Nejsi svůj stud. Jak překonat trapnost a ponížení, když sebevědomí nepřichází samo od sebe

Hodina biologie. Probírané téma: akné. Krev se mi valí do tváří. Učitelka vykládá dál. Nevyslyšela moje zbožné přání – výklad nezastavila. Několik z jejích slov se postupně nese třídou a ulpívá na mně. Nečistota. Maz.

Každou chvílí se ke mně celá třída určitě otočí – ta slova jim musí evokovat moji tvář. Značně viditelné akné mám ve svém okolí snad jediná, což mi někdo připomíná při každé příležitosti – u snídaně s kamarádčinými rodiči („Tolik akné jsi měla vždycky?“), mezi kamarádkami („Vsadíme se? Když prohraješ, musíš do školy přijít bez make-upu.“), ve vztazích („Nechceš si nechat předepsat antikoncepci? Mohla bys říct, že ji chceš kvůli akné.“). Stud byl tak v mém životě přítomen každý den.

Proč se stydíme

Nejspíš jsme to někdy cítili všichni. Nedostatečnost, pokoření. Chuť zmizet. Propadnout se do země. Vymazat všem i sobě paměť. Zrychlení dechu, bušení v hrudi, zrudnutí tváří, ledový pot. Ale proč? Co to tedy je?

Stud souvisí s hodnocením našeho vlastního já. Pod jeho vlivem přemýšlíme o tom, kým jsme, a hlavně – kým být nechceme. Podle psychologa Daniela Tůmy spočívá v jádru studu strach z posuzování a srovnávání a jeho rodnou sestrou je pochybnost, zda nejsme v něčem méněcenní nebo nedostateční. Stud tak slouží jako obranná reakce, jako jakýsi varovný signál před obnažením.

Populární autorka a výzkumnice z University of Houston Brené Brown, která se studem dlouhodobě zabývá, na něj ve své knize Síla zranitelnosti nahlíží jako na silně bolestivé přesvědčení, „že máme nějakou závažnou vadu, a tudíž nejsme hodní lásky a sounáležitosti“.