhat

Panďuláčci s roztomilým kukučem se mi už několik týdnů z regálů snaží vnutit pocit, že i já „bych měla”. Měla bych koupit porcelánovou ovečku s nápisem Happy Easter, nalepit na – samozřejmě umytá – okna kuřátkové nálepky, projet několik blogů slibujících ty nejlepší mazance a mezitím, co bude kynout těsto, vyletět na zahradu a při věšení pastelových vajíček nadšeně vyhlížet koledníky.

Když se oprostíme od nákupní horečky, dekorací, které dávají smysl pouhý jeden týden v roce, a tradic, které mnohým z nás nedávají smysl vůbec, zůstává v jádru velikonočního příběhu velmi silný archetyp: smrt starého, tiché mezidobí, znovuzrození. Univerzální vzorec, který v nás byl ještě dávno předtím, než jsme slyšeli o pašijovém týdnu. A zároveň něco, co v sobě neseme naprosto přirozeně. Ve své podstatě velmi lidský příběh o tom, že abychom mohli znovu začít, musí něco skončit. A nejde to uspíšit.

Vnitřní jaro má jiný rytmus

Jenže komerční Velikonoce po nás chtějí skok. Na jedno cvaknutí přepnout ze zimního režimu rovnou do režimu oslav: vstát, zazářit, být vděčné, v zástěře s tulipány a ideálně s čerstvě upečeným beránkem v náručí. Ovšem tahle představa je stejně umělá jako plastové kuřátko, které bude za pár dní smutně ležet ve výprodejovém koši.

Velikonoční čas – ten uvnitř nás – má jiný rytmus. V téhle mezeře mezi „ještě ne“ a „už brzy“ se něco děje i v nás. Psychologicky je to prostor přechodu – nejasný, trochu rozvolněný čas, kdy se můžeme nadechnout a začít znovu. A i když to často vnímáme spíš přes úklid a barvení vajíček, to hlavní se děje jinde – hluboko uvnitř. Není to náhlé procitnutí, ale spíš pomalé tání. Loučení. Odcházení. Opouštění. Probouzení.

Neřídí se podle kalendáře ani podle toho, co si zrovna usmyslela značka s bio pomazánkami. Řídí se tělem a duší. A ty mají často úplně jiný čas než svět kolem. Tělo je ještě v přechodu. Duše taky.

Když cítím únavu a zároveň urgentní potřebu vzít parní čistič a odshora dolů vygruntovat dům, připomínám si, že po měsících zimního zpomalení se všechno teprve probouzí. A stejně jako se jaro venku neodehraje během jedné noci, ani to vnitřní ve mně se nedá urychlit. Připomínám si, že tělo ví. Má svůj čas. Zkouším pozorovat, jak to má příroda, a respektovat, že i já potřebuju čas k rozhýbání. Ne nátlakem. Ale zevnitř. Pomalu. Po svém.

Přechod není sprint

Archetypálně právě teď stojíme, jak by řekl Jung, mezi smrtí a znovuzrozením. V tom nejistém, trochu chaotickém prostoru, kde se všechno mění, ale nic z toho ještě nedává smysl. Není to ani konec, ani začátek. Je to meziprostor. To, co v zimě spalo, se může začít formovat do nových tvarů. A zároveň se můžeme rozloučit s tím, co už nepotřebujeme – s vnitřními přesvědčeními, vzorci, které dosloužily.

Dřív tahle fáze měla v životě své místo. Velikonocím předcházel postní čas. Ne jako výzva na sociálních sítích, ale jako rituální pauza. Čas na vnitřní úklid, ztišení, zastavení. Až teprve po něm přišla oslava. Bylo to pomalé, organické. Mělo to smysl. A hlavně – dávalo to prostor tělu i duši připravit se.

Dnes tenhle přirozený rytmus často přeskočíme. Místo klidu přicházejí slevy na vysavače, pobídky k úklidu, výzva na mazance a newsletter s titulkem: „5 tipů, jak jarně restartovat svou energii.“ Ale tělo není na tlačítko. A když se snažíme přizpůsobit, může se ozvat únava, podráždění, pocit, že všechno děláme špatně a nestojíme za nic.

Cítíte únavu? Nejste divní. Máte chuť spíš než na sázení ředkviček zalézt do deky? Udělejte to. Chcete si místo velikonočních nádivek pustit Netflix? Jupí! Váš vnitřní rytmus funguje naprosto zdravě. Jen vás prostě nenechal přeskočit fázi, kterou tenhle svět přestal ctít.

Pomlázka, tělo a návrat ke smyslům

Zejména ženské tělo je citlivé na změny. Vnímá přechody v roce stejně jako ty v životě. I proto není náhoda, že se s jarem – a Velikonocemi – v mnoha kulturách spojovaly rituály očisty a znovuzrození právě s tělem a dotykem.

Zkuste si letos ušít vlastní pomlázku. Ne z vrbových proutků – ale z vlastní pozornosti. Z doteků, které uzdravují. Z pohybů, které nevycházejí z povinnosti, ale z touhy se hýbat. Z vůní, které vás uzemňují. Z pohledu do zrcadla, který říká: jsem tady, a jsem dost.

Možná si k tomu pustíte hudbu, kterou máte rády. Možná si namažete nohy krémem, jako byste mazaly zem, po které chcete letos jít. Navoníte se jarním parfémem, oblečete si šaty.

Návrat do těla

Návrat k tělu nemusí být velký. Stačí si na chvíli položit ruku na hruď. Jen tak. Zavřít oči. Cítit dotek, dech. Možná i jemné napětí. A chvíli vnímat, že už to stačí. Že nemusím nikam běžet. Že jsem tu. Tohle jsou taky Velikonoce. Možná ne ty, které se lesknou na obalech čokolád, ale ty pravé – uvnitř.

Když se rozhlédnu kolem sebe, všimnu si, že příroda není pompézní. Je jednoduchá. Jemně se probouzí – ne najednou, ale po svém. A tak si připomínám, že i já můžu být v téhle fázi. Ještě ne v plném květu, ale už ne v zimě. Stačí být. Plynout. Netlačit. Letos si možná nic neozdobím. Možná nebudu mít beránka. Možná se na Velikonoce prostě jen zastavím.

Podívám se z okna. Uvařím si čaj. Zamrkám do světla. A místo plánování zkusím jen vnímat, že už to tady je.

To nové. Malé. Nenápadné. Možná ještě beze jména.

A že to úplně stačí.