Špatné dcery, trapné matky. Mluvit o stárnutí rodičů je pořád do jisté míry tabu
Dospíváme v závislosti na tom, jakých dosahujeme životních met. Někdo dospěje manželstvím a dětmi, jiný hypotékou. Já si uvědomuju proces dospívání v závislosti na tom, jak stárnou moji blízcí. A především ti nejbližší – vlastní rodiče. Dochází mi, jak málo o tomhle procesu vím. A že ještě míň, jak ho zvládat.
Seděla jsem v restauraci a naproti mně máma. Pomalu žvýkala řízek a neustále se snažila přes celý lokál máváním přivolat servírku. Byla hlasitá a netrpělivá a já ještě víc, když jsem se jí snažila nervózně vysvětlit, ať klidně počká, až se servírka přiblíží, že ji stejně nevidí. Vytáčelo mě, že nedokázala splnit moje společenská očekávání. Nebyla to cool máma, která si užívá nedělní oběd s dcerou, ale nevrlá starší paní, hlasitá, tak moc se nehodící do nonšalantně klidné restaurace.
Když už jsem měla pocit, že mi samou netrpělivostí, trapnem a neschopností zvládat samu sebe a situaci bouchne hlava a můj mozek se rozprskne o stěnu restaurace, přisedla si vedle nás mladá žena. Byla drobná, štíhlá, s výrazně krásnými rysy. Kolem ní se vznášel vzdušný balonový kabátek a trendy plisovaná sukně, na prsteníčku měla snubní prstýnek od známé české šperkařky. Nebyla skoro namalovaná, ale i přesto vypadala jako z katalogu švédské módní značky. Byla Dokonalá.
V tu chvíli se v mých představách můj mozek opravdu rozletěl po restauraci a jeho kousky zůstaly ve vlasech servírky, jejíž pozornost se máma snažila tak umanutě a nerudně přivolat. Teď si nás musela všimnout. Já si všimla jen toho, že se mi po tváři řine slza, protože v konfrontaci se zrcadlem dokonalého nedělního odpoledne v podobě ženy vedle nás jsem absolutně selhala – svou netrpělivostí v konfrontaci se společenskou situací a se svým vlastním milovaným rodičem, kterého jsem v tu chvíli nedokázala vidět jinak než jako nepříjemného staršího člověka. Vedle Dokonalé jsem seděla stárnoucí nedokonalá já se svojí mámou a bylo mi trapně. Za celý svět, ale nejvíc za sebe. A stejně jako ta Dokonalá si mého selhání musel všimnout snad úplně každý v restauraci. Kromě servírky, ta si nevšímala ničeho a dál vzadu utírala stoly.
Nedospělá stárnoucí mileniálka
Vyrostla jsem v nastavení, že milníky dospělosti vedou přes určité společenské rituály. Akademický titul, vážný vztah, společné bydlení s partnerem, svatba, děti. Občas proto jen obtížně zvládám to, co společnost považuje za definici absolutní dospělosti. Nedefinuje mě mateřství, hypotéka ani manželský slib, dokonce ani vlastní byt.
Společenskou optikou jsem nezávislá mladá žena s vlastním životem, která pracuje, platí složenky, zálohy a daně, a z baru si bere taxík, protože nemusí dvakrát přemýšlet, jestli tenhle výdaj na konci měsíce nebude drasticky chybět. Na druhé straně vnímám společenské pochybnosti. Najde si partnera? Vdá se? Bude mít děti? Je skutečně dospělá, když nesplňuje naše kritéria? Není i přesto nějaká divná? Tyhle nevyslovené otázky cítím až podezřele často.
Co mě ovšem taky definuje a vnitřně určuje moji dospělost, je prostý fakt, že jsem dcera. Dcera stárnoucího rodiče, matky samoživitelky, která mě v divokých devadesátých sama vychovala a kterou za to obdivuju. Většinu času se cítím privilegovaně, někdy vlastně velmi svobodně a dospěle. A pak jsou chvíle, kdy by se ve mně dospělosti nedořezal – a to jsou právě chvíle, které trávím se svojí mámou. Chvíle, kdy jsem pořád zároveň dítětem, ale střídavě přebírám tlak zodpovědnosti, který značí dospělost. Vidím svého rodiče stárnout a nedokážu najít v situaci to správné místo. Jsem pořád dcera, ale už nejsem dítě. Jak se mám připravit na moment, který jako by společnost neustále vytěsňovala: stárnutí?
Romantičtí důchodci z fotobank
Jako třicátnice neustále až obsesivně řeším vlastní stárnutí a k němu se teď přidává stárnutí těch nejbližších. Tíživý pocit, který mi někdy sedí na hrudi před spaním. Nemůžu usnout a topím se v rekapitulování všech situací, kdy jsem jako dcera stárnoucího rodiče selhala.
Sama se z dcery měním na starostlivého rodiče, který má pocit, že ten druhý nedělá vůbec nic správně.
