Jsou opravdu všichni kolem lepší? Jak se žije lidem, kteří se stydí častěji a víc než ostatní

„Stud souvisí s hodnocením našeho vlastního já. Pod jeho vlivem přemýšlíme o tom, kým jsme, a hlavně – kým být nechceme. Podle psychologa Daniela Tůmy spočívá v jádru studu strach z posuzování a srovnávání a jeho rodnou sestrou je pochybnost, zda nejsme v něčem méněcenní nebo nedostateční. Stud tak slouží jako obranná reakce, jako jakýsi varovný signál před obnažením. Populární autorka a výzkumnice z University of Houston Brené Brown, která se studem dlouhodobě zabývá, na něj ve své knize Síla zranitelnosti nahlíží jako na silně bolestivé přesvědčení, „že máme nějakou závažnou vadu, a tudíž nejsme hodní lásky a sounáležitosti“,“ píše Kotvalová, která silné pocity studu zažívala například v pubertě, kdy její tvář pokrývalo silné a těžko zvladatelné akné.

Stud ovšem, jak připomíná Lucie Kotvalová, není pouze čistě individuální, ale také společenský problém, protože může sloužit jako nástroj sociální kontroly. „Jak upozorňuje Brené Brown, podmínky současné západní společnosti vyzdvihující soutěžení, produktivitu, vynikání a jeden ideální způsob bytí nebo jednu formu nadání jako měřítko hodnoty, k pěstování vědomí vlastní hodnoty zrovna nepřispívají,“ což se týká zejména lidí, kterým se dostatečně dobře nedaří, mají nízké příjmy, dluhy nebo problémy s nalezením zaměstnání.

Zatímco někteří lidé zažívají stud spíš epizodicky, když se jim prostě zrovna něco nepodaří, mnozí lidé mají tak hluboké pochybnosti o své hodnotě, že jim to výrazně komplikuje a omezuje život. To zažívá například čtyřiadvacetiletá Martina: „Stud cítím téměř neustále. Mám to tak celý život. Jsem vyčerpaná neustálou úzkostí z toho, co jsem zase kde udělala špatně, jestli nevypadám blbě, výčitkami z toho, co jsem někde řekla, co jsem si oblékla, na co zapomněla, co snědla, co nestihla.“ Paralyzující stud navíc zhoršuje i další obtíže, jako jsou poruchy příjmu potravy, deprese nebo sklony ke zneužívání návykových látek.

Kde se takový stud bere? Zpravidla to začíná už v dětství, a problematické rodinné zázemí situaci nepřekvapivě zhoršuje. „Podle Daniela Tůmy se stud může formovat už v raných vývojových fázích, ve kterých poznáváme sami sebe: své ukotvení, autonomii, sebeovládání a hranice. Pokud v dětství těchto dovedností nabudeme a lidi kolem nás je za pomoci lásky, bezpečí a pevného vymezení hranic potvrdí, sníží se riziko rozvoje sebepochybnosti a studu. Stydět se přitom můžeme v podstatě za cokoli, paradoxně i v momentech, kdy jsme veřejně chváleni a vyzdvihováni – i v takových chvílích se můžeme cítit nepříjemně odhalení a zranitelní,“ připomíná Kotvalová. Pokud chcete o studu vědět víc, přečtěte si text na webu Heroine.cz.