A tak zatímco moje vrstevnice dospěly porodem a řeší výchovu dětí, já zjišťuju, že chtě nechtě dospívám ve střetu se stárnoucí maminkou. Občas chodím pozdě na naše schůzky. Pozdě znamená včas, ale maminka se naučila všude chodit dřív, takže včas znamená pozdě. Občas ruším společné večeře, protože jsem unavená, necítím se na ně nebo jsem nemocná. Bez ohledu na důvod si pokaždé připadám, že jako dcera selhávám. Nenašla jsem vhodný film, na který bychom společně šly do kina. A když nějaký najdu, v kině maminku napomínám, aby hlasitě nekomentovala děj.
Aby nebyla nepříjemná na prodavačky v obchodě. Aby nenosila jednorázové roušky víckrát. Aby si často myla ruce. Aby moc nepila. Aby si nekupovala chlazené hotovky. Aby jedla zeleninu. Aby jedla ovoce. Aby mi nekupovala NIC k narozeninám. Aby neustále nemluvila o penězích, přesněji o jejich nedostatku nebo o tom, kde zase co zdražilo. Aby se neřídila jen slevovými letáky. Aby mě poslouchala, když se snažím mluvit o sobě. Aby tolik nekouřila. Aby zase někdy cvičila jógu. Aby víc chodila. Aby si šla zaplavat. Ano, chápete správně: sama se z dcery měním na starostlivého rodiče, který má pocit, že ten druhý nedělá vůbec nic správně. Nežije tak, jak by se mělo. A jaký má žít život stárnoucí důchodkyně v roce 2023?
Nové číslo Heroine
Swap jako nový životní styl a co by ženy měly dělat, pokud by chtěly mít v důchodu stejně peněz jako muži?
Stárnutí se romantizuje. Jsme zvyklí vídat reklamy na lepidla na protézy a kloubní výživu s vitálními seniory, kteří vypadají skvěle a pravděpodobně ujedou na kole víc než my všichni za celý život. Jsme zvyklí na roztomilé babičky z pohádek a seriálů. Na rodiče a prarodiče, kteří 24/7 pečou bábovky, vyvářejí dětem a vnoučatům, luští křížovky, chovají kočičky, každého vítají s úsměvem na rtech a při odchodu strkají do kapsiček dětí stokoruny a rozdávají výslužku v podobě marmelád, koláčů a svíčkové v krabičkách od Ramy.
Známe obrázky důchodkyň, které spolu chodí na dortíky do cukrárny nebo na dvojku veltlínu do vinárny. V době koronakrize pak zaplnily sociální sítě videa dojatých seniorů, kteří posílají fotovzkazy vnoučatům nebo se vděčně vyklánějí z oken pečovatelských domů a poslouchají venkovní koncerty. Jsme zvyklí na obrazy starých lidí pečujících, dojemně nemohoucích, laskavých a vděčných. Co populární kultura neřeší, je každodennost, jednotlivosti, odchylky od romantické normalizace. Situace, kdy jasně vnímáme stárnutí druhého a jsme proti němu bezmocní, kdy se za stárnoucího člověka s jeho vrtochy stydíme a pak taky za sebe, protože cítit něco takového bychom neměli. Jak ale naložit s pocitem selhání, když se za stárnoucího člověka stydím, protože není laskavý a trpělivě pasivní?
Život není pohádka
Chtěla bych se vyhnout pocitům, že jsem špatná dcera, která se kvůli vrtochu rodiče na ulici otočí na podpatku a odejde, protože neví, jak dál. Stejnou měrou bych chtěla přestat řešit jakýkoli mezigenerační konflikt bezmocným zvedáním hlasu, ale zároveň se nebát a nestydět za selhání, když takovou situaci po stoprvé nezvládnu a zakřičím. Tíživý pocit, který se mi občas před spaním na hrudi usadí, je trojjediný jako katolický bůh, v jehož stínu mě máma vychovala. V mých úzkostech dostává podobu Matky, Dcery a Selhání a definuje se řadou nepříjemných otázek. Jsem špatná dcera? Budu příště trpělivější? Proč já?
Mluvit o stárnutí rodičů je pořád do jisté míry tabu, které plyne mimo jiné z pocitů selhání. Společenský tlak na mytickou dokonalost se totiž ze sféry rodičovství, kariéry a partnerství přesouvá i do vztahů, které máme s rodiči. Oddalování stárnutí a jeho projevů v nás zanechává pocity vytěsnění, samoty a vykořeněnosti, které můžeme zažívat, když si začneme všímat, že rodiče stárnou. A že nejsou vysněné roztomilé babičky nebo dědečkové. Ti patří do pohádek a reklam.
Jediné, co můžeme udělat, je snažit se nepropadat panice a zkoušet to zas a znova. Nebojovat, žít a společně se svým rodičem stárnout. Je to sakra těžké. Ale možná právě tohle je ta mytická dospělost.
